Introitus: Žalm 39, 2–10
Pozdrav: Milost a pokoj ať se vám rozhojní poznáním Boha a Ježíše, našeho Pána. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 22. neděle po Trojici.
275
Vstupní modlitba: Všemohoucí a milosrdný Bože, dej nám sílu překonávat všechno, co se nám staví do cesty, ať ti můžeme bez vnitřních i vnějších překážek svobodně sloužit. Prosíme o to skrze tvého Syna …
1. čtení: Matouš 5, 1–10(20)
211
2. čtení: Genesis 28

Než se Jákob vydá na svou cestu, pohleďme na Izákovo požehnání. Izák nezmiňuje nic z toho, co mu Jákob provedl; nic z toho, co mu provedla Rebeka. Nic z toho, že mezi ním a milovaným synem Ezauem nyní leží nedůvěra. Nepřipomene nic z toho, co se stalo takříkajíc terpve večera.

Jenže, komu by si měl Izák stěžovat? Jistě je nanejvíš rozumné se se starostmi obrátit na toho, kdo je může vyřešit, nebo alespoň pochopit. Ale pro Izáka zde nikdo takový není. Tedy je, Bůh jeho otce, Bůh Abrahamův, ale nikdo z lidí. Stížnosti lidem, kteří vám škodí, je málokdy k něčemu pohnou. Spíše je naučí, jak se proti vám obrnit, vyzradí jim, kde je vaše slabé místo.

Izák také ví, že člověk buď řeší starosti druhých, nebo druzí řeší jej, jako starost. To se mu teď stalo, jeho žena a syn přemýšleli, co s ním provést. Ano, lidé se na vás buď s něčím obracejí, nebo vás řeší. A když vás řeší, málokdy dojdou jen k tomu, že jste na tom zle. Obvykle ještě musí nějak dodat, že si za to trochu můžete sám.

A tak se Izák raději stává tím, od koho se něco čeká, od koho se něco žádá: Aby vyslal Jákoba na cestu. A dává Jákobovi ze své vůle požehnání, lepší než před tím. Zabránit té cestě nebo proklít syna by z něj udělalo jen předmět dalších spiknutí a zákulisních her. Mnohem hůře se ovšem postrkuje s tím, kdo jen nepřekáží, ale dává něco dobrého, co si lidé nemohou dát sami. Požehnal jsem mu! Požehnaný také zůstane, říká Izák. O vší hořkosti, zklamání a únavě nemluví. Bůh o ní ví – vidíme však, jak těžké je, aby se člověka týkalo zrovna ono blahoslavenství: Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví. Tiší dostanou zemi za dědictví plným právem, protože hodně stojí mlčet o vlastní hořkosti.

Jákob se s požehnáním vydává na cestu na zkušenou. Připomeňme tedy, že je mu padesát sedm let. Vidíme, že není nic nového pod sluncem, že když délka dožití roste, oddaluje se tím i často dospělost člověka. Co měli lidé před sto padesáti lety za sebou, čím byli v patnácti letech, tím jsou dnes z bídou ve třiceti. To je dosti zahanbující; na druhou stranu, je to také velká naděje a milost naší doby, že i před dnešním padesátníkem je toho v životě ještě pomerně mnoho, pokud se života ujme s nadějí v Boha.

Povšimněme si Jákobova počínání v divočině. Čteme: „Vzal jeden z kamenů, které na tom místě byly, postavil jej v hlavách a na tom místě ulehl.“ Proč si k hlavě před spaním stavěl kámen? Ze stejného důvodu, jako malé mají malé děti u hlavy na polštáři plyšové zvíře. Tedy, kvůli dojmu, že se stále někdo dívá, když my máme zavřené oči. Že je někdo vzhůru a třeba zpozoruje nebezpěčí, když my spíme. Protože ze tmy by mohlo přijít ledacos.

Jistě že to je dětinské. Toto má být ten chytrý Jákob? Ukazuje se, že intelekt, rozum, je člověku pořádně k užitku jen mezi lidmi. V přírodě je inteligence sama o sobě téměř k ničemu. Už jen proto, že když je před vámi medvěd, na přemýšlení prostě není čas. Snadno můžeme spatřit lidi velmi bystrého rozumu, jak se začínají chovat jako děti, když byť přes není jasné, kudy vede cesta lesem – a to ještě tím naším krotkým lesem. V přírodě je inteligence prakticky k ničemu.

