Introitus: Žalm 103, 1–14
Pozdrav: Naše pomoc je ve jménu Hospodina; on učinil nebesa i zemi. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 19. neděle po Trojici.
103
Vstupní modlitba: Všemohoucí, věčný Bože, rozmnož naši víru, naději a lásku, ať s radostí plníme, co přikazuješ, aby se na nás splnilo, co slibuješ. Prosíme o to skrze tvého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, který s Tebou a s Duchem svatým žije jako jeden Bůh, na věky. Amen
1. čtení: Matouš 19, 1–12
152
2. čtení: Genesis 2, 18–25

Jako napočátku byl člověk uveden do života skrz pozorování zvířat, i nyní uvádíme malého člověka do života tím, že mu na obrázcích ukazujeme zvířata: Prase se klidně vyválí v blátě, udělá cokoliv, co je mu příjemné bez ohledu na to, jak nedůstojně to vypadá. Rozumíme mu, máme jisté pochopení pro prasátko – ale pozor na ty konce. Liška je chytrá, proto je elegantní a vtipná – ale také v kurníku nenechá naživu jedinou slepici, je bez milosti, když jí chytnou, vypráší jí kožich a také máme pocit, že často přelství sama sebe. Jako čirý rozum se nakonec nezastaví před žádnou krutostí, vzbuzuje hněv a nenávist lidí a někdy sám sebe chytí do pasti. I rozum s mírou. Zajíc je roztomilý a neškodný, útěk je jeho odpověď téměř na všechno, budí soucit. Ale když jde do tuhého, se zajícem počítat nemůžeme a to z něj někdy dělá tvora až protivného. Slepice se ve své ustaranosti a schánčlivosti tváří velemoudře, ale každému je k smíchu, protože vše krom vlastního dvorku jí uniká. A tak dále.

Na druhých tvorech zkrátka vidíme svoje vlastnosti. I to, co hrozí, kdyby v nás jediná naše vlastnost převládla. Uvolněnost, chytrost, opatrnost, starostlivost – v základu je každá ta vlastnost dobrá a užitečná. Ale do žádné ze svých vlastností se člověk nesmí zamilovat. A dovolit, aby nás jedna vlastnost zcela ovládla. Abychom pro ni zapoměli rozvíjet ostatní dobré vlastnosti. My máme nad svými vlastnostmi vládnout, aby nás podle jediné naší vlastnosti nešlo jednoduše a výstižně pojmenovat: To je prostě slepice, to je prase, to je zajíc.

A proto není zvíře člověku pomocí rovnou. Můžeme se snad od prasete neučit být ještě pohodlnější, od zajíce být ještě opatrnější, od lišky ještě více lstiví? Proto Bůh stořil člověku pomoc jemu rovnou. Sice, aby člověka skutečně někdo posunul. Aby mu řekl, když už je něčeho moc a něčeho příliš málo. Ženu odradí jak přílišná opatrnost, tak přílišná troufalost. A muže odrazuje jak přílišná starostlivost a shánčlivost, tak přílišné sobectví a lenost. Člověk nemůže být moc velké prase, zajíc, liška ani slepice, pokud má najít pomoc sobě rovnou, svůj protějšek.

Proto Bůh stvořil člověku, doslova přeloženo, pomoc jemu odpovídající. Nejde tu na prvním místě o rovnost, jako když se člověk srovnává s lidmi, kteří mu nejsou úplně blízcí. Má soused lepší nebo horší auto, bere kolega víc nebo míň. Vydělávají ženy méně než muži, ptá se příznačně náš dnešní studený úřednický svět. Ale v blízkých vztazích takto uvažovat nejde.

