Introitus: Žalm 124
Pozdrav: Milost vám a pokoj od toho, který jest a který byl a který přichází. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 3. neděle adventní.
259
Vstupní modlitba: Všemohoucí Bože, očekáváme s vírou slavnost narození tvého Syna a prosíme tě: dej nám svou milost, abychom se mohli radovat z naší spásy a vděčně tě chválit. Skrze tvého Syna …
1. čtení: Lukáš 6, 26–40
289,1–3
2. čtení: Genesis 31

Sám Bůh říká Jákobovi, že je čas odejít. Navrátit se do země svých otců, domů. Že zde, kde posledních dvacet let žil, není doma. Jak se později dovídáme, Bůh mu to řekl ve snu. Ve snu se obvykle zjevuje, čemu rozum člověku zabránil, aby si toho všiml. Ano, rozum. Protože vše, co Bůh stvořil je dobré. Ale vždy má také své hranice. Tak i rozum je dobrý, ale má své hranice.

Rozum je dobrý na to, aby člověk mohl něco udělat. Aby člověk vůbec něco udělal, musí si vybrat, co je pro jeho cíl důležité, co je nedůležité. Musí sledovat, zda ho jeho jednání k cíli přibližuje, nebo ne. Musí rozeznat, zde se stalo, co si původně předsevzal.

Rozum tak určuje, co je důležité pro dosažení nějakého cíle. Ne, co je důležité pro život, co je před Bohem důlěžité. Když budete řídit auto a pojedete vesnicí, není rozumné příliš si prohlížet místní kostel, protože pak snadno někoho přejedete. A přitom je kostel to nejdůležitější místo v celé vesnici. Ale teď se na něj nemůžete moc dívat, protože řídíte přes tunu oceli, která se pohybuje padesát kilometrů za hodinu. Že není rozumné, abyste si v tu chvíli kostel prohlíželi neznamená, že kostel je bezvýznamný. Váš rozum neurčuje, co je skutečně důležité. Jen to, co je právě potřeba dělat.

Proto je zcela nesmyslná víra našeho věku, vyznání našeho věku: Člověk by se měl řídit rozumem. Rozum nikdy neurčuje cíle, vždy pouze prostředky k cíli. Určuje pouze, jak můžeme něčeho dosáhnout. Podle toho, zda člověk o nějakou věc usiluje rozumě můžeme poznat, zda o ni skutečně stojí. Zda je jeho přání upřímné. Ale vůbec podle toho nemůžeme poznat, zda je jeho přání dobré nebo prospěšné. Rozum neurčuje nic: Jen Bůh určuje, co je pro člověka dobré a co zlé. A také svévolný, hříšný človek si myslí, že může sám poznat a určit, co je dobré a co zlé.

Proto se z Boží milosti lidem zdají sny. A dokonce i zvířatům. Aby božímu tvoru přišlo na mysl i to, co kvůli svým denním cílům musel nechat na chvíli stranou, protože by bylo nepraktické o tom přemýšlet. Co je ale přesto pravda. Co je často důležitá, život zachovávající pravda. Jen si toho člověk nemohl všimnout. A dost často i: Jen si toho člověk nechtěl všimnout.

Jákobovi tedy Bůh ve snu sdělil, jak chovat kozy. Dodnes není nezvyklé, že na vodítko k velkým objevům obdrží lidé ve snu. Je dobré vsadit na jednobarevné ovce a kozy, nebo na strakaté? Kdo ví, to není tak jednoduchá otázka, aby ji člověk vyřešil pouhým pohledem. Přišlo by mu asi nejspíš, že spíš ta jednobarevná zvířata budou lepší, člověk tíhne k tomu, co je jednodušší. Rozum sám by neporadil. Ale hlavně, Bůj Jákobovi říká: Už je opravdu na čase se vrátit domů: Do země svých otců, do svého rodiště. Tady nikdy doma nebudeš.

Bůh musí jasným slovem zasáhnout do Jákobova života proto, že s rozumem se právě nikam nedostane. Zkusme totiž rozumě vysvětlit, proč chce odejít? Dosud to měl relativně dobré: Vlastní bratr ho chtěl zabít, unikl. Relativně je lepší být živý, než mrtvý. Kdo však určuje, že le lepší být naživu, než mrtvý. Než sám Bůh, který říká: Chci, abys žil. Relativně je dobré, že narazil na své příbuzné a nebloudil sám. Kdo však určuje, že se člověk má ujmout i příbuzného, kterého v životě neviděl proto, že je to příbuzný. Než sám Bůh. Našel lásku, našel Ráchel – kdo však uručuje, že je dobré být zamilovaný? Život se tím po pravdě řečeno dost komplikuje, zamilovaní lidé vykazují stejné známky jako lidé pod vlivem tvrdých drog. Stejně tak stav člověka, který je v lásce zklamán se podobá člověku, který skončil s tvrdou drogou. Jen sám Bůh říká: Je dobré milovat. Pro toho, kdo je svobodný, toho, kdo je k mání. A ani tak to nemusí vyjít. A Jákobovi to úplně nevyšlo. Kdo nakonec říká, že je dobré být samostatný, nezávislý. Žít za své, z vlastní práce. Jen Bůh, který mimo jiné říká:

