Jákob sloužil za Ráchel sedm let; bylo to pro něho jako několik dní, protože ji miloval. A pak za ní sloužil dalších sedm let, protože jinak to nešlo. A znovu říkám, krásně zde vidíme proměnu srdce jako na talíři. Úskočný Jákob, ten Jákob, který to má vždycky dobré najednou dře jako mezek a ani mu to nepřijde. A pak se dovede kousnout a dře dalších sedm let, už s jistou hořkostí. Ale přece, táhne dál. A pak si řekne: A co se dělá pro mě, po pravdě řečeno.

To pořadí je důležité. Nejde začít s větou: Co se dělá pro mě? Tak uvažuje dítě, tak uvažuje Jákob jako zlý spratek u svých rodičů. Tak k vám ostatně dnes promlouvá prodavač zubní pasty nebo nečeho takového: Udělejte něco pro sebe. Nebo na obálce dámského časopisu bude: Buďte sobecká! Nu, koho Bůh miluje, tomu dá, aby včas narazil na lidi, kteří mu řeknou: A co ty děláš pro nás, abychom tě všichni milovali? Čím přesně jsi obohatil náš život? A Bůh miluje Jákoba, proto Jákoba čeká dřina, která ho ani netrápí. Protože v hloubi duše, myslím, doufal, že od něj někdo bude někdy čekat něco náročeného.

Člověk v ráji zatoužil sám rozlišovat dobré a zlé. Proto dnes k jeho údělu patří, že zlo musí sám zakusit. Musí zakusit zklamání, aby měl právo říkat, že svět ve zlém leží. Což opravdu leží. Ale člověk k takovému závěru opravdu nemůže přeskočit bez zkušeností. Nemůže říci: Svět vždy neodplácí dobrým za dobré, aniž před tím něco dobrého udělal. To je konečně důvod, proč málokdo rozuměl Ježíšovým podobenstvím: Ta jsou jen pro lidi, kteří upřímně zkusili dělat něco dobrého, kteří se upřímně snažili vykonat něco správného a byli překvapeni tím, jak divně to mnohdy dopadlo. Stále mám za to, že téměř bez užitku učit podobenství děti, které většinou nejsou v postavení, že by mnoho vykonaly a přece se jim žádné odměny nedostalo.

Takže to chce čas a úsilí, aby si člověk mohl s Jákobem říci: Kdy budu konečně pracovat také pro svou rodinu? Nebo, kdy se také někdo bude zajímat o mě? Nicméně, spravedlivého ta chvíle potká. Spravedlivý neslouží jako otrok lidem, aby se od nich dočkal odměny. Ale kvůli Bohu lidem, aby se od Boha dočkal odměny. Proto může v určitém čase rozeznat, že lidé sami mu nedají vše, co by si přál. Jákob dostal u Lábana místo. A dvě dcery. A bydlí u něj a jí u něj. Není na tom úplně zle. Konečně, je těžké najít někoho, komu by s trochou snahy nešlo říci: Za tohle a za tohle bys přece měl být rád. Není těžké najít někoho, komu by šlo říci: Mohl bys to mít horší. O něco náročnější je však najít něco určitého, v čem by to druhý mohl mít lepší. S čím by se třeba nemusel smířit.

Jákob je tedy nyní v části života, ve které se patří říci: S každým člověkem je třeba zacházet s úctou. Takže, mimo jiné, i se mnou. Pro každého je třeba mít pochopení. Tedy možná i pro mě. Jak ste chtěli, abych jednal s vámi, tak vy jednejte se mnou. Něco ode mne samozřejmě čekáte – souhlasím. Ale já také samozřejmě čekám něco od vás.

A Lában řekne: „Kéž bych získal tvoji přízeň! Zjistil jsem, že mi Hospodin kvůli tobě žehná.“ Jak „získal tvoji přízeň“? Jákob přece u Lábana dřel čtrnáct let? To je docela velký důkaz přízně, když pro někoho něco děláte čtrnáct let. Ale Lában odpovídá obvyklým trikem sobeckých lidí: „Kéž bys mě měl rád! Ale vidím, že po mě jen něco chceš. To jsem si o tobě nemyslel.“ Jakoby on sám měl Jákoba rád jen tak, Jakoby od něj nedostal těch čtrnáct let služby. Je to zoufalé.

Je pošetilé čekat, že si někdo bude pamatovat naše zásluhy, naše dobré skutky. Bůh si je pamatuje a jsou zapsány v jeho Knize života. Ale v současném životě se nedá čekat, že by někdo z lidí držel v paměti náš dřívější život – ani my sami neudržíme v paměti dobré skutky druhých. Možná kdyby o nás něco natočila televize nebo kdybychom dostali medaili, tak se k pochvalám někdo přidá. Ale na zásluhy někoho neznámého si vzpomene jen někdo výjimečně spravedlivý, člověk čistého srdce. Takových moc není. Je sice spravedlivé, ovšem také velmi nepraktické čekat vděčnost od lidí.