Bůh stvořil člověku pomoc odpovídající. Někoho, kdo na něj odpovídá, reaguje. Stvořil mu zrcadlo. Naši příbuzní mají od přirozenosti podobné vlastnosti jako mi. Také přátele si často vybíráme podle podobných vlastností. Takže nás mají rádi za ty vlastnosti, které mají sami. Nebo neradi za ty vlastnosti, které mají sami. Žena pro muže, ale i muž pro ženu představuje pohled z vnějšku. Někoho, kdo nás nebude zbytečně šetřit – kdo však na druhou stranu může také docenit, co dosud na nás nikdo neobjevil a nedocenil. Má-li člověk nalézt pomoc sobě odpovídající a udržet si ji, bývá často po prvé v životě nucen nějak vyvážit své vlastnosti. Zrkotit, co je příliš bujné a posílit, co je slabé a zakrnělé.

Na výzvu, kterou představuje vztah s druhým pohlavím se nelze zcela připravit. Čteme totiž, že když Bůh rozdělil člověka na muže a ženu, uvedl na člověka mrákotu. Nebyli jsme u toho, když Bůh toto rozdělení a rozlišení provedl. Proto v tomto světě muži nebudou nikdy zchopni zcela porozumět uvažování žen a ženy uvažování mužů.

Je proto velikým omylem naší doby, že vše ve vztahu muže a ženy vyřeší patřičně dlouhý a hluboký rozhovor. Ve skutečnosti se spíše ještě více odhalí propast mezi uvažováním a vnímáním muže a ženy. Ještě více se zvětší bezradnost, snad i vztek a zoufalství nad tím, s čím se nedá hnout.

Na místo toho je třeba vzpomenout, že Bůh stvořil muže a ženu, aby si byli navzájem zrcadlem. Aby se na druhém odráželo, jací jsme sami. Aby byl někdo, kdo je přitahován tím, nad čím vládneme a odrazován tím, co je na nás přehnané, co nás ovládlo, i když nemělo. První otázka ve vztahu muže a ženy tedy není: Co mi druhý dluží, co mi nedal, abychom si byli rovni. Ani: Kde je odplata za všechno to dobré, co jsem pro druhého udělal. Nelze uvažovat takto kupecky. Otázka spíše je: Co na mě samém je hodno lásky a obdivu? Jaksi, máme-li to říci trochu hrubě: Jsem já sám dobré zboží?

Takto člověk běžně uvažuje na počátku, když k sobě někoho hledá; později takto myslet zapomene a začne často spíše počítat křivdy a dluhy. Nicméně i trvalý vztah muže a ženy je ve skutečnosti pořád výzva, zápas. Snaha o to, vyhlížet jako člověk srovnaný, kterému nepřebývá ani nechybí žádných důležitých vlastností. Člověk zvolal: „Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla! Ať muženou se nazývá, vždyť z muže vzata jest.“ Nevidíme, že by ten vztah byl založen na nějakém vyjednávání a rozdělení práv. Ale spíše na úžasu člověka z pohledu na druhou bytost, která mu nějak odpovídá. Natolik, že je člověk ochoten opustit to, co je mu známé, otce a matku. Opustit to, v čem je doma, v čem se cítí bezpečně a jistě. Manželství rozhodně nebylo zamýšleno jako přístav klidu a míru, ale právě jako stálá cesta do neznáma.

Člověk pro vztah k druhému pohlaví musí opustit svět, ve kterém má člověk pochvalu a přízeň zaručenou. A vejít do světa, kde uznání není automatické. Kde uznání často nepřichází zrovna za to, v čem si sami připadáme nejlepší. Ale spíše za to, co na nás připadá nejlepší těm druhým očím. Záliba druhého člověka v nás nás osvobozuje od sebezáliby a sebelásky.

Proto se vztah muže a ženy v Písmu často používá jako obraz vztahu Hospodina a Izraele, Krista a církve, duše a Boha. Protože miluje-li nás Bůh, už tolik nemusíme milovat sami sebe. Podobně, i když ne stejně, miluje-li nás naše žena, náš muž, nemusíme se již tolik zaměstnávat sebeláskou, vynášením vlastních vlastností a sebeobhajováním.

