Introitus: Žalm 7
Pozdrav: Hospodin vykoupí duše svých služebníků, nikdo z těch, kteří se k němu utíkají, vinu neponese. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 5. neděle po Zjevení Páně.
211
Vstupní modlitba: Všemohoucí Bože, opatruj nás – svůj lid – s otcovskou láskou; a protože nemáme oporu jinde, než v tvé milosti,chraň nás stále svou mocí. Prosíme o to skrze tvého Syna …
1. čtení: Matouš 20, 1–18
433
2. čtení: Genesis 37, 1–4

Josefovi bratři jsou plodem života svých matek a Jákoba zrovna z doby, kdy to v rodině více než skřípalo. Jákob kromě milované ženy Ráchel také ženu nemilovanou, podvodem mu vnucenou, Leu. V rodině probíhala otevřená válka těchto dvou sester. V té válce byl Jákob spíše válečnou kořistí, potvrzením vítězství, než člověkem, který je milován. Do této války jsou od počátku zataženi Jákobovi synové. Samo jejich narození je zbraní v této válce. Nebohý Rúben jako dítě najde na poli jablíčka lásky. Své matce jaksi dopomáhá k úspěchu v milostném životě, což je naprosto nepatřičné; je to výmluvná ukázka, jak vztahy v té rodině byly zcela pokřivené, nezdravé, drásavé.

K správnému rodičovství je třeba spousta sil, protože děti přirozeně očekávají, že rodiče budou vzorem dobrého, šťastného života, že budou bránou k poznání, branou k dobrodružství, k tomu, co je zábavné, strhující v tomto světě. Očekávají, vzhledem ke svému věku, od rodiče téměř bohu podobnou dokonalost. Jákobovy síly k dobrému otcovství byly bojem v rodině jistě odčerpávány. Syny vychovával s omezenými silami.

Jenže v tomto padlém světě obyvkle teprve když mají lidé děti řeší také skoro všechny velké otázky svého života a řeší je poprvé. Málokdo se tak může řídit dobrou radou: Užijte si děti, dokud jsou malé. Vyrostou, ani se nenadějete. Skutečně upřímný člověk bolestně dobře ví, co u svých dětí zanedbal, co měl dělat jinak. Ví to často už v ti chvíli, kdy jsou děti ještě malé.

Nejzurřivější boje jákobových žen nyní ustaly – ne že by se něco vyřešili, prostě jsou jen všichni o něco starší a mají máně sil, válka ustala spíše z vyčerpání. Možná díky společnému nepříteli, otci a tchánu Lábanovi, jehož úskoků a pohrdání měli už dost všichni tři. Jákob je nyní ve vlastní zemi, na vlastních nohou, více ve své kůži. Jak lépe naložit se svobodou, s volnýma rukama, než ke konání dobrého? Aby alespoň co je teď, co se dělá teď bylo o něco lepší než dlouhá mizerná léta za námi. Jak prospěje, když necháme všechno to zlé, co je za námi, vládnout ještě nad tím, co je teď, co je před námi? Milujeme snad zlé časy ve svém životě, jsme za ně vděční? Proč bychom jim měli sloužit, jim se podřizovat, jimi se v tom čase, co nám v životě zbývá, do konce řídit. Přesto tak to dělá mnohý člověk. Kdežto Jákob se dobře rozhodl se alespoň svým dvěma posledním dětem, Josefovi a Benjamínovi, věnovat s celou silou. Proč to ještě jednomu dítěti udělat těžké? Jákob se rozhodl dobře k jednomu zlu nepřidat ještě další. A stejně by měl smýšlet každý z nás. Aby skutečně „hřích nad námi nepanoval“.

