Introitus: Žalm 62, 10–13
Pozdrav: Pán praví: Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 2. neděle v půstu.
62
Vstupní modlitba: Pane Bože, nebeský Otče, poslal jsi do tohoto světa svého Syna, aby bojoval s tyranií ďábla a chránil nás před nepřítelem. Prosíme tě, zachovej nás ve všech pokušeních a dej nám svého Ducha, tak abychom satanu odpírali, tvým slovem jej od sebe odháněli a slavili nad ním vítězství. Skrze našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna, který s tebou a s Duchem svatým žije a Kraluje na věky věků. Amen
1. čtení: Jan 8, 1–11
209
2. čtení: Genesis 38

Sleovali jsme dosud příběh Josefa – Pán a Spasitel Ježíš Kristus však vzešel z Judova rodu. Události v Judově rodině jsou temné a také zvrácené. Panuje tak sklon příběh Judy a Támar přeskakovat. To je však pošetilé. Je lepší se o zlých věcech dozvědět, o tom všem, co se také může na světě stát, dozvědět dopředu? Nebo je lepší dívat se stranou, abychom si udrželi dětinský klid? Víra, která nechce vidět zlo, bývá velmi otřesena, když se s ním ve svém životě setká. Kdežto víra, která ví o zlu na světě, dobře rozumí, proč se nám Bůh přžedstavuje také jako mstitel a soudce. Protože je zlo, které je třeba odsoudit. Je zlo, které je třeba pomstít. Není-li viny, kterou člověk nemůže odčinit – tak za co to vlastně umíral Kristus? Není-li hanby, kterou člověk sám nemůže unést – za co byl Kristus ponížen, aby nám vydobil věčnou čest? Proto se právě do tohoto Judova rodu narodil spasitel. Narodil se v rodu toho ze synů Izraele, který dnes na konci musí vyznat „Je spravedlivější než já“.

Judův příběh je příběh člověka, který si nepřipouští existenci zla. Ne nadarmo začíná Judovým odchodem mezi pohany. Hlavním rysem pohanství je totiž popírání zla: Žádný z pohanských bohů nepředstavuje zlo. Sama smrt je vlastně nějak prospěšná, aby se lidé a jiní tvorové nepřemnožili a tak dále. Zlo neexistuje, jde jen o to najít harmonii, vyváženost.

V podobném naivním optimismu se Juda zřejmě oženil s kenaanskou ženou. Lidé vstpující do manželství nejčastěji, bohužel i v církvi, uslyší mlhavé rady o vzájemné toleranci, která uhladí všechny hrany. Manželství je však opakem tolerance – tedy strpění. Lidé se neberou proto, aby vedle sebe někoho trpěli. Ale protože od druhého něco chtějí. Chtějí natolik, že chtějí, aby jim druhý patřil a jsou ochotni za to patřit jemu. Problém není ani tak, proč chce Juda tu Kenaanku. Ale proč chce Kenaanka jeho. Po jaké z jeho vlastností tak touží? Možná by se právě na tohle měli lidé před sňatkem ptát: Co ze mě ten druhý vlastně chce? Líbí se mu moje statečnost – a nebo naopak moje zbabělost? Moje upřímnost – nebo naopak moje schopnost lhát bez uzardění. Moje činorodost – nebo naopak moje lenost. Protože ony žádané vlastnosti mají lidé sklon v manželství posilovat. A nebo se naopak urputně brání právě tomu, co se od nich čeká. Každopádně, vlivem svého protějšku stává člověk určitějším, je ještě víc tím, čím byl před tím. Problém není v tom, že by Juda měl nebo neměl být soudcem té Kenaanky. Ale že ta Kenaanka téměř jistě bude soudcem Judy. Co na něm bude odměňovat, co trestat?

Lidé se též, spíše podvědomě, navzájem berou s představou, jaké vlastnosti by měli mít jejich děti. Jaké vlastnosti by jejich protějšek měl předat jejich dětem. A vidíme prvního Judova syna, Era. Který je v očích Hospodinových natolik zlý, že jej Bůh musí usmrtit. V takovém případě téměř jistě vyvstane otázka: Po kom to ten kluk měl? Byl spíše jako já, nebo spíše jako Šúa? Kde jsme udělali chybu?

