Introitus: Žalm 66, 1–14
Pozdrav: Naše pomoc je ve jménu Hospodina; on učinil nebesa i zemi. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách neděle 4. neděle po Zjevení Páně.
66, 1.4–6
Vstupní modlitba: Bože Všemohoucí, Otče našeho Pána, Boha a Spasitele Ježíše Krista, vzdáváme Ti chálu, neboť jsi nás zaštítil, pomáhal nám, střežil nás, přijal si nás za své, ušetřil nás, podpíral nás a přivedl nás v tuto hodinu. – Proto Tě prosíme a dovoláváme se Tvé dobrody, aby jsi nám dal dokončit tento den a všechny dny našeho života v pokoji s Tebou a v Tvé bázni. Všechnu závist, všechno pokušení, všechno dílo ďábla, radu svévolných i všechno povstání nepřátel, skrytých i zjevných zažeň od nás a od všeho Svého lidu i od tohoto svatého místa, jež je Tvé. – Ale obdař nás věcmi dobrými a prospěšnými, neboť jsi nám dal moc šlapat po hadech a štírech a po veškeré síle nepřítele. Skrze Krista, našeho Pána. Amen
1. čtení: Lukáš 2, 40–52
256
2. čtení: Genesis 35

„Udělej tam oltář Bohu, který se ti ukázal, když jsi prchal před svým bratrem Ezauem.“ Bůh musí Jákobovi připomenout osudový okamžik jeho života. Čas, kdy si připadal nejchytřejší ze všech lidí. Kdy měl málo úcty k druhým, málo ohledů k druhým a kdy poprvé tvrdě narazil. Kdy shledal, že je někým, koho vlastní bratr přísahal zabít. Že takové pocity ve skutečnosti vyvolává v lidech kolem sebe.

Kdy se proto ocitl zcela sám v pustině, bez společnosti, bez lidí, na kterých by si mohl dokázat svou skvělost. Obklopen jen němou, krutě lhostejnou přírodou a se svými vnitřními démony. Tehdy se mu zjevil Bůh sám a dal mu naději větší, než jsou lidská očekávání. A Jákob sám od sebe, aniž by ho Bůh žádal, slíbil: „navrátím-li se v pokoji do domu svého otce, bude mi Hospodin Bohem. Tento kámen, který jsem postavil jako posvátný sloup, stane se domem Božím. A ze všeho, co mi dáš, odvedu ti poctivě desátky.“ V podstatě slíbil postavit na tom místě kostel a založit sbor.

Bůh to po něm nežádal. Byla to přirozená odpověď. Kdo skutečně spatří Boha, ten v tu chvíli nemůže než dojít k tomu, že Boha je třeba ctít a jemu sloužit. Je to víc než logická úvaha. Je to spíše jako když z nebe padají kroupy jako holubí vejce: každý dojde k tomu, že by se měl schovat pod střechu. Nemusí nad tím ani přemýšlet, tak hluboký je to dojdem. Proto se ostatně Bůh lidem příliš nezjevuje, proto obykle nemluví přímo z nebe. Protože v tu chvíli by poslechl naprosto každý, dobrý i zlý, nenapadlo by ho ani nic jiného. Nijak by se nepoznalo, zda má kdo k Bohu nějakou náklonost, zda se mu líbí či nikoliv, co Bůh říká. Nebylo by žádné místo pro poslušnost a neposlušnost, víru a nevěru, spravedlnost či svévoli. Bůh by pak pro člověka nebyl víc, než skutečnost silnější než on. Nebyl by víc, než velká mořská vlna či lavina, která pochoiytelně, pro nikoho překvapivě, dá člověka do pohybu určitým směrem – a není nijak znát, kam chtěl jít původně. Nemůže být ani řeči o tom, co chce nebo nechce, co má rád a co nenávidí, co mu přijde rozumné a co nerozumné.

