Introitus: Žalm 63
Pozdrav: Nebesa, vydejte krůpěje shůry, ať kane z oblaků spravedlnost; nechť se otevře země a urodí se spása a spravedlnost vyraší s ní. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 1. neděle adventní.
267, 1–4
Vstupní modlitba: Všemohoucí Bože, očekáváme příchod našeho Pána Ježíše Krista a prosíme tě: posiluj naši vůli, ať konáme spravedlivé skutky a připravujeme se na setkání s ním, abychom v den soudu stáli po jeho pravici a vešli do nebeského království. Neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen
1. čtení: Jan 14, 1–21
267, 5–10
2. čtení: Genesis 30, 1–24

Co vlastně Ráchel chce? Chce hlavně dítě? Nebo chce hlavně lásku svého muže? Z příběhu nakonec vyplyne, že asi nejvíce překonat svou sestru. Říká doslova: „V úporném boji o Boží přízeň jsem zápasila se svou sestrou“. Nejvíce zloby mezi lidmi asi roste ze srovnávání s druhými.

To známe už z příběhu Kaina a Ábela. Ábel se svými výsledky na tom byl realitvně lépe před Bohem. Kain uvažoval tak, že když zabije toho, kdo je na prvním místě pře Bohem, přesune se z sám automaticky z druhého na první místo. Ale takhle to nefunguje. Bůh mu říká: Což nepřijmu i tebe, budeš-li to dělat dobře? Jak jsme dobří, to se nepozná z toho, jak moc lidí je pod námi nebo nad námi. Ale podle toho, zda jsme dosáhli věcí, které Bůh prohlásil za dobré.

Je to podobné různým testům: Pokud zodpovíte správně otázky testu a předvedete dobrou jízdu, dají vám řidičský průkaz. Pokud za dvanáct minut uběhnete tolik a tolik metrů, můžete k policii, hasičům nebo do armády. Kolik lidí se spolu s vámi účastní testu, není důležité.

Přes to asi lidský sklon k soutěžení není v základu zlý: Bežec, který běží v závodu s ostatními běžci, běží většinou rychleji, než by běžel sám. Vidí totiž, že je možné běžet rychleji, než si myslel, dokud viděl běžet jen sám sebe. Druzí lidé nám ukazují, že je věci možné dělat i lépe, něž jsme dosud mysleli. Jako říká Kristus: „Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně; ne-li, věřte aspoň pro ty skutky! Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které já činím, a ještě větší (!), neboť já jdu k Otci.“ Jako když král vyrazí na koni první do bitvy: Nedělá to proto, aby všichni zůstali patnáct metrů za ním. Ale aby nabyli odvahy a vrhli se do boje stejně, jako on. Protože jim král ukázal, že to jde. Když se pak v boji dostanou i dál, než král sám, komu to bude vadit? Dobrému králi jistě ne. Král se bude radovat.

Ráchel by unikla zmatku ve své duši, kdyby se zaměřila na jedinou věc: Bůh řekl, že mít dítě je dobré. Od něj dítě čekám. Mojí naději pak podporuje, že moje sestra Lea, z podobného těsta jako já, už porodila děti čtyři. Proč bych tedy časem nemohla i já? Na prvním místě musíme vědět, co Bůh prohlásil za dobré. Pak, když vidíme, že se to někomu podařilo, chceme být aspoň tak dobří. A když se nám podaří být ještě o něco lepší, znamená to, že věci mohou být ještě lepší, než dobré. Že se podařilo nad očekávání, že bylo Bohem přidáno. To největší evangelium dnešního příběhu tak zazní, z úst Ráchel po narození prvního syna: Ať Bůh přidá! Ať tímto úspěchem milost Boží nekončí, ale teprve začíná.

Ale takto uvažuje až když smilování Boží změní její smýšlení. Bez Boží milosti totiž v praxi člověk schopen uvažovat rozumě. Hřích myšlení osduvě zatemňuje. Může skutečně Ráchel v Lei vidět vzor? Ne, Lea jí vzala jejího muže. Ačkoliv Lea později říká: „Copak je to málo, žes mi vzala muže?“, ve skutečnosti je to Lea, která se spolu s Lábanem účastnila podvodu na Jákobovi. Jákob nikdy neřekl, že chce Leu, nikdy jí lásku nesliboval.

Nemůžeme po Ráchel chtít, aby na Leu hleděla s láskou. Nelze chtít po ženě, aby se trpně dělila o muže s jinou ženou. Tak bychom popírali jedno z prvních Božích přikázání vůbec: „Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem.“ Opustí otce a matku, přilne k jedné ženě. To jsou podmínky, jinak vůbec nemluvíme o vztahu muže a ženy, ale o něčem jiném.

Ve svém uvažování se tedy s Božím řádem míjí i Lea. Ač je její život politováníhodný, není na tom bez viny. Vnutila svou lásku někomu, kdo ji neopětoval, podvedla Jákoba už na začátku. A spatřujeme u ní omyl, vlastní spíše ženám, ale nejenom jim: Že se jí ve vztahu podaří druhého předělat. Skoro po každém dítěti opakuje: Teď mě už muž bude milovat. A vidíme snad, že by se to stalo?

