Introitus: Žalm 13
Pozdrav: Naše pomoc je ve jménu Hospodina; on učinil nebesa i zemi. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 3. neděle po Zjevení Páně.
67
Vstupní modlitba: Všemohoucí, věčný Bože, Tebe prosíme: veď nás, ať žijeme podle tvé vůle,abychom zůstávali stále spojeni s tvým milovaným Synem a přinášeli hojný užitek. Skrze tvého Syna …
1. čtení: Lukáš 17, 1–10
217
2. čtení: Genesis 34

Jákobovi synové se zastali své sestry. Nebýt lhostejný k životu druhého člověka, mít na mysli důstojnost druhého člověka, to je to, čemu Písmo říká spravedlnost, to dělá člověk spravedlivý. A přece se Jákobovi synové dopustili hrozných hříchů: Odmítli pokání a prosbu o odpuštění Šekema a jeho otce. Zneužili obřízky, pozvání do společenství s Bohem, znamení zaslíbení, aby oslabili své nepřátele. Napadli bezbrané, vraždili, loupili životy žen a dětí. Na konci zbylo jen málo Božích přikázání, které by nestihli porušit.

Vidíme na tom jedno: Že jsem v právu ještě neznamená, že právo přestalo platit pro mne. Že stojíme na správné straně, že usilujeme o správnou věc ještě neznamená, že je nám vše dovoleno. Není totiž jen jedno Boží přikázání, kvůli kterému by člověk mohl porušit všechna ostatní. Boží přikázání si můžeme představit jako takový plot kolem cesty, za kterým je propast. Dokud se člověk drží v jejich hranicích, slyší Boha a může jít dál. Za hranicí přikázání přestává být schopen slyšet Boha. Za hranicí přikázání hlavně už sám nechce slyšet Boha. Vidí už jen vlastní spravedlnost, sám se pokládá za zdroj spravedlnosti, za zdroj dobra. Boha už nepotřebuje.

Málokdo samozřejmě řekne, že je bez chyb – skoro každý ví, že za takové tvrzení by od druhých sklidil nevoli a výsměch. Navíc, málo kdo je zcela spokojen sám se sebou, skoro každý sám sebe za něco nemá rád. V našem příběhu Šimeón a Lévi na otcovi námitky neříkají nic. Neříkají, že co udělali, je úoplně správně. Mají však své jedno „ale“, které přebíjí všechno ostatní: „Což směl s naší sestrou zacházet jako s děvkou?“ A to je ta běžnější podoba samospravedlnosti: Ano, tohle a tohle nedělám úplně správně, tohle a tohle mi na mě samotném vadí. Ale! Je tu jedna velká křivda, která se mi děje nebo jedna velká spárvná věc, kterou dělám. A ta mě osvobozuje od všech dalších závazků spravedlnosti, ta jedna věc všechno přebíjí.

Je zoufalé se setkat s člověkem, který nikdy nemá pocit, že by vůči nám měl jakýkoliv dluh, který by stál za zmínku, za řešení, který nikdy nemá potřebu vůči nám něco napravovat. Takový člověk je, jedním slovem, nelítostný.

Řešením však není lhostejnost ke spravedlnosti. Přitom právě to je řešení, které předkládá naše doba: Po hrozném střetu katolíků a protestantů v třicetileté válce, po ještě daleko horších hrůzách mnoha světských pokusů nastolit spravedlnost a ráj na zemi, došel náš svět k lhostejné beznaději: Raději nic nebrat příliš vážně, moc to nepožívat. Taková nálada však trvá vždy jen omezenou dobi. Touha po spravedlnosti, touha účastnit se něčeho důležitého je větší, než se naše doba domnívá. V našem čase tak už dosti zřetelně opět sledujeme fanatické odhodlání pro nové plány na záchranu planety, pro novou spravedlivou společnost a tak dále. To vše musí být prosazeno zcela nesmlouvavě a bezohledně.

Ale i bez těchto běsů vydrží člověku lhostejnost ke spravedlnosti jen do té chvíle, kdy se jemu osobně stane nějaká velká křivda. Prožívá ji silně, ale zjišťuje, že ji prožívá sám; všichni kolem říkají, aby to tak neporžíval, nemá zastání.