„Vždyť ti Hospodin, tvůj Bůh, požehná, jak ti řekl. Budeš poskytovat půjčky mnohým pronárodům, ale sám si nebudeš vypůjčovat. Budeš ovládat mnohé pronárody, ale tebe neovládnou. Bude-li u tebe potřebný někdo z tvých bratří, v některé z tvých bran v tvé zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh, nebude tvé srdce zpupné a nezavřeš svou ruku před svým potřebným bratrem.“

Jen Bůh sám říká, že je dobré být oporou všech lidí kolem. Že se dobré být tím, na koho ostatní spoléhají, být v něčem – protože nikdo není spolehlivý ve všem – tedy alespoň v jedné věci spolehlivý. Nikoliv se spoléhat. Protože samotný rozum by Jákobovi řekl, že to má relativně dobré. Lában mu vždycky něco dá. Ostatně, dal mu už přístřeší, obě své dcery, I mzdu mu dal, jak si Jákob přál, třebas jej desetrát změnil.

Relativně na tom zkrátka není člověk špatně nikdy. Vždycky to může být ještě horší. Lában s Jákobem naložil relativně dobře. Jistě mnoho lidí narazilo na ještě horší lidi, něž na koho narazil Jákob v Lábanovi. Co může být hůř, to si lze vždy představit. Bůh sám však určuje, co je dobře, co je cíl lidského života, co je pravá radost člověka. S tím je lepší srovnávat.

Kdyby Lában s Jákobem smýšlel skutečně dobře, ne jen méně zle, než je možné, řídil by se jedním: Dobré chceme pro druhého jen tehdy, když si přejeme, aby byl silnější. Když chceme, aby větší, než on, byl jen sám Bůh. Aby Bůh sám byl jeho otcem. To je skutečné dobro člověka: Aby jen sám Bůh byl jeho otcem.

Lában však chtěl, aby byl Jákob navždy jeho dlužníkem. Aby byl Jákob jeho adoptivním synem, který se stále musí snažit. A stejně to nikdy nebude dost. Ale, relativně, může být rád, že to není ještě horší. Tak se k vám lidé vždy budou chovat buď relativně lépe, něž by to mohlo být, nebo relativně hůře, něž by to mohlo být. V lidech samotných nelze nalézt celé štěstí. Ale v tom, co Bůh říká, že je cíl člověka. V tom, co Bůh také ve své milosti člověku dal, nebo na co je třeba v důvěře čekat.

Díky tomu, že sám Bůh promluvil k Jákobovi ve snu, díky tomu, že Bůh Jákobovi zaslibuje skutečně dobré, může Jákob vidět, že s Lábanem se dá ještě relativně domluvit. Že mohou pomeřit síly, vytýčit si navzájem hranice. Jákob se Lábanovi nebojí říci, co pokládá v jeho jednání za nespravedlivé. Dokonce mu vyčte, že u něj Lában hledá své domácí bůžky, které Ráchel ukradla, což ovšem Jákob neví. Řekne Lábanovi svoje, domluví se s ním, na čem se dá domluvit. A zase tolik od něj nečeká.

Na dnešním příběhu tedy vidíme: Člověk se má ptát Boha, co je dobře. Ne člověka, zda by to před ním mohl mít o něco horší nebo o něco lepší. Při tom, dobré nemusí být od člověka moc daleko. Jákob byl dvacet let v Sýrii, to není od Izraele tak daleko. K tomu byl kousek, aby věci byly dobře, nedal se na cestu někam do vesmíru. Jde o to, že Bůh ve svých ustanoveních určuje, co je dobře pro člověka, ne jiný člověk. Pak teprve Jákob zjišťuje, že s Lábanem se ještě dá relativně domluvit a oceňuje to. Když Bůh určil cíl. Sám Lában poznává, že bude relativně lepší se s Jákobem domluvit; nechce přece ztratit ty dcery a vnoučata. Ale co je dobré, toho mírou není nikdy člověk. Boha je třeba se na to ptát. Pak teprve lze ocenit, že rozumné je s lidmi se na spoustě věcí domluvit. Amen

Modlitba po kázání: 
289,4–7
272
Přímluvná modlitba: 
Poslání: 1. Korinstkým 7, 21–23
Požehnání: A Bůh veškeré milosti, který vás povolal ke své věčné slávě v Kristu, po krátkém utrpení vás obnoví, utvrdí, posílí a postaví na pevný základ.
11 Jemu náleží panství na věky věků! Amen.
276