Introitus: Žalm 43
Pozdrav: Pán praví: Blaze těm, kdo si vyprali roucha, a tak mají přístup ke stromu života i do bran města. Venku zůstanou nečistí, zaklínači, smilníci, vrahové, modláři – každý, kdo si libuje ve lži. Já, Ježíš, posílám svého posla, aby vám to dosvědčil po všech církvích. Já jsem potomek z rodu Davidova, jasná hvězda jitřní. Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách poslední adventní neděle.
264, 1–2
Vstupní modlitba: Prosíme tě, Bože, vlej nám do duše svou milost, abychom stále hlouběji prožívali tajemství našeho vykoupení: a dej, ať nás všechny, kteří jsme z andělova zvěstování poznali, že se tvůj Syn stal člověkem, jeho umučení a kříž přivede ke slávě vzkříšení. Neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého …
1. čtení: Lukáš 15, 1–10
264, 3–7
2. čtení: Genesis 32

Jákob opustil domácnost, kde nebrali vážně jeho přání, kde se s podezřením dívali na jeho úspěchy, kde s ním nejednali jako s rovným. Mohl se utěšovat, že to bude časem nějak lepší. Jak ale? Co přesně bude jinak, aby to nedopadlo jako vždycky? Měl naději, která se rozplyne, když se jí člověk pokusí chytit, jako by chytal páru nebo kouř. Jisté pak bylo, že dnes to ještě není tak hrozné, že ničím zásadně ohrožen.

Místo toho je teď před ním zcela jasné ohrožení: Bratr Ezau, který před dvaceti lety slíbil, že ho zabije. Teď je s čtyřmi sty muži na cestě k němu. Čtyři sta mužů, to je prapor. Můžeme si představit, že směrem k nám míří dvacet zelených tater, plných vojáků. Nejedou jen tak někam, ale přímo k vám. Vaše jméno stojí v rozkaze.

A teď: Přešel Ezaua za dvacet let jeho hněv? Jákob s ním především dvacet let nemluvil. Ezau už nežije s Izákem a Rebekou. Je to proto, že si našel vlstní život? A nebo s nimi nemůže žít proto, co mu Jákob provedl a pomsta se stala smyslem jeho života? Jasné je jedno: Že chce Ezau všechny zabít je možné. Není to přehnaná obava. Není to nijak přitažené za vlasy.

Ohrožení je jasné a je blízko, dorazí zítra. A ovšem i naděje je jasná, dá se jí chytit: S Ezauem se podaří smířit a to hned zítra. Ezau už nežije doma, až se s ním věc urovná, Jákob se usadí v zemi zaslíbené, obsadí místo, které je nyní beztak volné.

Jákob si zvolil dobře, když si vybral jasnou naději a jasný strach. Místo naděje, která by se rozplynula, kdybychom ji začali podrobně rozebírat. A místo jistoty, že to den za dnem bude o něco horší. Jako když řekneme: Zítra to napravím, ale nemůžeme jmenovat ani jediný krok, ani jediný čin, který zítra uděláme. Pak nemáme naději, ale jistotu, že se zítra o maličko přiblížíme k tomu, aby byly věci ještě horší. Jákob si správně vybral naději, které se opravu dá chytit.

Vidíme ale jasně: Kdykoliv se dáme do nápravy svého života, na začátku se všechno zhorší. Člověk, po kterém si lidé zvykli šlapat, vyvolá hněv svého okolí, když se poprvé nepodvolí. I laskaví lidé se ptají: Co mu najednou vadí, mysleli jsme, že je spokojený. Nebo pro člověka, který byl dlouho bez práce, je první den, ba první týdny v práci k nepřečkání. Tělesně zanedbanému člověku přinášejí první dny cvičení jen bolesti a pocit beznaděje. Kdo začne hledat poznání, vidí na počátku jen, jak mnoho toho neví, jak prázdně dosud mluvil. Konečně, kdo by kolem sebe chtěl udělat pořádek, na začátku pozná jen, jak obrovský chaos kolem sebe dokázal vyrobit. Obrácení k dobrému tak vždy znamená, že se na začátku věci o dost zhorší.