Smýkán lavinou nebo mořskou vlnou se tak člověk nemůže dozvědět nic o sobě. Ani druzí lidé se o něm nemohou nic dozvědět. Ale člověk sám si skutečně uvědomuje pravý rozměr věcí: Svůj vlastní relativně malý význam, nepoměrně větší síly, než je sám. Smýkán většími silami, jeví se mu jasně, co má pravý smysl, co by měl udělat, pokud to přežije. Pokud se pak setká se samotným Bohem, silou nad všechny síly, je mu ještě jasnější, co by měl udělat, pokud to přežije.

Sliby, jež moje rty vyslovily, jež v soužení vyřkla moje ústa, tedy často dost přesně vystihují ty opravdu podstatné věci, kolem kterých se může točit budocnost člověka. To, co by skutečně měl udělat, aby jeho život později šel kupředu, aby to byl vůbec život, aby dával smysl. Věci, bez kterých se dále nepohne. Jákoba (ostatně jako žádného jiného člověka) Bůh nenutil ty sliby dávat, člověk na to sám přišel. A měl pravdu. Proto, když Bůh nyní Jákobovi připomíná jeho slib z Bét-Elu, když mu říká „udělej tam oltář“, tím, že Bůh Jákobovi připomíná, k čemu se zavázal, mu prokazuje milost. Sám víš, že tohle je potřeba, jako by mu říkal. Vstaň a vystup, pohni se v životě.

Jistě nás napadne, že je dost odstuda, že si na to Jákob nevzpoměl sám. Že je to nevděk, že do Bét-Elu neběžel, jak mohl. Ale sami jsme si hned odpověděli, sice: Hned jak mohl. A mohl Jákob? Když hledal útočiště v rodině, když čtrnáct let sloužil za ženu, kterou miloval, když bylo nad jeho síly přinést pokoj do rodiny. Když, konečně, aby se byť vrátil do té země, kde se s Bohem setkal, musel vymýšlet složité ekonomické plány, téměř čarovat. A nakonec utéci jako zloděj. Mohl? Slibuje desátek ze všeho co má – těžko ho může dát ve chvíli, když nic nemá. Slibuje v Bét-elu postavit dům Boží. To musí nejdřív umět. A ještě podstatnější věc: Musí mít možnost se do Bét-Elu prostě dostat.

Že musí Bůh Jákobovi jeho slib v pozdním věku poněkud připomenout se tak teď jeví o něco srozumitelnější: Jákob pro splnění tohoto slibu musel získávat schopnosti, prostředky, podmínky a také nějakou moc, nezávislost, svobodu. Mnohý z nás sám na sobě poznal, jak moc rád by člověk vykonal pro Boha něco velkého po svém obrácení. Po tom, co jako Jákob zahlédl Boží slávu, Boží velikost. Ale prakticky toho moc udělat nemůže. Protože má zatím jen malé poznání, schopnosti, peníze. A málokdo ho zatím bere vážně. V patnácti obvykle člověk nebývá nejlepším misionářem, ani nejlepší útěchou trpících, ani nejlepším stavitelem kostelů. Je jen rozumné, pokud se nejdříve, s pomocí Boží a v čistotě všeho jednání, pustí do rozvíjení svých schopností. A pokud ve svém přesvědčení setrvá tak do třicíti – ó, to bude lidí, před kterými pak bude moci hájit svoji víru, to bude potřebných, pro které by mohl něco vykonat, to bude běžných praktických starostí v některém sboru církve, kterých by se mohl ujmout. Navrch ke skutečně důležitým starostem a povinostem, jež v tom věku už sám má. A které nepočkají.

