Introitus: Žalm 131
Pozdrav: Milost vám a pokoj od toho, který jest a který byl a který přichází! Amen V letošním adventu budeme naslouchat příběhům patriarchy Josefa. Jak víte, Josef byl prohlášen za mrtvého, zmizel pod zemí, ale nakonec získal moc a slávu, dal se poznat svým bratrům a zachránil je. Kristus zemřel, sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha Otce Všemohoucího. Zní to podobně. Ne nadarmo tedy již staří židé pokládali Josefa za předobraz Mesijáše, Krista. Josef byl předobrazem toho, na jehož příchod se teprve čeká.
440
Vstupní modlitba: 
1. čtení: Jan 8, 45–59
276
2. čtení: Genesis 37, 2–11

Josef se narodil Ráchel. Za Ráchel jeho otec Jákob, zvaný Izrael, sedmlet sloužil. A když si ji vysloužil, její otec jej podvedl a dal mumísto ní její sestru Leu. Jákob za Ráchel sloužil dalších sedm let. Začtrnáct let tedy tuto milovanou ženu konečně dostal. Kvůli jedné ženěsloužil čtrnáct let. Sám jsem ženat už sedm let a mám již dvě děti. AJákob by si v tuhle dobu teprve bral falešnou nevěstu. A stejně dlouhádoba ještě uběhne, než si vezme tu, kterou opravdu chtěl. K tomu všemu,Ráchel byla dlouho neplodná, celá kapitola o tom je. Nakonec se jípřece narodil syn: Josef.

Že tu byl Josef znamenalo, že Jákobova umanutá láska k Ráchel měla smysl. Josef svému otci dokazoval, že celý ten jeho dobrodružný a zmatený život plný podvodů a úskoků nakonec se přeci jen nakonec vrátil trochu do normálních kolejí. Zamiloval se do Ráchel. A teď s ní měl syna. Takhle to zní jednoduše, takhle jednoduché to mělo být už od začátku. A teď to i takhle jednoduché vypadá. Všechny ty zádrhele a okliky, které se odehrály předtím, nedávaly žádný smysl. Ale teď je vše, jak mělo být na začátku, život konečně dostal normální podobu.

Izrael Josefa miloval ze všech svých synů nejvíce. Měl ho ze všech synů nejraději. Ale to přeci ještě neznamená, že neměl rád i své ostatní děti. Deset dalších synů přišlo na svět, než se narodil Josef. Přišli na svět ve zmatku, jak spolu Ráchel a Lea zápasily o Jákobovu přízeň. Kdyby šlo všechno tak, jak si Jákob představoval, asi by tu nebyli. Ale oni už tu jsou.

Tu promluví sám Bůh. Josefovi se zdál sen o snopech, který jsme slyšeli. Sny se většinou podivně skládají z toho, co zažíváme přes den. Tento sen je jiný: Josef a jeho bratři v něm váží snopy. Ale oni se přece živili chovem ovcí, byli pastýři! Ani kousek půdy jim zatím v zaslíbené zemi nepatřil. Sen tedy přicházel odjinud. Od samého Boha. Zjevoval jeho vůli, co se má brzy stát. Že Josef bude první mezi bratry. I to, že až ten vyvolený bude mezi nimi první, bude jim také patřit země. Země, kde budeou na svém sít, na svém sklízet, na svém vázat snopy. A jako potvrzení přichází druhý sen. Tentokrát již z nebes. Na život v nebesích nemohl nikdo z bratří ani Jákob sám ani pomyslet. Vždyť jim nepatřila ani země, na které pásli, co teprv nebesa.

Všichni jsou těmi sny pobouřeni. Josefovi by se měli klanět? Všichni jeho bratři tu byli dříve než on. I jákob tu byl dříve. Byli déle na světě, více zažili. Nic jim však nepatří. Jediné, čím se mohou chlubit, je, že jsou starší a zkušenější. Že tu byli dřív.

A a při tom je nenapadá, že přece i oni vystupují v těch snech. V prvním snu jsou těmi, kterým konečně patří jejich vlstní země. V prvním snu jsou těmi, kteří sklízejí plody své námahy. Ve prvním snu se neoře, ani neseje, ani nežne, už se jen vážou snopy, už je uděláno? Není toto krásný sen? Klaní se svému bratru: Ale on přeci s nimi i pracuje! A oni s ním sklízejí!

A v druhém snu jsou z nich dokonce hvězdy! Ještě jsem neslyšel o člověku, kterému by se byť jen zdálo, že je hvězda nebo že je slunce. A tento sen je víc než sen. Tento sen je od Boha a tak se jistě splní. Ale jen proto, že by se museli sklonit, Josefovi bratři nenávidí ty sny a nenávidí Josefa. Hned po těchto událostech jej budou chtít zabít.

