Introitus: Žalm 119, 9–17
Pozdrav: Pán praví: Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 3. neděle v půstu.
119
Vstupní modlitba: Bože všemohoucí, dopřej svému lidu milost, aby odporoval pokušením světa, těla a ďábla. Ať s čistým srdcem a čistou myslí tvá církev následuje tebe, jediného Boha. Skrze Krista, tvého Syna a našeho Pána, který s tebou a s Duchem svatým žije a kraluje na věky věků. Amen
1. čtení: Lukáš 16, 10–17
158
2. čtení: Genesis 39

Když jsme Josefa předminulé neděle opustili, strhli z něj bratři šaty a hodily ho do cisterny, do jámy. Také na konci dnešního příběhu strhne z Josefa Potífarova žena šaty a Josef skončí ve vězení, v kopce, v jámě. V obou příbězích se lidé o Josefovi domnívají, že z něj jde Boží požehnání svléct, strhnout. Jakoby to, co Josef má, bylo vnější. Jako by to všechno bylo jen jeho společenským postavením, podle hesla „šaty dělají člověka“.

Ale tím, že Josefa zbaví lidsky výhodných podmínek, mu požehnání nevezmou. Jakoby na něj svítilo světlo z nebe. To není vidět, když ho strčí do díry. Ale jakmile ho zase z díry zase vytáhnou, začne opět zářit. Odajkživa spatřujeme, že lidem, připraveným křivdou o majetek či postavení, se často časem začne opět dařit, třebas i v o dost jiném oboru.

Porotože požehnání prakticky funguje skrze naději. Když člověk věci vzdá, má jistotu, že nedosáhne ničeho. Kdežto když dále jedná, nějaký výsledek časem přijde. V delším čase, než je ten na dohled – kdo něco vidí, proč by v to ještě doufal: Josef se v Potífarově stal správcem až po delší době. A dokonce na vrcholu svého úspěchu tam byl pořád bezprávným otrokem, kterého můžou jen tak bez soudu zavřít. Ve skutečnosti ale člověk většinou ani náhlou změnu nepotřebuje. Kupodivu ji často nedovede ani ocenit, ani vnímat. Jak často uvádím, skoro všichni výherci loterií končí špatně.

V praktickém životě totiž člověku bohatě stačí, když jeho den večer končí o trochu lépe, než ráno čekal. Tak zhruba vypadají šťastné dny, na které člověk vzpomíná. Samozřejmě, na této zemi to takto nikdy nejde stále za sebou, mnoho dnů hodí člověka nazpět. Ale zkusme si představit, že by s jistou stálostí odteď každý den končil o něco lépe, než ráno čekáme – v podstatě víc na tomto světě nepotřebujeme. A možná si tak dokonce lze představit i ráj.

Pravá naděje si neoškliví malé, každodenní úkoly. Všimněme si, jakou zkratkou se ve filmech zobrazuje beznaděj: Postavu obvykle nalezneme v místnosti, kde je všechno zanecháno tam, kde to upadlo od ruky: Na stole a na sporáku bude hromada nádobí, na zemi a jinde leží rozdělaná práce. Beznaději jaksi padají věci od ruky. Naděje ví, že co bere do rukou, bude ještě v budoucnu potřebovat. Protože budoucnost mít bude!

Josef sám začínal jako řadový otrok. Od otroka se nečeká, že bude něco tvořit, že bude mít nápady. Spíše se doufá, že úkol splní alespoň nějak. Víceméně, že nebude překážet dílu. (Proto je mimochodem otrocká práce velmi neefektivní a jeden řádný zaměstnanec vydá za několik otroků, nemluvě ani o účinnosti člověka, který pracuje pro sebe.) Ale právě jako řadový otrok Josef začíná a jeho prvním úkolem je skutečně nepřekážet. Jaksi, nenechat hrábě tam, kde pak půjde jiný otrok. Jeho prvním úkolem je plnit nezajímavé úkoly, jejichž hlubší smysl ani nechápe. Jeho prvním úkolem není zazářit, ale být použitelný mezi nepoužitelnými. Tím se člověk obvykle nedočká vděku a ocenění (i když i to někdy může přijít), ale už se s ním počítá, je z těch spolehlivějeích. Už ho nejde tak snadno vyměnit.