Ale co je člověk, který se promění tak k nepoznání, že největší zážitek jeho života – vidění schodů do nebe, po kterých vystupují andělé a samotného Boha – který se tak promění, že tak velký zážitek v jeho pozdním životě už neznamená nic? Taková měňavá améba, pleva hnaná větrem! Člověk úplně proměnlivý, který může být vším a proto je ničím. Bůh milostivě zasáhne a Jákob se zvedne na cestu do Bét-Elu postavit oltář. Milostí Boží je Jákob před těmi desítkami let a Jákob teď, na prahu stáří, přeci jen víceméně pořád ten jeden Jákob. Proto vzdejme chválu Bohu, že drží náš život pohromadě. Že my se sice nutně měníme, ale Bůh na to nemusí brát takové ohledy, jaké my sami bereme na svůj život. A my v patnácti a v padesáti, to je pro Boha stále ten samý člověk. Ve svém jednání někdy sparvedlivý, někdy svévolný, před Bohem někdy slavný, někdy hanebný. Ale stále před tváří Boží, stále v Boží přítomnosti.

Jákob musel nějak dojít na toto místo, kdy už má schopnosti, prostředky a svobodu splnit svůj slib. Musel se toho stát schopným, jak jsme řekli. Běh jeho života byl takový, že před cestou do Bét-Elu musí říci své rodině: „Zbavte se cizích bohů, které máte mezi sebou! Očisťte se, převlékněte si šat, budeme putovat do Bét-elu. Chci tam udělat oltář Bohu, který mi odpověděl v den mého soužení a byl se mnou na cestě, kterou jsem šel.“ Což znamená, že v době, kdy mu Bůh připoměl jeho slib, jeho ženy a děti uctívají modly. A je jim třeba připomenout, že ve svém běžném stavu nemohou předstoupit před Boží tvář. Jaksi zjevně by se nejdříve měli umýt a převléci. Takovou rodinu má tedy člověk, kterému se v Bét-elu zjevil Bůh sám. Takovou rodinu má náš praotec ve víře.

Pokud se vám sype rodina pod rukama, můžete se dnes dozvědět v zásadě dvě věci: Vaše jednání v rodině bylo moc přísné – je to vaše vina, že vaše rodina nejeví o vaši víru zájem. A nebo, vaše horlivost pro víru byla v rodině příliš malá, brali jste zbytečné ohledy – žádný div tedy, že se ve vaší rodině víra neuchytila. Mnohdy jste vlastně vini obojím, podle toho, kdo vás zrovna posuzuje. Jedno je jisté: Na konci je to vždy vaše chyba. Důležité je to „na konci“. Protože, jako Jákob, žádnou oporu společnosti kolem sebe většinou nemáte, ať se rozhodnete tak, nebo onak. Čeká se jen, až se vám to nepovede.

Nicméně, tato modlářská rodina se na pochod do Bét-Elu vydala. Jákob je donutil vzdát se jejich model. Je zajímavé, že je nezničil. Zakopal je pod významným stromem, takže je možné je tam třeba pak zase vyzvednout. Ale donutil je vzdát se jich aspoň na čas, to je výkon. Kdo se vzdá svých model? To je podstata model, že se jich člověk těžko vzdá.

Nicméně, Jákob je starý, nebo aspoň starší, než dřív. Při vší mrzutosti má stárnutí jednu výhodu: Stále více může být člověk kvůli něčemu nepříjemný a lidé na to dbají. Než zase znovu slyšet, co už jste vícekrát řekli, rádi neradi raději vyhoví. Váš truc může být nepodstatný, třeba že nemátě rádi nějaký druh nádobí, látek, nějaké jídlo, nějaká taková hloupost. A lidé vyhoví. A nebo je váš truc náboženství, otázka věčného života nebo věčné smrti. A lidé, rádi neradi, také vyhoví, pokud jste v tom dost trucovití. Není to ideální misie, ale nějak to funguje. Jákob tedy může říci: Umejte si uši, sundejte tričko s Michaelem Jacksonem, nebo jaké máte modly, odložte telefon a jdeme do kostela.