Obvykle tak po třicítce si sami začínáme uvědomovat, kolik svých vlastností, slabostí i silných stránek máme po rodičích. Napovím, sto procent. Jenže jsou to jen karty, které máme rozdané. A jak s nimi hrajeme, to je jen na nás. Skoro každá lidská vlastnost se dá napřít i dobrým směrem a i kdyby ne, člověk nikdy nemá jen jednu vlastnost. Sami víme, že jsme v mnoha věcech, dokonce už v útlém dětství, rozhodli zcela sami. Ať by rodiče dělali to nebo ono, volba byla naše. U našich potomků tomu je přirozeně stejně. Nejsou jaksi jen dobré geny, dobré výchovné metody, které stačí použít. Je také dobro a zlo, pro které se člověk rozhoduje, ať je jeho původ, jeho dětství a mládí jakékoliv. A přesto, v tomto těle se rodiče asi nikdy nezbaví těch úvah „po kom to má“, „kde jsme udělali chybu“. Terpve až tehdy, až člověk obleče tělo nesmrtelné a nebude se již na nic muset ptát.

Na scénu přichází Onan, druhý syn Judy. Otec řekne: „Ať byl bratr jaký byl, pořád je to bratr. Nikdo si nezaslouží, aby se na něj zapomělo, takže mu sploď potomka. Konečně Támar – řekl možná Juda, každopádně měl říci – konečně Támar, jak k tomu přijde? Jak dlouho ještě bude moci mít děti. Tak jdi.“ A to je rozumná řeč, protože přece i zlí lidé se někdy chabě pokusili o dobré, také to měli někdy těžké, také se jim někdy křivdilo. Soud skutečně musíme nechat Bohu. Také mateřství Támar a každé ženy je velecitlivá věc, že je třeba našlapovat zlehka. Kdo ví alespoň něco o životě, ten tohle všechno přece zná.

Onan však zjevně postrádá tuto citlivost pro složitosti života. Bratr byl přece zlý, proč by se měla zachovávat jeho památka? Že byl přece jen také nečím dítětem, dítětem jeho vlastního otce a matky, není pro Onana argument. Támar chce dítě, ale Onan zřejmě těžko snáší ty ječící malé děti. Tak důsledný, aby se přání otce přímo vzepřel ale není – to by mělo společenské a ekonomické následky. Ani tak důsledný není, aby, když nechce splodit dítě, žil rovnou v celibátu. Onan je typem člověka, který chápe svobodu jako oproštění od povinností, od následků jednání. Svobodu od něčeho, nikoliv svobodu k dobrému. Představuje vlastně svobodu od života. To, čemu říkáme kultura smrti. Je to podivně zákeřná postava: Potrat, zabití nenarozeného dítěte, to je snadné – a ovšem také správné odsoudit. Ale na muže, který si otálí vzít svou snoubenku, která už je v letech nebo se jí dokonce zbaví, muže, který pro své pohodlí odmítá dát ženě dítě, aby se s ním snad nemusel dělit, na takového je těžší ukázat, takového je těžší soudit. Pro člověka, nikoliv pro Boha, který vidí do srdce. A který si Onana našel. „Jeho počínání bylo v očích Hospodinových zlé, proto usmrtil i jeho.“

Juda slíbí Támar dalšího syna, ale už to nemyslí upřímně. Protože lidé docela běžně snesou u druhých jen určitou míru neštěstí a utrpení. Jednou mladá vdova, ano, to je velmi smutné. Ale už podruhé za tak krátkou dobu? To je přece nemožné! Svět přece nemůže být tak zlý. Tak nespravedlivý. Za tak velkou míru trápení už si Támar přece může sama. Juda nesnese, aby mu někdo naboural jeho představy o v zásadě dobrém světě. Stejně tak nesnese, že by mohl mít ne jednoho, ale hned dva velmi zlé syny. A tak si řekne: „To musí být v té Támar. Může si za to sama. Ona zřejmě působí, že jí umírají manželé. Možná neúmyslně, ale nějak ano“. A tak jí svého třetího syna nehodlá dát.

Ale zároveň zaváže Támar, aby ve vší cudnosti a počestnosti čekala v otcově domě na ženicha, kterého se nikdy nedočká. Tak vypadá lidský zákon: povinnosti pro tebe, ale ne pro mě. Podívejme se na naše zákony: Všechny jsou o tom, co by někdo jiný neměl dělat. A téměř nic o tom, co bychom my měli dělat pro druhé. Juda, který se o Támar celou dobu nestará, který na ni zapoměl, je velmi rozhorčen, když se dozví, že Támar porušila Zákon: Juda řekl: „Vyveďte ji, ať je upálena.“ Lidská spravedlnost se stará jen o to, aby nikdo nedělal problémy, aby nerušil z klidu.