Hněv Šimeóna a Léviho byl jaksi poctivější: Nečekal, až křivda dopadne na ně osobně, ale dříve se staral, zda se neděje křivda někomu z jejich blízkých. Šimeon a Lévi nečekali, až jejich sestra někde sama u sebe bude hledat rady, nečekal, až dopadne úplně na dno, ale předvídal, jak by to s ní mohlo dopadnout. Hněv Šimona a Judy se netýkal stavu celého světa a společnosti, nevycházel z bláhových fantazií, ale děsil se osudu blízkého člověka.

Šlo o jejich sestru. Není třeba příliš rozvádět známé skutečnosti: Žena rodí děti a je proto po určitou dobu velmi zranitelná, hodně záleží na tom, kdo jí v tu dobu bude ochráncem. Také nerodí děti celý život, ale vlastně v celkem krátké době, v celkem krátké době se tak musí dobře rozhodnout. A nakonec, najít si s dětmi nějaký protějšek bylo tehdy téměř nemožné, dodnes dosti obtížné. Kdo by si už víc zasloužil starost a ochranu, než mladší sestra: Pokud věci špatně dopadnou, řešení se bude hledat těžko. Když v našem čase slyšíme o krušných osudech mnoha žen, nabízí se otázka: Kde jsou jejich příbuzní? Kde jsou jejich bratři, aby chránili čest své sestry, aby násilníkovi přerazili paži. Nejsou buď vůbec, nebo je podle zásad našeho času ani nenapadne se do cizích věcí plést.

Jejich sestra Dína podle všeho také moc nestála o to, aby se jí někdo pletl do života. Vyšla si, aby se podívala na dcery té země. Tato krátká věta vystihuje problém, který je velmi těžké vyřešit: Jak moc být do světa? Říká se sice: Sedávej panenko v koutě, budeš-li hodná, najdou tě. Jenže je otázka kdo a za jak dlouho. Řekli jsme již, že žena má poměrně málo času na to, aby si hodně dobře vybrala. Musí být také z čeho vybírat. Dína se tedy šla podívat, jak se oblékají ženy té země, jak se pohybují, jak mluví. Šla v posledu zvýšit své možnosti vybírat si z více zajímavých nápadníků, protože je sama zajímavá. Co je v takovém čase moc a co málo? Například, kde je hranice mezi slušivými šaty a vyzývavými šaty? V jedné domácnosti jsem viděl rodinou fotografii velmi přísné křesťanské rodiny. Všechny ženy tam měly sukně krátké tak, že by to dnes vzbudilo pozornost. Jenže fotografie byla z šedesátých let, kdy se takové sukně nosily – tyto byly možná o pár centimetrů delší, než bylo zvykem. Klíč je skutečně jen ve srovnání s ostatními. Dína si proto vyšla, aby se podívala na dcery té země, jak jinak zjistit, co je moc, a co málo.

Zcela jistě však bylo moc, když se s ní Šekem vyspal před svatbou. Co na to Dína nevíme. Čteme, že se jí cemlouval do srdce, Šimeon a Lévi ji po masakru vzali z Šekemova domu, takže tam asi celou dobu byla. Co na to Dína nás vlastně ani nezajímá, protože jsou zde pravidla: Žena, jak už jsme řekli, riskuje víc, proto se pro ni vynakládá nějaká námaha. Je potřeba se jí vemlouvat do srdce, má svou cenu. To je její právo, také povinnost, dodejme. Nedat se lacino, už jen proto, že ji jinak získá laciný člověk. To nejsou lidská ustanovení, ale řád stvoření. Dobře to konečně můžeme pozorovat na ženské literatuře a filmech, které se točí kolem pozvolného poznávání někoho neznámého a různých námluvních her. Střelby z automatických zbraní tam bývá poskrovnu.

Šekem tedy připravil Dínu o něco, o čem by se dalo vyprávět a na co by se dalo vzpomínat. Nezaplatil za ní cenu, naložil s ní jako s děvkou. Co na to Dína teď, nevíme. Ale všichni starší a zkušenější jsou raněni, rozumí důsledkům.