Člověk se ve svém obrácení vzpírá celému svému prostředí. Jákob, který se vrací k Bohu svých otců, stojí najednou v divočině, v Gileádkých horách, v pustině. Na starém místě nebylo jasné, zda Jákob bojuje s lidmi, s podmínkami, nebo se svou vlastní slabostí. Někdy je pro nás náše slabost, ba náš hřích jakoby útočištěm před lidmi, před těžkými podmínkami. Co je zlé děláme jakoby natruc lidem, natruc osudu. Proto se konečně Písmo a nejvíce Kristus sám tolik věnuje chudým, nemocným, utlačeným, dětem, konečně. Je těžké zápasit se svými slabostmi, když zároveň zápasíte s lidmi, s nemocí nebo s bídou. Těžko se v takovém stavu rozeznává, který problém je ve mě a který v okolí. Veškerá pomoc člověku má nakonec ten cíl, aby byl mocnější, aby měl více kontroly nad svým prostředím a měl konečně volné ruce vypořádat se sám se sebou.

A ani druzí lidé obrácení moc neulehčují. A to ani lidé spravedliví. V hloubi svého srdce není ani nikdo z nás sám od sebe rád, když se lidé obracejí. Proto nám to musí hned dvakrát připomínat sám Kristus v evangeliu, které jsme slyšeli. Musí říci, že v nebi, před anděly je radost nad napraveným hříšníkem, abychom se probrali a přiměli se též k radosti. Protože sami od sebe jsme raději, když se lidé nemění. Jsou tak pro nás přehlednější. Jeho hlavní slabost je na každém to nejčitelnější, nejsnáze poznatelné. Když se někdo obrací, vadí nám to. Jakoby se tím říkalo, že jsme se v něm celou dobu pletli. Ale třeba nepletli, prostě jej nyní Bůh mění v nového člověka. Lidé mají sklon hledat důkazy neupřímnosti obrácení. Řákají: Kdyby byl skutečně obrácený, tak přece nemůže dělat či říkat to či ono. Jakobychom mi sami byli dobří ve všem, jakobycho mi sami stále nezápasili a ve víře nerostli. Běžně pak lidé stanovují svévolné podmínky skutečně obráceného, obvykle to, co je pro ně samé ta nejsnazší věc, o co sami zápasit nemusí.

Bůh je na straně kajícného, ale nikdo z lidí sám od sebe. Podívejme se, jak Jákoba z jedné strany pronásledoval Lában, z druhé strany k němu míří Ezau. A co my víme, zda v tuto chvíli Ezau skutečně věří, že se Jákob změnil? Proto Jákob spatřil ten tábor andělů. Aby ve svém správném rozhodnutí věděl, že „Hospodinův anděl se položí táborem kolem těch, kteří se bojí Boha, a bude je bránit.“ Že sice nikdo z lidí, ale Bůh a všichni jeho andělé jsou na jeho straně.

Mluvíme o obtížné změně k dobrému. Ale neřekli jsme, v čem by měla spočívat. U jákoba to byla zřetelně jeho lstivost. Vzepřel se jí upřímnou láskou k Rebece a postivou službou za ni, vzepřel se jí upřímným jednáním s tchánem a tato upřímnost mu přinesla časnou škodu. A nyní, svoboden od Lábanovi rodiny, svoboden ze zajetí s syrské zemi se své slabosti, svému hříchu, musí postavit znovu: Ráno ho čeká setkání z bratrem, kterého lstí připravil o požehnání a lstí mu sebral požehnání z lásky od jeho otce. Ale co je ta naše slabost?

U každého něco jiného a není třeba říkat co. Kkaždý z nás vlastně ví, v čem svůj život zlepšit. Bývá to ta věc, která ho nejvíce činí slabým. Co ho vždy přivede do potíží. Bývá to ta jeho slabost, s krze skterou nad ním mají ostatní navrch, skrz kterou ho vždy mohou srazit. Navrch, to nejdůležitější, každý si může vzpomenout: Už jsem zažil, že když v tom, v čem jsem jinak nejslabší, jednám chvilku lépe, když chvíli nepodléhám ale přemůžu sám sebe, věci se skutečně zlepšují. Je to ta věc, u které si člověk sám říká: Já vím, kdybych toto dělal jinak, měl bych snazší život. Ale nějak nemůžu.