Chceme-li však po lidech nějaký způsob jednání, musíme jim také říci, co z toho budou mít. Bůh to tak dělá. S každým jeho přikázáním se pojí zaslíbení – když vydal Zákon na Sinaji, zaslíbil spolu s tím lidem také dobrou zemi. Chceme-li aby lidé nekradli, musíme se také starat, zda mají možnost se nějak uživit. Chceme-li aby se lidé nemstili, musí mít možnost se domoci spravedlnosti u soudu. Konečně zde, chceme-li po lidech odpovědnost ohledně manželství, musí jim také manželství něco dobrého přinášet – vlastně mnoho dobrého, protože po nich chceme velkou odpovědnost.

Jinak si lidé řeknou: A co z toho mám? Zákon, který jen zakazuje, ale nic nezaručuje, polovičatý zákon, ztrácí veškerou úctu. Lidem dojde, že slouží jen jako bič na ně samé, na nic jiného. Zařídí se po svém. Obyvkle jim to moc neprospěje, protože ze zoufalství stěží vzejde něco dobrého. Ale nelze se divit. Zákon jako bič na druhé, jako poklička, která přikryje problémy, aby lidé dali pokoj, ten fungovat nebude.

Támar udělá, co udělá, skoro se nesluší o tom mluvit. Co je naopak velmi dlužno říci: Na to, co Támar udělala, jsou vždy potřeba dva. Jak to, že když je pak vlečena k upálení, nikdo se neptá, kdo je ten druhý? Myslím, že tak můžeme chápat i podivný příběh z evangelia o Ježíši a cizoložnici: Kde byl u toho kamenování ten cizoložník? Když zabít, tak oba, jednoho nemá smysl.

A to je to, k čemu na konci dochází Juda, nejdříve rozezlen nad zlem ve světě: Pevnou součástí zla v tomto světě je můj hřích. Zlo je jako spojitá nádoba, zlé, které vidím na světě je úplně stejné zlo, jaké je v mém srdci. Nesplnit povinnost, kterou k druhému mám je stejné, jako mu udělat něco zlého. Hřích opomenutí je stejně vážný, jako hřích přestoupení. Lidé samozřejmě lépe vidí to, co ruší jejich mrtvolný klid, co vzbudí rozruch. Lépe vidí přestoupení. Ale Bůh vidí obojí stejně. Ale stejně se v Kristu z pokolení Judova nabízí odpuštění toho, co jsme udělali i toho, co byli povinni udělat a neudělali. Proto: Jdi a už nehřeš! Amen

391
Přímluvná modlitba: Hospodin je plný slitování, proto k němu volejme: Pane, smiluj se. Nebeský Otče, prosíme Tě za všechny, kdo jsou zahleděni do sebe a nehledí na Tebe, ani na své bližní. Prosíme, otevři jim oči. / Prosíme za všechny, kdo jsou obtíženi povinnostmi, ale nikdo nedbá o jejich přání. Naplň na nich, Pane, svá zaslíbení. / Prosíme za všechny, kdo mají slovo pravdy, ale nikdo jim nevědnuje sluchu. Dej, Pane, aby byli vyslyšeni. / Prosíme za všechny, kterým se děje křivda. Vzbuď jim, Pane, mocné zastánce. / Prosíme Tě za uzdravení nemocných, za vysvobození všech, kdo trpí rukou násilníka, za to, abys chudé vytrhl z bídy. / Sami za sebe i jeden za druhého prosíme, aby si nám byl světlem, dal nám vše nahlížet pravdivě a obnovil v nás přímého ducha. / V důvěře k Tově voláme slovy Tvého Syna: Otče náš…
Poslání: Židům 7, 23–28
Požehnání: Pán praví: Což je mi Efrajim syn tak drahý, dítě mého potěšení? Kdykoli však o něm mluvím, znovu a znovu si ho připomínám. Proto je mé nitro nad ním zneklidněno. Slituji, slituji se nad ním, je výrok Hospodinův. Požehnej vás Všemohoucí…
510