Oba dva byli nazí, člověk i jeho žena, ale nestyděli se. To proto, že mezi nimi byla ta skutečná, důležitá rovnost. Sice, oba dva si připadali stejně cenní. Muž věděl, že se líbí ženě, žena, že se líbí muži. Neměli potřebu se jeden druhému za sebe omlouvat. Skutečná rovnost mezi mužem a ženou je tehdy, pokud člověk ví, že se druhému právem líbí a že se mu druhý právem líbí; jaksi, že si jeden druhého zasloužili.

Takového rajského stavu po pádu není možné dosáhnout zcela. Proto muži nesou tak tragicky odmítnutí žen, někdy až do té míry, že je raději ani neriskují, proto tak stojí o pochvaly, protože žena pro ně znamená jakési konečné hodnocení a bodování. Proto se naopak ženy nacházejí stále na ostří nože mezi tím, zda jim muž příjde životu nebezpečný a nebo naopak zoufale neškodný a jaksi téměř nedovedou přestat přemýšlet a rozvažovat. Moudrý ví, že žijeme po pádu a nečeká, že by ve vztahu muže a ženy někdy v tomto světě nastal úplný klid. Ani není překvapen, že věci tak často špatně končí – neboť, jak jsme řekli, nikdo se na takový vztah nemůže nikdy zcela připravit a vždy vstupuje do nebezpečí.

My zůstaňme na tom, že jako láska Boží nás samé osvobozuje od sebelásky, tak také v omezené míře naše láska umožňuje druhému tolik se na sebe nesoustředit. A jako víme, že Bůh si nás zamiloval, protože jsme pro něj cenní, tím více si v našich pozemnských vztazích buďme vědomi své ceny a pamatujme na to, že nás druhý má, protože má, co chtěl. Amen

Modlitba po kázání: 
541
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: Prosme, milovaní, Stvořitele nebe i země, aby po celém světě zachoval své vyvolené, skrze svého milovaného Syna Ježíše Krista, v němž nás povolal ze tmy do světla, z nevědomosti k poznání svého vznešeného jména: Prosíme tě, vyslyš nás! (Opakuje se po každé prosbě.) V tebe, Bože, skládáme svou naději, přispěj nám na pomoc a ujmi se nás. / Vysvoboď ty, kdo jsou v soužení, skloň se k ubohým a nepatrným, pozvedni ty, kteří klesli, přijď na pomoc potřebným, uzdrav nemocné, a ty z nás, kteří bloudí, uveď na pravou cestu. / Hladovějícím dej chléb, osvoboď zajaté, podepři slabé, potěš malomyslné. / Dej, ať všechny národy poznají tebe, jediného Boha, i Ježíše Krista, tvého Syna a služebníka, a ať poznají, že jsme tvůj lid a ovce tvé pastvy. / Smiluj se nad svými služebníky a služebnicemi, odpusť nám naši nepravost a nespravedlnost, naše hříchy a provinění, očisť naše srdce a voď nás po svých cestách, abychom vždycky konali, co je dobré a co se ti líbí. / Obrať k nám svou milostivou tvář, abychom v pokoji užívali tvých darů, drž nad námi svoji mocnou pravici, abychom byli vysvobozeni ode všeho zla, nenávisti a hříchu. / Nám i všem obyvatelům země dej svornost a pokoj, jako jsi je dal našim otcům, když tě vzývali s vírou a v pravdě, Našim představeným a všem, kdo nám vládnou, dej, ať poznávají, co je dobré a co se ti líbí, veď jejich myšlenky i činy k spravedlnosti a míru, abychom všichni jednou nalezli milost v tvých očích. / Neboť ty jediný, Bože náš, můžeš toto všechno; ano ty můžeš učinit mnohem víc. Proto ti děkujeme, proto tě chválíme, skrze velekněze a pastýře našich duší, Ježíše Krista. Skrze něho vyznáváme tvou slávu a velebnost nyní i vždycky i na věky věků. Amen
Poslání: 1 Janův 4, 10–19
Požehnání: A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši. Amen
579