Nebo, přesněji, vlastně můžu. Ale nechci. Protože tuto svou stránku mám vlastně velmi rád. Jak jsme řekli, člověk se ke své největší slabosti často utíká uprostřed nepřátelství lidí, uprostřed nepřízně prostředí. Já vám ukážu, toto jsem skutečně já! Tak budu lze jednat nebo zle mluvit, abyste věděli, kdo já jsem.

Dosud jsme o pokání mluvili tak, jako by člověk zápasil sám se sebou. Ale na nejhlubší rovině to tak není. V pokání člověk skutečně zápasí s Bohem. Protože zápasí s tím, co sám na sobě ve skutečnosti velmi miluje, co však Bůh nenávidí. Když mluvíme o strachu z Boha, mluvíme o skutečném strachu. Protože něco z nás, co máme na sobě upřímně rádi, na čem si v skrytu zakládáme, chce Bůh zahubit. Protože je to ve skutečnosti odporné. Co je ve skutečnosti hezkého na pýše, lakomství, závisti, zlosti, smilstvu, obžerství a opilství nebo lenosti? Na druhých to nám samým přijde odporné, ale u sebe tu nebo onu věc milujeme. Bůh to však nenávidí. A Bůh toto naše milované, ale falešné útočiště ničí. A proto v pravém pokání nemůžeme než vidět Boha z části jako nepřítele, jako protivníka. Jákob po tom zápase řekl: „Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl mi zachován život.“

Snadno později spozorujeme, že i po tomto zápase zůstalo v Jákobovi něco lstivosi. Tento zápas s Bohem i lidmi vedeme po celý časný život. Zápasíme s lidmi, kteří nám sice mnohdy křivdí a přece mají někdy pravdu, když se dotknou naší slabosti a my na to ve skutečnosti nemáme co říci. A zápasíme s Bohem, který svým svatým Duchem bojuje s naší slabostí stále, až se, jako Jákob, cítíme Bohem zraněni, bez své zalíbené vlastnosti jako neúplní. Je to však proto, aby nám byl zachován život. A to v posledu život lepší ještě v tomto čase.

Modlitba po kázání: Pane Ježíši Kriste, stůj při nás v našich zápasech, ať obstojíme, jako knížata Boží. Amen
264, 8–9
Přímluvná modlitba: Prosme v pokoji Pána: Pane, smiluj se. Za pokoj Boží a za spásu svých duší prosme Pána! / Za pokoj celého světa, za prospěch svatých Božích církví a za jednotu všechprosme Pána! / Za tento dům modlitby,za ty, kdo do něho vstupují ve víře, zbožnosti a Boží bázni,prosme Pána! / Za pastýře církví, za jejich rozhodování a službu v Kristu,za všechen Boží lid a ty, kdo konají dílo Páně,prosme Pána! / Za naše vládce, vojsko a za všechny, kdo spravují veřejné záležitosti,prosme Pána! / Za toto město a všechny naše vesnice, za tuto zemi a všechny země a za všechny křesťany, kteří v nich bydlí,prosme Pána! / Za příhodná léta, za bohatou sklizeň, za pokojné časyprosme Pána! / Za všechny, kdo jsou na cestách, za nemocné, zarmoucené, vězně,za jejich spásuprosme Pána! / Za vysvobození ze všech našich zármutků, pohrom, nebezpečí a tísně prosme Pána! / Pomoz nám, zachraň nás, smiluj se nad námi, Bože, zachovávej nás svou milostí. Spojeni ve víře s církví zvítězilou sami sebe i druh druha a celý náš životsvěřme Kristu, našemu Pánu. / Tobě, Pane! Neboť tobě patří všechna sláva a čest a klanění, Otci i Synu i Duchu svatému, nyní i vždycky a na věky věků. Amen
Poslání: Zachariáš 9, 1–10
Požehnání: Hospodin zástupů vám bude štítem, budete jíst a kameny do praku pošlapete, budete pít a halasit jako při víně, budete plní jak obětní miska, skropení jak rohy na oltáři. Tak vás Hospodin, váš Bůh, v onen den zachrání, stádečko svého lidu. Jako drahokamy v čelence budete zářit nad jeho zemí. Jaká je jeho dobrota, jaká je jeho krása! Působí, že mládenci prospívají jako obilí a panny jako mošt. Požehnej Vás Všemohoucí… (podle Zacharijáš 9, 15nn)
360