V tom mohou všichni ponížení najít skrytou moc: Když je nejde nahradit, když se bez nich už nedá úplně obejít. Pán časem přestává umět to, co vždy dělal sluha. Na občanech jižních států USA, když tam bylo otroctví, si cestovatelé všímali nápadného nedostatku zručnosti a praktičnosti. A i po zrušení otroctví trvalo velmi dlouho, než se v těch státech objevili třeba první stavební firmy, které by nebyly čistě černošské, včetně majitelů. To samé je křiklavě vidět na dnešních obyvatelích Saudské Arábie, Emirátů a tak dále. O něco méně nápadně na většině západního světa, kde už se mnohde také počítá s tím, že některé práce bude dělat jen cizinec, který nebývá ve velké úctě. Nakonec, je to past, která číhá na všechny vzdělance a specialisty: Snadno se buď nikdy nenaučí, buť ztratí všechny dovednosti, na které je tu vždy někdo jiný.

V krátkodobé zkušenosti jistě platí české přísloví „nejhorší je osvědčit se“, protože na spolehlivé lidi se nakládá čím dál více. Ale když se na to podíváme z druhé strany: Je velmi nebezpěčné přenášet na druhé stále více z vlastních povinností. Protože pak je zde čím dál méně věcí, které můžeme udělat jen my. Jsme stále více nahraditelní. Pěkně je to vidět na různých dobyvatelích raného středověku: Na germánských Langobardech a Vandalech, na turkických Bulharech i altajských Hunech: Zůstala po nich jen jména zemí, které dobyli. Sami se v několika málo generacích úplně rozpustili v původním románském nebo slovanském obyvatelstvu. Protože sami o sobě neuměli víc, než poroučet. Kdo něco určitého umí, ten se časem může naučit i řídit v tom ostatní. Kdo jen řídí, časem ztrácí pojem o tom, jak prakticky funguje to, co řídí.

Trvalá moc totiž nakonec není v těch šatech, v té tóze, uniformě nebo saku. Není v titulech a funkcích, které si jedna skupina rozdává navzájem a druhá po nich závistivě touží. Trvalá moc je v kompetenci, ve schopnosti něco opravdu vyrobit, zařídit, dotáhnout do konce. Taková moc nemusí křičet, hrozit karabáčem – ani zastrašovat společenským znemožněním a zahanbením. Za schopnostmi jdou lidé nakonec sami bez nucení, dobrovolně poslouchají. Jako sami vyhledají dobrého lékaře, dobrého právníka i dobrého řemeslníka či zahradníka. Jako nakonec sami poprosí silného člověka o pomoc se stěhováním almary.

Potífar tedy ponechal všechno, co měl, v rukou Josefových. Nestaral se přitom o nic, leda o chléb, který jedl. Tedy spotřebovával, ale nic nepřinášel. Stal se prakticky nahraditelným. Následuje scéna, která se odedávna objevuje v pokleslých komediích a jiných nízkých žánrech: Potífarova žena si všimne, že u toho, kdo je oficiálně sluha, kdo má na sobě sobě montérky, je reálná kompetence, trvalejší moc. My takovou situaci známe v náznaku; dělají se léta vtipy o muži, po kterém chce žena delší dobu přidělat poličku, až ji jednoho dne přidělá sama. Muž je znepokojen, není nepostradatelný.

Málokdo si ovšem všímá toho, že většina mužů, snad až na ty nejstarší, dnes nějak a nebo i s přehledem dovede přebalit a nakrmit dítě, uvařit, vyprat, v podstatě cokoliv, co dovede žena, když na to přijde. Moc se o tom nemluví, ale ve většině domácností dnes i žena ztratila svou nenahraditelnost. Narazíte na staré mládence, jejichž domácnost je jako klícka a kteří vám uvaří jídlo jako od babičky – to je z části i důvod, proč jsou staří mládenci. Co navíc jim v zásadě žena přinese?

Josef zná Boží řád. Ví, že Bůh stvořil svět tak, aby se lidé navzájem potřebovali. Že není dobrý stav, když člověk nikoho nepotřebuje. Že stejně tak pro nikoho není dobré, pokud je nahraditelný. Potífarovi je vděčný, Potífar byl spravedlivý člověk. Potífar udělal chybu v tom, že z Josefovy správy nevyňal nic, právě jen manželku. Samozřejmě, Potífar byl ještě velitel faraonovy tělesné stráže, což asi bylo dost práce i odpovědnosti. Ale to není doma vidět. A co není doma vidět, moc se nepočítá. Neměl tedy Josefovi ve svém domě svěřovat tolik, měl si něco ponechat, lépe to vypadá.

