Introitus: Žalm 8
Pozdrav: Buďte rozhodní, nebojte se! Hle, váš Bůh přichází s pomstou, Bůh, který odplácí, vás přijde spasit. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 2. neděle adventní a na sborovém shromáždění k povolání pomocného kazatele.
8
Vstupní modlitba: Nebeský Otče, Ty jsi vše učinil dobré, sobě ke slávě a člověku k radosti. Vyznáváme dnes před Tebou, že jsme si vlastním hříchem a pošetilostí k mnohému dobrému sami zavřeli dveře. Děkujeme Ti, že jsi nám poslal svého Syna, aby přijal náš úděl abychom skrze jeho smrt a zmrtvých vstání byli obnoveni v naději. Vyhlížíme a očekáváme jeho příchod ve slávě, nové nebe a novou zemi, v nichž přebývá spravedlnost. Maranatha, přijď, Pane Ježíši. Amen
1. čtení: Jan 3, 11–21
515, 1–3.6–7
2. čtení: Genesis 2, 8–25

Dnešní čtení o tom, kam Bůh člověka postavil, čím měl být, je důležité. Nechybí zde nic, co má člověk rád. A tak jediné, co jsme hříchem získali, jsou problémy. Které před námi zavítají zajímavé možnosti, které by jinak byly v našem dosahu. Které ukracují náš život. Které naplňují beznadějí, poraženestvím a zoufalstvím. Musíme bohužel říci, že na počátku, v Edenu, měl již člověk všechno, co má i dnes rád. Pádem nezískal nic, pouze to, bez čeho by se rád obešel.

Tak rovnou: Kdo říká, že bez pádu z nevinnosti by lidé nezplodili potomky a tedy by nepokračoval lidský rod až dodnes a tedy bychom se ani nenarodili, zapomíná na první věcný příkaz, který lidé od Boha dostali ve chvíli, kdy je Bůh učinil: „Ploďte a množte se a naplňte zemi.“ Plodit potomky je požehnání Boží. Lidé přitom mají tyto věci spojené s něčím nesprávným. Mluví o nich se studem, vyhýbavě nebo naopak chlubivě, přehánivě, lžou o nich.

A ostatně, lidé si nejčastěji řeší dvě věci: Potíže s penězi a potíže s milostným životem. A tyto dvě věci také bývají nejtěžší k řešení a těžko u koho člověk najde radu. Když se však na trápení člověka v této oblasti podíváme vzevrubněji, najdeme většinou nějaký problém ani ne tak mezi dvěma lidmi, ale v duši každého z nich zvlášť. Problém, který se týká i jiných oblastí života. Proto také ve skutečnosti rozhovor muže a ženy obvykle mnoho nevyřeší.

Oba dva byli nazí, člověk i jeho žena, ale nestyděli se. Až vědomí viny způsobí, že se stydí a zakryjí. Ale vědomí úplně jiné viny, která nijak nesouvisí s jejich nahotou. Hříchem nezískává člověk schopnost plodit, naopak, získává zábrany duševního původu. Ostatně, stud má člověk daleko více spojen s lidmi, kterým nevěří, kteří mu nejsou blýzko. Ve snu stojíme před velkým veřejným shromážděním a po chvíli v hrůze zjišťujeme, že nejsme oblečení. Doma se člověk tolik nestydí; po ulici by nahý nechodil. Adam a Eva nejsou dětmi: Když Adam spatří ženu, zvolá v nadšení: „Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla!“ Je mu jasné, jak těsně k němu patří a rozenává hned, že: Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem. Adam a Eva mají plné poznání vzájmené přitažlivosti, které nemají děti a které se opět ztrácí s přibývajícím věkem. Adam a Eva jsou však lidé na vrcholu možností.

Byli naivní. Neznali zlo, řekne opět někdo. Jak může člověk vědět, co je dobro, když nezná zlo. Jak pozná světlo, když nezná tmu? Předně, Adam a Eva jsou ve světě, kde se tma a světlo střídá. Ale co víc: Bůh postavil člověka do zahrady. I v češtině zahrada souvisí se slovy ohrada, hráz, ohradit. Proto ani nepotřebujeme znát původní jazyk Písma, hebrejštinu, kde ovšem také slovo pro zahradu vychází ze slovesa ohradit, krýt, bránit. I v originále je zahrada podbné slovo jako ohrada. Zahrady starého orientu byly vždy obehnány vysokou zdí, ostatně bývají doteď. Protože je před čím bránit.

Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil. Člověk sám od Boha ví, že je před čím střežit. Že místo pro člověka je v zahradě, kde roste stromoví žádoucí na pohled, s plody do brými k jídlu. Stromy mimo zahradu tak žádoucí na pohled nejsou a jejich plody mohou být trpké, ba jedovaté. Bůh stvořil i všelijakou havěť, plazy, šelmy, dravé ptáky. A člověk o nich ví. Člověk ví, že stvoření dobré pro něj je vevnitř v zahradě. Stvoření za zdí také hlásá boží slávu – ale pro člověka je dobré, jen dokud je za zdí. Po většinou se asi rádi díváme na pouště, džungle a polární pustiny – v televizi. Být tam osobně, byli bychom asi do večera mrtví. Je to hezké, dokud je to daleko od nás. I sledovat lva jak loví zebru je krásné – nijak krásné by nám nepřišlo, kdyby naháněl naše dítě.