A ovšem: Když se na to podíváme z pohledu druhé strany: Co je vůbec dost velká vděčnost? Kdy pro nás druzí udělají dost? Protože od druhých také snadno můžeme žádat nekonečný vděk a nekonečnou odplatu. Věčná odplata je jen u Boha. A tak i ve chvíli, kdy jsme nazpět nedostali nic a právem cítíme křivdu, nemůžeme to zas přehnat a čekat od člověka všechno. Věčnou vděčnost, nekonečný dluh vůči nám.

Jákob tak řekne přesně, co chce: Mezi našimi stády tři dny vzdálenost, strakaté ovce moje, zbytek tvůj. Tedy, ne že by to narovnalo vztahy. Lában na to sice přistoupí, ale v příští kapitole to stejně bude mít Jákobovi za zlé. Tragédie všech blízkých vztahů je v tom, že musí být dobrá vůle z obou stran. Dítěti, tomu lze ještě vytýčit nějaké hranice, to je vděčné za nějaká pravidla. Člověk, který vás ještě nezná, ten je teké rád, když zná vaše podmínky, když ví, co chcete, a co vám vadí. Ale u lidí dospělých a blízkých, tam, kde by měl být jeden vděčný za druhého, se láska ráznými kroky nevynutí. Jákob si vymezí hranice, vztah s Lábanem se tím nesrovná. Má to jiný účel: Co nedostal Jákob od Lábana, to má teď možnost dostat od Boha. Jákob nezískal Lábanovu lásku, ale je od Lábana aspoň svoboden. A v té svobodě se mu dostane lásky Boží.

Vědom si toho, že dosud jednal spravedlivě, čeká Jákob odměnu od Boha. A dočká se. Vede k tomu několik kroků: Jednak ještě vůbec něco chce, jednak něco dobrého vůbec čeká. Čeká, co není snadné, ale co přece ještě dostat může, čemu se dá věřit, že to dostane. Čeká, že mu to Bůh může dát. A pro splnění svého přání podnikne kroky.

Zvláštní kroky, po pravdě řečeno. Tedy alespoň jeden z nich. Nevím, těžko se mi věří, že ovce vrhne pruhovaná mláďata zrovna proto, že při páření kouká na různobarevné pruty. Jasný smysl mi naopak dává, že Jákob zvířata cíleně křížil. Ale jak říkám, nevím. Ještě před pár lety se s úplnou jistotou tvrdilo, že skrze geny nejde předat, co tvor zažil. Že do genů se nemůže zapsat zkušenost jedince. Dnes si tím mnozí učenci tak jistí nejsou. Že máme spoustu techniky, kterou staří neměli – což skutečně máme – neznamená, že nemohlo zmizet nějaké poznání, které měli staří a které my už neovládáme a neumíme zopakovat. Kdo ví.

Nebo je to jako s technikou dodnes: I dnes se třeba u strojů časem ukazuje, že některé součástky jsou v nich v podstatě úplěn zbytečné a vše funguje i bez nich. Ale dopředu to není poznat. Známé je pozorování, že pouhých dvacet procent naší práce přináší ve skutečnosti osmdesát procent všech výsledků. Ale zase, dopředu nevíme, kterých dvacet procent. Takže dodnes dělá člověk věci často prakticky tak, že neví, která část přesně funguje; ví ale, že to funguje dohromady. A nebo, když pozorujeme druhého při práci, snadno se nám nějaký jeho úkon zdá zbytečný – ale pak zjišťujeme, že bez té zdánlivě zbytečné části věc není schopen udělat.

Zkrátka, jako Jákob tehdy, musíme věci zkoušet; jak praví Šalomoun: „Kdo příliš dá na vítr, nebude sít, kdo hledí na mraky, nebude sklízet. Jako nevíš, jaká je cesta větru, jak v životě těhotné vznikají kosti, tak neznáš dílo Boha, který to všechno koná. Rozsévej své símě zrána, nedopřej svým rukám klidu do večera, neboť nevíš, zda se zdaří to či ono, či zda obojí je stejně dobré.“ Jediná věčná naděje je v Bohu. Ale u věcí časných je chyba vložit naději do jednoho řešení, různé věci se musí zkoušet.

Shrnuto: Životní moudrost nutně zahrnuje i to, že je člověk nečím a někým zklamán. Ale právo být zklamán má člověk teprve tehdy, kdy se vůbec pokusí o něco dobrého, a terpve když někomu nejdří věří, ne dřív. Nastává pak v životě čas, kdy je dobré se zeptat: A co přesně se dělá pro mě? Netřeba to přehánět, nicméně, káže-li se láska k bližnímu, pak i k tobě samému, ty z toho nejsi vyjmut. Pro člověka, obtíženého starostmí, je skutečně někdy čas pomyslet i trochu na sebe. Protože nelze moc čekat, že by nás někdo odměnil za předchozí zásluhy – už si je nikdo nepamatuje, bude kroutit hlavou, když mu je připomeneme; my sami v tom nejsme o moc lepší. Není proto od věci přát a dopřát si i něco, co nám nedají druzí, přesto to ale klidně můžeme mít – Bůh nám to dá. A nelze se v tomto světě upnout na jedinou věc, více je třeba zkusit; beztak nic z tohoto světa nás nepřenese do ráje. Naplnění časných nadějí však člověka povzbuzuje v důvěře v naději věčenou. Někdy je dobré na to vzpomenout. Amen