Šekem je však tím, kdo cítí dluh. Dluh, který se cítí nucen vyřešit. Velmi chce vůči Díně i její rodině něco napravit. Cenu platí pozdě, ale přece. Šekem Dínu skutečně miluje. Kdo skutečně miluje, ten nesleduje jen reakce druhého, ale uznává nad sebou Boží soud. Ptá se, zda s druhým jedná podle Božího zákona, podle Bohem mu dané důstojnosti.

Zatímco však Šekem nad sebou cítí Boží soud, Šimeon a Lévi se cítí jako soudci na místě Boha. A jakože je Bůh nesmlouvavý ve své spravedlnosti, jeho odplata má svou hranici. Kdežto člověk je ve svém hněvu bez hranic. Bůh míří k naorvnání věcí. A jako je u lidských vztahů opravdu důležité, jak začnou, napravovat je přes to jde celý život, v Bohu je naděje do příštích dnů. Kdežto člověk bouchne dveřmi.

Pamatujme tedy na to, že když se nám stala křivda, nestali jsme se tím ještě sami spravedlivými. Proto doufejme v Boha, u něj je naše spravedlnost i odplata. Proto ve všem hledejme narovnání a nápravu. O tu sami usilujme ve svých chybách, tu s nadějí čekejme u svých bližních. Amen

Modlitba po kázání: 
555
Přímluvná modlitba: Tebe, dobrotivý Pane, který miluješ člověka, s důvěrou prosíme a vzýváme: Pane, vyslyš nás! Rozpomeň se, Pane, na svou svatou, jedinou, obecnou a apoštolskou církev, jež je rozseta od končin do končin země; na všechny lidi, kteří na ní žijí, i na všechny, kteří patří k tvým ovcím. – Nebeský pokoj uděl našim srdcím a neodejmi od nás ani pokoj tohoto pozemského života. – Králi míru, dej nám svůj mír, vždyť všechno máme od tebe. Ať žijeme pod tvou vládou ve svornosti a lásce. Kromě tebe jiného neznáme, a proto vzýváme tvé jméno. Dej našim duším život, ať nezvítězí nad námi smrt hříchu, nad námi ani nad nikým z lidí. – Ve svém milosrdenství a slitování navštiv a uzdrav nemocné, Pane. Odvrať od nich veškerou nemoc a slabost. Zažeň ducha skleslosti. Dlouhodobě nemocné pozvedni. Uzdrav také ty, kteří jsou trápeni duchy nečistými. – Všem křesťanům, kteří trpí a prožívají úzkost, dej milost, odpuštění a útěchu. – Uzdrav, Pane, i naše nemoci, jak duše, tak těla. Ty jsi lékař duší i těl, jsi správce všeho stvoření, navštiv a uzdrav nás a dej nám spásu. – Ty, kteří jsou na cestách nebo se na ně chystají, na každém kroku veď, na zemi, moři, řekách a všude. Všechny doveď do cíle, přístavu klidu a spásy. Při plavbě i na cestách jim buď průvodcem, navrať je jejich blízkým, zdravé zdravým, radující se radujícím. A celé naše životní putování, Pane, chraň před neštěstím a bouří až do konce. – Sešli ze svých pokladnic dobré deště tam, kde je třeba. Obšťastni a obnov jejich příchodem tvář země, ať ji tyto krůpěje oplodní k naší radosti. – Ať je v řekách potřebné množství vody, která zúrodňuje zemi; ať nevyschnou potoky a ve vodách ať je dostatek ryb. – Požehnej, Pane, plodům země, dej, ať dozrají, a uchovej je neporušené, abychom jich mohli užívat a znovu je sázet a sít. – Požehnej celý běh roku tvé dobrotivosti kvůli chudým tvého lidu, kvůli vdově a sirotku, kvůli poutníkům a bezdomovcům. Oči všech doufají v tebe a ty jim dáváš pokrm v čas příhodný. Ty, který všechno živíš, naplň radostí a plesáním naše srdce, abychom vždy měli, co potřebujeme a abychom oplývali v každém dobrém díle v Kristu, našem Pánu. Amen
Poslání: Efezským 4, 22–32
Požehnání: Pokoj bratřím i láska a víra od Boha Otce a Pána Ježíše Krista. Milost všem, kdo nepomíjející láskou milují našeho Pána Ježíše Krista. Amen
331