Člověk tak teoriticky ví, co je zlo: Překročení hranic, které Bůh určil. Zlé by bylo, kdyby tygr vlezl do zahrady, zlé není, když loví venku. Člověku nechybí teoretická znalost, ale praktická zkušenost. Přečetl jsem v mládí dost o koncentrčních táborech, o učení nacismu, o způsobech, jak se dostal k moci – nestal se tím ze mě nacista. Nemusel jsem si to ozkoušet, ať jako oběť, ať jako pachatel, abych věděl, že to je zlo. Oproti tomu, co se obvykle říká, ve skutečnosti nemusíte něco zažít, abyste tomu rozuměli. Lékař nemusí sám mít zánět slepého střeva, aby dokázal slepé střevo vyoperovat. Naopak, kdyby zrovna sám měl zánět slepého střeva, asi by se mu neoperovalo zrovna nejlépe. A stejně tak je často pro člověka, který zlo páchá nebo zlem trpí, vlastně težší mu rozumět, než tomu, kdo o tom jenom slyší nebo čte. Vždyť přece dobře víme, že když nějaké zlo zažíváme, obvykle si nevíme rady. A radu hledáme obvykle u někoho, kdo stojí mimo problém.

A ani to, že je člověk v zahradě chráněn zdí neznamená, že je jako nesvéprávný voděn za ručičku. Vždyť strom poznání dobrého a zlého roste v samotném prostředku zahrady. Bůh mu nezatajil nic: „Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.“ Což se také stalo. Není nic, co by člověk v Edenu nevěděl. Přiznejme si pak sami a nelžeme sami sobě: Zlé nevolíme obvykle z nevědomosti – ale ze zlé vůle. Obvykle víme dopředu, že nějaký náš skutek špatně dopadne – a stejně ho uděláme. Naivní lidé posledních tří staletí se domnívali, že se vzděláním vymizí zlo ze světa – zmizelo? Nemáte už potíže, jste dokonale šťastni? Jistě vymyzely mnohé nemoci, podstatně se zlepšila výživa a obecně jsme všichni daleko bohatší. Jistě že vědění je dobré – mění k lepšímu prostředí. Ale vědění nemění k lepšímu člověka a nečiní ho šťastnějším. A přecevším, všechno potřebné vědění měl člověk již v Edenu; konec konců, všechna zvířata už tam prozkoumal a pojmenoval.

Naposledy snad někdo řekne: Přišli k hotovému, zahrada už byla vysazena. A bez úsilí, bez práce by byl život nuda. Opět chyba: Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával. Člověk i dnes vždycky už něco má, netvoří z ničeho. Tím se nijak neliší od prvního člověka. A opět první člověk přetvářel zahradu podle vé vůle – protože byl obrazem Božím. A jako Bůh tvoří, člověk něco nového vytváří z toho, co Bůh stvořil. I dneska: Pole není žádná divočina, je daleko jednodušší, než louka. Nicméně pole se nám líbí, ať už zjara zelené, nebo zlaté v srpnu, nebo sklizené s těmi uhlédně rozmístěnými balíky slámy. Člověk tedy obdělával zahardu jako zjednodušenou verzí přírody, jakou má rád. Krajiny, které mají obecně lidé rádi, jako je ta naše středoevropská, jsou vlastně docela chudé na různé rostlinné a živočišné druhy. Proto se nám také líbí. V džungli je statisíce druhů všeho živého na jednom čtverečním kilometru – jen tam nikdo nechce žít.

Také práci tedy znal první člověk. Práci, u které zná cíl: Pěknou zahradu. Hříchem jsme získali práci bez cíle. Takovou, do které se musíme nutit, protože cíl je v nedohlednu. A velmi pravidivé je to rčení: Proč se líný udřel? Protože musel všechno dělat dvakrát. Tím více pociťujeme hřích, který vládne světu, čím více se musíme snažit jen o to, aby věci nebyli horší, než jsou teď. Na zlepšení můžeme až příliš často stěží pomýšlet.

Vidíme tedy, že vše, co nás dodnes těší, měl člověk již na počátku a to v neskalené podobě. Hříchem jen ztratil. Neslibujme si tedy, že hříchem, lží, ublížeností a leností co získáme. Hledejme dorbé pro druhé a ovšem i pro sebe, buďme stálí ve svých cílech, od Boha očekávejme v modlitbách pomoc i vše dobré časné i věčné. Amen

Modlitba po kázání: 
289
Ohlášení: 
432
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Jakub 1, 13–18
Požehnání: Mladíci jsou zemdlení a unavení, jinoši se potácejí, klopýtají. Ale ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jak orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení. Požehnej vás Všemohoucí …
275