Když si člověk ten příběh čte, hde ho napadne: Proč si Josef nenechal svůj sen pro sebe. Jistě pěkný sen, ale přece se vůbec nehodí ho přede všemi vyprávět. Ale co řekl Josef: „Slyšte prosím, jaký jsem měl sen.“ Josef chce, aby jeho bratři slyšeli o vytoužené vlstní zemi, o bohaté sklizni, které budou užívat. Jeho bratři jsou v jeho snu. Myslím, že Josef vyprávěl ten sen bezelstně. Nebo skoro bezelstně, byl to přeci jen jenom člověk; víme také, že o svých bratrech zlé zprávy. Ale teď jim chce říci: Byli jste v mém snu také a měli jsme vytouženou vlstní zemi. Musel ho říci celý, musel mluvit i onom klanění. A druhým snem jim říká: Budou z vás nebeské hvězdy, z našeho otce bude slunce a z naší matky měsíc. Mohl jim snad toto zatajit? A zároveň zase: Boží pravda se musí říci celá, jinak je to jen snění. Josef říkal slova naděje: Budeme mít vlstní zemi, nebudeme už na světě cizinci. Budeme nebeské hvězdy. Vy jste v mém snu také. Ale jeho bratři slyšeli: Budete se mi klanět.

A to je, bratři a sestry, poučení pro nás. Tento příběh nás připravuje na to, s čím se běžně setkáváme při hlásání evangelia. Evangelium je v tomto světě stále jako sen. Světu ještě stále vládne bezpráví, bolest a smrt. Život člověka je zmatený. Ať je umanutý jako Jákob, ať i něčeho dosáhne, pořád si nemůže být jist tím, zda to stýlo za to. A k nám Bůh přišel jakoby ve snu, jako v hádance. Ale věříme jeho slibům. Věříme, že jednou vespolek zatančíme kolem Krista a budeme se mu klanět. A budeme konečně ve svém, konečně doma a budeme zářit v království nebes jako hvězdy a jako samo slunce. A říkáme všem lidem: Vy jste v tom snu také. I pro vás je ta nová země a nové nebe. Ale lidé slyší: Budete se klanět. Lidé slyší jen: Padněte na kolena.

Josefovi bratři nakonec v Egyptě padli na kolena: Z vděčnosti, že je jejich bratra přijal a zachránil. Byla to přirozená rekce, vůbec divné jim to nepřišlo.

Josefa ani nenapadlo zatajit svůj sen. I když si mohl říkat, že není zrovna ten pravý, kdo by měl takové věci vykládat. Vždyť nebyl bez chyby, donášel přece na své bratry. Také si mohl říci: Mě se to mluví, otec mi dal krásný dar, pestrobarevnou suknci. Jsem na tom až moc dobře na to, abych mohl vykládat něco svým bratřím, kteří jsou na tom hůř.

Ale Bůh nedělá pro člověka nic, aniž by mu to předtím oznámil. Plní se jen ty sliby, které Bůh nejdříve dal. Co by kdo po Bohu mohl chtít? Kdo by mohl Boha k něčemu donutit, kdyby mu to Bůh předtím sám neslíbil. Jen ty Boží sliby se plní, které jsou předem vysloveny.

My jsme nehodní Boží svědkové. Sami jistě víme o svých mnohých chybách – tím spíše o nich dobře vědí lidé kolem nás. Ale přece musíme hlásat Evangelium. Přece musíme hlásat: Těm, kteří se před Kristem skloní, patří nová země a nová nebesa. I když je to docela nevhodné, že o tom mluvíme zrovna my, nedokonalí. I když je docela navhodné, když třeba takto poučujeme někoho, kdo je strší než my, kdo má větší zkušenosti. I když je nevhodné, že nám se třeba daří dobře a máme toto zvěstovat někomu, kdo zakouší takové trápení, jaké si snad ani nedovedeme představit. Ale tento ostych musí jít stranou. Protože pokud Boží zaslíbení, pokud poslušnost Bohu nebudeme hlásat mi, často malověrní a neposlušní – pokud ne my, tak už nikdo. Nejsme ti nejlepší hlasatelé evangelia. Ale pokud ho nebudeme hlásat my, tak se o něm nedozví nikdo.

A tak v tomto adventu mluvme o velkých Božích zaslíbeních. Nejdříve mluvme jakoby sami k sobě: Sami sobě čtěme Písmo, sami se modleme. Vždyť při modlitbě slyšíme jen svůj hlas a přece k nám ten hlas mluví o Božích zaslíbeních. Sami sobě věřit nemůžeme, ale je to sám Duch Boží, kdo z nás při modlitbě promlouvá. A také svědšme všem svým bratřím a bližním: Hle, je tu sen od Boha. A vy v něm jste také. A také je tam ten zaslíbený Syn. Možná jste ho dlouho neznali, takže k vám te+d přichází jakoby mladší než vy, jako nový. Ale on byl na počátku. A vy jste tu kvůli němu. Stejně jako těch dvanáct synů Jákoba přišlo na svět vlstně kvůli Josefovi, tak i my jsme přišli na svět kvůli Kristu, abychom v něm nalezli cíl a smysl. V něm se věci vrací do normálních kolejí, v něm i vše předchozí z našeho života nejdenou dostává smysl. Proto pojďte a společně před ním v radosti poklekněme, všichni jako zářivé hvězdy. Toto je vzkaz křesťanské církve do tohoto adventu.

Milost Pána Ježíše Krista se všemi! Amen

Modlitba po kázání: 
264
Ohlášení: 
264
Přímluvná modlitba: 
Poslání: 1. Janova 5, 1–15
Požehnání: Milost a pokoj ať se vám rozhojní poznáním Boha a Ježíše,

našeho Pána. Amen

443