Rozum si sám může dokázat svou sílu jen na druhých lidech. Snad, že jim dobře poradí a prospěje, snad že je převeze a poníží. Rozumem si tak ještě najdete nějaké dobré místo na spaní přes den. Ale v noci ztrácí veškerý užitek, ba ještě vás možná vystraší, když z každého šlápnutí srnky sto metrů od vás vyčaruje medvěda. Ateismus a humanismus fungují nejlépe tam, kde je dobře zatopeno, kde je stabilní elektrická síť a kde je dost lidí, ze kterých můžete dělat blbce. Strach z nočního lesa překoná jen zkušenost, že vám Bůh již vícekrát dal ráno ve zdraví povstat. Strach z takových chvil, kde jste jen vy a němý svět přírody, dává překonat jen smíření s tím, že člověk nemá svůj osud pevně v rukou a tak ho odevzdává Bohu.

Připusťme ovšem, že strachu z noci může člověka zbavit i zlý duch. Lidé, provozující magii, budou ji provozovat spíše někdy v noci v lese. Strach z noci je strach z toho, že toho člověk do světa moc nepřinesl na to, aby zůstal na světě živ. V nočním lese nemá člověk nikoho, koho by chytrým řečněním přesvědčil o své ceně. Zlý duch mu však může říci: Jsi jen ty, ty jsi středem všeho. To je zřetelná lež. Nicméně takový se také v noci nebojí.

Kdežto Bůh ukáže Jákobovi jeho skutečnou velikost, když mu dá spatřit anděly, bytosti po všech stránkách větší – a rozhdoně chytřejší, více vědoucí – něž on. A skutečné rozměry vesmíru, které běžně nevnímáme, protože by to bylo nepraktické pro život a asi bychom z toho umřeli strachy. Viděním ukáže Bůh dosud soběstřednému Jákobovi: Prakticky nejsi středem vůbec ničeho. Ale chci, abys byl středem: Středem požehnání pro druhé. Odehraje se to na té zemi, na které ležíš – která mimochodem není tak velká, celý Izrael je velký asi jako Morava. Chci, abys měl potomstvo, abys tedy měl i starosti o druhé, aby na Tobě někdo závisel. Tvůj život bude mít smysl. Nebudeš někým, kdo by si mohl dovolit umřít v pustinách, protože na něm mnoho lidí závisí.

Jákobovi se od Boha dostalo tak velkého vidění jako málokomu. K tomu ovšem dodejme, že Bůh ovykle používá takových vidění jako silného léku pro ty, kterým by jinak nebylo pomoci. Je to trochu podobné, jako v dnešním čase mnozí psychiatři shledávají, že s velkou opatrností podané halucinogeny sklízí velké úspěchy u chorob duše, které se projevují stálým přemýšlením o sobě, jako jsou deprese a neurózy, nebo neustálým myšlením na jednu osobní potřebu, jako třeba alkoholismus. Pokud tedy tyto nástroje dostane do rukou někdo jiný, než hippies – stěží si představit více soběstředný způsob života, než kterým žily tyto rozmazlené děti – ale lékaři, kterým jde více o blaho nemocných než o vlastní blaho, možná jsou novým darem boží milosti, jako před tím jiné léky.

Zatímco však nemocný depresí by dal vše za to, aby na sebe myslet nemusel, nemocný hříchem má v přemítání o sobě zálibu. Právě především u lidí, tak jistých ve svém rozumu a v převaze nad ostatními lidmi, užívá Bůh velkých vidění jako silného léku. Tak veleučeného Pavla dovedlo k obrácení až vidění samotného Vzkříšeného Krista, kdežto etiopskému dvořanu, který neviděl ani Krista na zemi, stačilo za jízdy správně vysvětlit jedno místo z Izajáše, aby se dal hned pokřtít. Izák řekl: „Jistě je na tomto místě Hospodin, a já jsem to nevěděl!“ Nebo spíš nechtěl vědět, nestačilo to slyšet od člověka, od starého otce. Izák mu přece v požehnání sdělil, že Bůh bude s ním.