Abychom byli spravedliví, Lea nemluví o muži vždy. U Judy řekla: „Zase mohu vzdávat chválu Hospodinu.“ A když dokonce ne ona, ale její otrokyně Zilpa porodí, říká: „Jaké štěstí!“ A u druhého syna Zilpy: „Jaké blaho pro mne; všechny dcery mě budou blahoslavit.“ Takže někdy Lea vidí, co by měl vidět každý: Když se narodí dítě, dokonce za zlých podmínek, je to vždycky dobře. Život není nikdy špatný proto, jak začíná. Život dělá před Bohem špatným to, pro co se později člověk rozhodne; Kristus říká: „běda tomu, který Syna člověka zrazuje. Pro toho by bylo lépe, kdyby se byl vůbec nenarodil!“ Ale že by se někdo neměl narodit proto, jací jsou jeho rodiče nabo jaký mají mezi sebou vztah, nebo proto, že je třeba bída nebo zima, to nikde nečteme.

Zatímco Lea touží po lásce Jákoba, Jákob po lásce Ráchel a Ráchel po tom, aby vyhrála nad svou sestrou, zatímco jsou otrokyně Bilha a Zilpa pravděpodobně rády, že si v tom zmatku polepšili a dostali se do postele pána domu, zatímco každý se zaobírá svým sobectvím, Bůh uvedl do světa praotce dvanácti kmenů Izraele, Bůh pokládá základy svého království na zemi. Jak je psáno: „Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše.“

Na děti samotné v průběhu těch hádek myslí jen Bůh. A Jákoba děti ke Lei nepřidruží. Ne že by Jákob Leu neměl rád. Čteme jen: Miloval Ráchel více než Leu. Leu měl tedy asi také rád, ale chyběl tam ten speciální zájem. Spravedlivý muž, jako každý spravedlivý člověk, má z dětí radost, váží si mateřství i každé matky. Ale není a nidky to nebude to, co ho speciálně přitahuje k ženě. Žádný muž si přece neřekne: Tato žena porodila už čtyři děti, tu chci získat! Kdyby takto muži uvažovali, neustále by se přetahovali o vdané ženy. Takže je dobře, že tak nesmýšlejí.

Že počet porodů Jákoba k Lei nepřipoutá není jeho vina, ani jeho necitelnost. Ostatně, Jákob v dnešním příběhu téměř nehraje roli. Vidíme, že muž, žijící v mnohoženství, ztrácí veškerou moc rozhodovat. O všem rozhoduje vzájemná dohoda či vzájemné soupeření žen. Než by se nadál, má jákob dvě další manželky, které si nevybral. Které, jak je v mnohoženství pravidlem, mu vybraly jeho ženy. Nerozhoduje dokonce ani o tom, se kterou ze svých žen bude spát. Protože i to je v mnohoženství vždy věcí vnitřní dohody jeho žen. Ve vzájemném zápasu si s ním jeho ženy pinkají jako s míčem. Vytknout mu můžeme snad jen necitlivost, když na začátku v hněvu řekne Ráchel, že „že Bůh odpírá plod jejímu životu“. Moudrý muž ví, jak silná věc je pro ženu mateřství; nečeká ani, že by jeho láska mohla ženě děti nahradit, je v těchto věcech velmi opatrný.

Ale dobře řekl Jákob na začátku, doslovně přeloženo: Copak jsem na místě Boha? Řešením pro každého z těch tří by bylo čekat více od Boha a méně od člověka. Boha je třeba více milovat, než lidi. Protože pak nemáme od lidí neoprávněná očekávání a nejsme jimi také zbytečně zklamaní. Více si všímáme toho, co nám dali než toho, co nám nejen nedali, ale ani dát nemohou.

Jákob doslova nemůže dát Ráchel syny, hrubě řečeno, sex nerovná se početí, splození dítěte je tak komplikovaný proces, že je vůbec div, že se někdo narodí – právem mluvíme o zázreku života. Navíc, že Ráchel chce syny trochu proto, aby se vytáhla nad svou sestru. Ale žejaksi vystoupá po zádech své sestry, to ji ani nikoho jiného Bohu nepřiblíží.

Lea nikdy nezíská lásku svého muže zásluhami, protože ne nadarmo se tomu říká milostný vztah, lze mluvit o štěstí, pokud člověk lásku získá, rozhodně tento druh vztahu není příliš spravedlivý. Kdežto, jak je psáno: „Hospodin je spravedlivý, miluje vše, co je spravedlivé; jeho tvář pohlíží na přímého.“ U něj tedy hledejme ocenění spravedlivých skutků – a mateřství je skutek spravedlnosti.

Jákob je pak v tomto příběhu ten, od koho se čeká, že dá, co ani jedné dát nemůže. Protože je muž a ne Bůh; jako každý člověk je jen polovinou lidství a do hlavy a do srdce svých žen, na rozdíl od Boha vidět nemůže. Něco vykonat může až tehdy, kdy se bude později Boha ptát, co je spravedlivé, nikoliv vyhovovat nesplnitelným přáním. Pak teprve vykoná i to, co je dobré celou jeho rodinu.

Zůstává: Boha je třeba více milovat, než lidi. A to zejména tehdy, pokud chceme své bližní milovat více, než dosud. Ať Hospodin přidá! Amen

Modlitba po kázání: 
275
261, 4–9
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Izajáš 8, 17–9, 1–6
Požehnání: Hospodin je spravedlivý, miluje vše, co je spravedlivé; jeho tvář pohlíží na přímého. Požehnej vás Všemohoucí…
261, 10