Co je však jeho spravedlnost: Když už Josefovi něco svěřil, zadal, tak se na něj spolehl. Když už po někom něco chceme, něco někomu svěříme, musíme věřit, že ví, co dělá. Opět v komediiích se často objevuje boháč, který stojí za zády řemeslníků a diriguje je do nejmenších detailů nebo pacient, který radí doktorovi. Jaksi, nemůžeme jít k někomu o radu a zároveň mu rady dávat. Když Bůh stvořil člověka tak, aby se lidé navzájem potřebovali, učinil každého králem v jeho vlastním království. Králem v dosahu jeho schopností. Potífar byl člověk spravedlivý, protože uznal tento Boží řád. Neradit lidem, jak mají dělat svou práci je samo o sobě ctnost.

Josef se tedy nechtěl provinit proti člověku pokornému, který zcela uznává schopnosti druhých – takoví lidé jsou nakonec poměrně vzácní – a proti člověku spravedlivému, který uznává Boží řád. Sám se nechtěl provinit proti Božímu řádu, kde je každý pro někoho potřebný – zde Potífar v milostném životě pro svou ženu a ona pro něj. Věděl, kde jeho království začíná a kde také končí. „Jsi jeho manželka“, říká proto Josef.

Odmítnutí milostného návrhu je velmi ponižující pro všechny lidi; byť neříká nic o naší ceně před Bohem, říká opravdu mnoho o naší ceně mezi lidmi. Je tu však nepopiratelný rozdíl mezi muži, kteří už v dospívání zažijí mnoho odmítnutí, se kterými se učí smířit a ženami, které se už od dospívání učí citlivě odmítat tu většinu mužů, o které upřímně nestojí. Je to velmi odlišná zkušenost. A tak, když už se žena tak otevřeně nabídne, jako Potífarova žena, je si výsledkem téměř jista. Odmítnutí znamená tak nečekanou ránu vlastnímu sebevědomí, že se obvykle neodpouští. Že přijde nějaká pomsta je téměř jisté. A tak, když se Josef rozhodoval mezi hříchem a spravedlností, už v tu chvíli věděl, že se také rozhoduje mezi pohodlným životem a katastrofou. Jeho rozhodnutí nevychází z nesmělosti, ale ze stejných zdrojů, z jakých se člověk rozhodne vběhnout do hořícího domu, byť jeho šance, že se dostane ven živ, jsou malé.

Protože vše, co dosud s mravenčí pílí konal, všechen zdar, který mu Bůh dopřál, míří, stejně jako u nás, k tomu, aby byl hoden jednou stát před Boží tváří. Vše, co Josef koná, koná pro naději, která ještě není vidět. Jeho příkladu následujme, skrze Krista, našeho Pána. Amen

505
450
Přímluvná modlitba: Hospodine, Ty dáváš svému lidu sílu, Ty žehnáš svůj lid pokojem. Proto se k Tobě v důvěře obracíme: Pane, smiluj se. / Prosíme Tě za všechny služebníky Tvého slova, aby neumdlévali, abys onovoval jejich naději, aby hlásali Tvé slovo vhod i nevhod a nevedli život, který vede k posměchu. / Prosíme Tě za všechny starší církve, abys jim dodal chuti k práci na Tvém díle a vybavil je rozvahou i rozhodností k správě Tvého domu. / Prosíme Tě za diakony a za všechny, kdo slouží sirotkům, vdovám, starcům, nemocným na duši i na těle, chudým a lidem bez domova, abys jim dal moudrost a dal jim spatřit zdar díla. / Prosíme Tě za všechny, kdo svými dary pamatují na Tvou církev a na všechny potřebné. Žehnej jim nadále v tomto světě, obdaruj je dary duchovními. / Prosíme Tě za uzdravení nemocných na těle i na duši, za statečnost pro všechny v boji posledním, za všechny, kdo si neví rady, abys jim dal nalézt řešení. / Prosíme za všechny, kdo mají moc, aby se drželi svých úkolů a měli na mysli Tebe, Pána všech a Tvého Syna, jemuž po právu patří všechna moc na nebi i na zemi. Pro svaté rány svého Syna, smiluj se nad námi všemi. Amen
Poslání: Efezským 6, 1–13
Požehnání: Kéž jsou naši synové jak štěpy, krásně urostlí v svém mládí. Naše dcery ať jsou jako sloupy vytesané podle chrámového vzoru. Naše sýpky ať jsou plné, ať skýtají hojnost všeho. Našich ovcí ať je na tisíce, desetitisíce všude vůkol, náš skot ať je březí. Ať nás nepostihne vpád a odvlékání, ať nezazní žalostný křik na ulicích. Blaze lidu, jemuž se tak daří. Blaze lidu, jehož Bohem je Hospodin! Požehnej vás Všemohoucí…