Poněkud dětsky působí, že Jákob po tomto velkém vidění a ještě větším ujištění vyjmenovává podmínky, za kterých mu Hospodin bude Bohem: „Bude-li Bůh se mnou, bude-li mě střežit na cestě, na niž jsem se vydal, dá-li mi chléb k jídlu a šat k odívání a navrátím-li se v pokoji do domu svého otce…“ Nicméně, i když zřetelně vidíme víru v jejích počátcích, založena je dobře: Na tom, že se od Boha něco čeká. Na tom, že člověk alespoň připouští, že zaslíbení by se mohla naplnit. Vidění, kterého se mu dostalo, splnilo svůj účel. Jákob nepřemítá o andělích, o nebeských sférách. Ale o tom, zda bude Bůh s ním. Jako byl s jeho otcem Izákem. Amen

Modlitba po kázání: 
555
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: Pán je milosrdný ke všem, kdo v něho doufají. Proto se k němu s důvěrou obraťme: Pane, vyslyš nás! Rozpomeň se, Pane, na všechny, kteří pracují ve tvé svaté církvi. Smiluj se nad nimi a žehnej jim. / Rozpomeň se na ty, kteří pečují o chudé. Rozmnož jejich bohatství ve svém království. / Vroucně prosíme za mír a bezpečnost celého světa. Za tvou svatou církev, kterou sis získal krví svého jednorozeného Syna. Na každém místě ji spravuj, aby byla pevná a neochabovala. / Služebníci církve ať hlásají zdravé učení a nevedou život, který by byl výsměchem. / Těm, kteří vládnou, dej pravou moudrost, aby vedli národy spravedlivě a v mír. / Lidem dej pravou snahu žít v poslušnosti a bázni Boží. / Heretikům daruj poznání pravé víry. / Krutým a zlým uděl pochopení lásky. / Těm, kdo opravdově věří, neodnímej hlubší poznání a světlo. / Dej nám příznivé počasí a dostatek úrod. / Nemocným různými chorobami dej rychlé uzdravení, těm, kteří jsou v těžkých situacích a nebezpečích tohoto světa, osvobození. / Těm, kdo jsou ve vězeních, dej milost propuštění; věřícím pevnost, nevěřícím lítost. / Mladým lidem, kteří jsou před manželstvím, pomáhej, aby vedli život zdrženlivý, těm, kteří žijí v manželství, dej svou pomoc v rodinných starostech, ať trvají ve vzájemné lásce. / Těm, kteří se octli na cestách v nebezpečí, dej naději na záchranu. Neboť tebe poslouchá vše, živé i neživé, rozumné i nerozumné. / Pane Bože náš, všem buď vším, buď ochráncem vdov, otcem sirotků, podporou starců, vychovatelem mladých, těšitelem těch, jež svírá smutek, buď pokrmem hladovějících a pramenem pro žíznivé, buď nám, kdo trpíme, koncem trápení, a cestou těm, kteří bloudí. Vždyť ty jsi cesta a pravda. / Skloň se k jednomu každému v jeho potřebách a učiň nás hodnými, aby bylo vidět, že jsme synové pokoje a dědici Božího povolání a blaženého pozvání, neboť říkáš: 'Pojďte, moji požehnaní, dědičně vládněte královstvím, vám připraveným od ustanovení světa.' Dej, ať jsme toho hodni. / Tobě, Pane a Spasiteli náš Ježíši Kriste, který miluješ člověka, tobě, Otče, spolu s Duchem svatým, dárcem života a svobody, přísluší sláva, moc a čest, nyní i vždycky, až na věky věků. Amen
Poslání: Galatským 6, 2–10
Požehnání: Hospodin tě učiní hlavou a ne chvostem, budeš vždycky stoupat výš a neklesneš níž, budeš-li poslouchat příkazy Hospodina, svého Boha. Požehnej vás Všemohoucí Bůh Otec i Syn i Duch svatý. Amen
486