Josefovi bratři jsou již dospělí. Mělo by jim být jasné, že nemá žádnou cenu, žádný prospěch není z toho, když ještě jedno či dvě děti budou mít stejně nanicovaté dětství, stejně těžké začátky, jako oni. K čemu je hýčkat své dětské vzpomínky, k čemu je sám sebe chápat podle svéo dětství. Dospělý člověk sám sebe posuzuje podle svých současných činů a úkolů. To víme. Prakticky je však našich nezdarů mnoho. A je svůdné vracet se k dětským letům. K času, kdy sám sebe člověk přirozeně chápe jako střed světa, kdy očekává všechnu péči. Proto bychom také našli přemnoho příkladů starších, dospělých sourozenců, kteří budou v dětské umanutosti volat: Když my jsme byli malí, takové ohledy se na nás nebraly, takové dárky se nám nedávaly. Daleko přísněji se s námi zacházelo. To je pravda: Ale nyní jsou to přece muži. Teď nejsou někým, o koho je třeba se starat, ale kdo se sám stará. Jaké se jim děje škoda tím, že jejich sourozenec není tak ochuzen jako oni? Jaké se jim děje škoda tím, že se teď s někým zachází pro změnu dobře? Muž se přece stará! Přesto jsou jejich pocity závisti pochopitelné. Jsou pochopitelné prostě proto, že i nám jsou v různé míře vlastní.

Jákob také ve své péči není prozíravý. Když něco dostaneme ale jiný dostane víc nás často hněvá víc, než kdybychom sami nedostali vůbec nic. Kdo není slepý ví, že prokazovat lidem dobro není vůbec jednoduché, protože u mnoha dobrých skutků musíme počítat s tím, že někoho popudí. I proto je nejen správné ale i praktické konat dobré skutky tak, aby si toho pokud možno nikdo nevšiml. Jistěže všichni bychom se rádi dočkali pochvaly a uznání za své dobré jednání. Ale zkušený, praktický člověk časem zjistí, že nejsnáze má k dobrým skutkům volné ruce, když o nich nikdo neví. Když ho pokládají za člověka nijak zvlášť soucitného, nikdo z lidí tedy nemá potřebu ho řešit a jen Bůh ho vidí. Sám Kristus se přece, pokud to jen šlo, snažil konat udzravování tak, aby o tom nikdo nevěděl. A výslovně zakazoval svým učedníkům o svých dobrých činech mluvit. Především proto, že to bylo praktické.

Jákob však Josefovi udělal pestře tkanou suknici. I kdyby mu jí koupil, byl to pěkně drahý dárek. Oblečení bylo tehdy drahé, barvy na látky byly opravdu velmi drahé, oblečení mnoha barev je náročné ručně vyrobit. Zkuste doma z chomáče vaty udělat provázek. Tak nějak se ze lnu nebo balvny dělá vlákno. Barvy na látky byly po většinu času tak nákladné jako dnes štěpný materiál nebo kokain. Byto to něco, co si běžný člověk nekupuje a ani mu nepřijde do rokou. A pak samozřejmě uděláte osnovu a ručcě posíláte nit tam a zpátky, tam a zpátky. A když to pokazíte, což nevidíte hned, tak to zas evšechno vracíte zpět a je to práce opravdu na dlouho. Běžně měl člověk třeba jen jedno oblečení na dlouhé roky. Vaše oblečení, to bylo jako dnes auto. Pestře tkaná suknice, to bylo jako luxusní auto. Josef dostal v sedmácti letech Ferrari. A otec mu ho nekoupil, ale postavil.

Najděte mi člověka, kterému prospělo, když dostal v sedmnácti letech Ferrari. S těží najdete člověka, kterého učinilo lepším, když v sedmnácti letech dostal byť jen vlstní byt. Snad by se jeden takový člověk z desítek milionů dal najít. Soudím, že není možné najít člověka, kterému by bylo ku prospěchu, že mu v sedmnácti letech postavil vlastní ferari v garáži jeho otec. Jákobův dobrý skutek pro Josefa je neuvěřitelně přehnaný a zcela zjevně je Josefovi k hrozné škodě. Zeptejme se upřímně, zda by nám samým byl tak neskutečný dar od vlastních rodičů na počátku života ku prospěchu.