Člověk konečně nemůže měnit duše druhých a ani do nich nevidí. Tihle modlářští synové Jákoba později v životě předvedou docela zajímavé věci: Ten Rúben, který se v závěru našeho čtení vyspí s Jákobou vlastní, řekněme, vedlejší manželkou, je pak ten jediný, kdo chce zachránit Josefův život. Juda, o kterém budeme později číst jinou zajímavou kapitolu, je připraven položit život za svého malého bratra. Tak, kdo ví. Jákob se teď může domoci toho, že je všechny dožene do kostela. Už pomalu věky se nám opakuje, že přítomnost v kostele nic neznamená – konec konců, pak se nejde divit, že tam moc lidí nechodí. Ale po pravdě, reálně, co můžeme vidět z vnitřního života člověka, z jeho víry, z jeho budoucnosti, než to, je přijde do domu Božího? A tak Jákob žene svou rodinu do kostela a Bůh sám ať posoudí, co v nich je. Bůh sám ať dá podobu věcem budoucím.

Na tom místě se pak Jákob dozví, co už slyšel: Tvé jméno bylo Jákob; už nebudeš zván Jákob, tvé jméno bude Izrael. … Já jsem Bůh všemohoucí. Ploď a množ se; vzejde z tebe národ a společenství pronárodů, i králové vzejdou z tvých beder. … Zemi, kterou jsem dal Abrahamovi a Izákovi, tu dám tobě; tvému potomstvu dám tuto zemi. Nu, dobré je, že se to nezměnilo. A jsou to dobré věci. Je velmi pěkné, že Bůh nestárne. Že naše proběhlá léta, která na nás leží jako břemeno, nejsou Boží břemeno. A že Bůh vidí věci stejně, jako když nám bylo šest, či patnáct, či dvacet.

Toto Jákobovi zjevil před tím, co na místě zemřela Rebečina chůva. Docela rána na té cestě. A před tím, co po těžkém porodu zemřela samotná Rebeka, když před tím pojmenovala své dítě „Syn mého zmaru“. A co se jeho syn vyspal s jeho vedlejší manželkou, svým spůsobem nevlastní matkou. Ne že by se tedy během té náboženské slavnosti a po ní stal život jednodušším.

Ale Bůh Jákobovi sdělil, co je třeba nahlas sdělit i našemu času: Je lepší být živý, než mrtvý. Jako to platilo při tom prvním zjevení v Bét-Elu, platí to dál. Protože zcela jistě pro živé i něco dobrého přijde: „Ploď a množ se; vzejde z tebe národ a společenství pronárodů, i králové vzejdou z tvých beder.“ Živý pořád může něco pohnout k dobrému, i kdyby ten výsledek neměl spatřit. V Kristu pak máme zcela jasně zaslíben život věčný. Bůh, kterému patří naše chvála, nás zachoval při životě do tohoto dne ne nadarmo. Je následujme, za ním jděme. Amen

Modlitba po kázání: 
244, 1.8–10
Přímluvná modlitba: Nebeský Otče, Tvé je panování, moc i sláva, k Tobě se s důvěrou obracíme. A prosíme Tě jeden za druhého i za všechny, které milujeme a o které máme starost, abys nás všechny vedl a proměňoval naše srdce. Dej, ať nejsme jako plevy hnané větrem, ať nejsme vláčeni v tomto životě. Ale ať nabudeme rozumnosti a pravého poznání, ať dovedeme vládnout nade vším, co je nám svěřeno. Vytrhni nás i všechny naše blízké ze všeho soužení a vší beznaděje. Požehnej našemu dílu i každému spravedlivému dílu v tomto světě a dej nám spatřit ovoce. Dej, ať je Tvá církev odleskem Tvé slávy, místem, kde každý najde potěšení i útočiště. Dej, ať se tento Tvůj dům naplní, ještě za našeho času. Odvrať od nás i od všech lidí všechen útlak i šalbu tohoto času. Dej, ať člověk nad člověkem krutě nepanuje, ale Ty panuj nad námi, nad tímto městem i nad celou zemí. Skrze Krista, našeho Pána. Amen
Poslání: Kazatel 9, 1–8
Požehnání: A Bůh veškeré milosti, který vás povolal ke své věčné slávě v Kristu, po krátkém utrpení vás obnoví, utvrdí, posílí a postaví na pevný základ. Jemu náleží panství na věky věků! Amen
244, 11