Protože Jákob je ve svém jednání poháněn touhou vlastní silou napravit svou vinu, Josefovi to není nijak ku prospěchu, cítí se o to víc středem vesmíru a to zrovna ve věku sedmnácti let, kdy by právě – ne-li o dost dříve – mělo člověku docházet, že není sám na světě. Pro své bratry je už teď mrtvý. Není to od nich moudré, ale je to snadno předvídatelné.

Josef, když je takto utvrzen ve své výjimečnosti, nosí o svýc bratrech zlé, v původním jazyce je řečeno jakoby kluzké zprávy. Víme přitom sami, že své sourozence jsme v jistém věku, možná právě v těch sedmnácti, dovedli v něčem pocjopit lépe, než sami rodiče. Přinést o nich zprávy – sice pravdivé, ale bez všech douvislostí – to není spravedlivé, když sami v něčem chápeme více. Přece sami víme, sami jsme zažili, sami chápeme, že v jistém věku se člověk před vrstevníky chová jinak než před rodiči. Ale Josef se ve své pestré suknici, ve svém sportovním voze cítí v sedmnácti letech jako soudce všeho světa. Co v něm doopravdy je, jak dobrý dooprvady je ztrácí tak cenu. Josef sice je Boží vyvolený, ale k čemu to, když nezná cenu, nezná těžkosti, když nemá důvod za to Bohu vzdát díky a mít pro druhé pochopení.

Na tom, závěrem, vidíme jedno: Počátkem všeho skutečně dobrého jednání je přijmout plné odpuštění v Kristu. Naše hříchy jsou nám skrze Krista tak odpuštěny, že Bohu již nikdy nepřijdou na mysle, nebude na ně hledět, nebude je připomínat. S našimi bližními začínáme znovu. Nemusíme se nechat ukřižovat, sami sebe vydat k spálení, abychom věci napravili: Kristus se nechal ukřižovat za nás i za ně. Zcela stačí, abychom začali s lidmi jednat dobře, jak se patří. Nezačínáme mnohdy s druhými znovu a dobře, protože se domníváme, že bychom museli udělat neskutečně mnoho pro nápravu svých chyb. Není to tak. Nikomu nepomůžeme, když vůči němu budeme ponížení, když od něj přetaneme žádat spravedlnost, když s ním budeme jednat tak, jako by mohl všechno, protože jsme mu dříve ukřivdili nebo proto, že jsme někomu jinému ukřivdili. Není nijak težké dávat lidem, co jim prospívá a nad co od nás ani více nechtějí. Když bychom se bývali našich bližních zeptali, ani oni od nás nechtějí, abychom se kvůli nic snížili a zničili. Obyvkle jen to, abychom s nimi začali jednat sparvedlivě, podle práva, abychom přetali křivdit. Kristu vzal na sebe všechnu nespravedlnost světa a na křízi za ni zemřel. Po nás se žádá jen, abychom ve víře v jeho zmrtvýchvstání přestali sloužit nespravedlnosti, ale zcela v Kristu svobodni, začali již dnes jednat s kadžým spravedlivě. Amen

Modlitba po kázání: 
510
308
Přímluvná modlitba: 
Poslání: 1 Korintským 12
Požehnání: Kolem Jeruzaléma jsou hory, kolem svého lidu je Hospodin, nyní i navěky. Nesetrvá žezlo zvůle na údělu spravedlivých, aby snad nevztáhli spravedliví své ruce k podlostem. Hospodine, prokaž dobro dobrým, těm, kdo mají přímé srdce! Ale ty, kdo uhýbají na své křivolaké stezky, zažene Hospodin s pachateli ničemností. Pokoj s Izraelem! Požehnej vás Všemohoucí…
195