Introitus: Žalm 2
Pozdrav: Milost vám a pokoj od toho … Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách třetí adventní neděle.
2
Vstupní modlitba: Hospodine, Bože moci a síly, Pane divů a zázraků, náš Otče. Ty jsi všude. A přece bychom tě neznali, kdybys nás nepřivedl všechny dohromady na toto svaté místo. Ty všechno můžeš, a my bychom nedokázali nic, kdyby si nám každého dne nedával sílu. Ty všechno víš a my nedokážeme udržet v paměti tvá přikázání, která nás přitom vedou k životu a jsou stejná od počátku. Smiluj se nad námi pro svého Syna, nehleď na naše hříchy, přikryj naši hanbu. Doufáme v tvou milost a děkujeme Ti za vše dobré, co jsi nám prokázal skrze druhé lidi. Jako tví neužiteční služebníci a zároveň jako tví svatí kněží předkládáme před tebe vše dobré, co lidé konají, všechen důmysl lidí i krásu, jež jsme spatřili skrze lidi, klademe k tvým nohám, protože vše od tebe pochází. Děkujeme Ti, že jsi nám ve svém Synu ukázal, jak nakládat s každým dobrým obdarováním, kterých je on studna. A jak nakládat s mocí, neboť veškerou moc si dal jemu. Dej nám, prosíme, svého Ducha. A učiň nás silné pro tento den, abychom bezpečně odpočívali, dej nám sílu pro všechny dny, abychom Ti sloužili. Skrze Ježíše Krista, který s Tebou a s Duchem svatým žije a kraluje jako jeden Bůh na věky a navždy. Amen
1. čtení: Jan 9, 1–7
273
2. čtení: Genesis 39

Úspěch. Josefův úspěch. Bratři Josefovi záviděli. Mysleli si, že jeho úspěch je jen jeho, že není pro ně. Potífarova žena Josefa nenáviděla. Myslela si, že Josefův úspěch musí být jen pro ni. Nejsi náš, slyšel Josef doma. Musíš být jen můj, slyšel Josef v Egyptě. A co Josef? Narodil se jako zaslíbené dítě, rostl jako dítě milované. Nevybral si své narození ani své postavení v rodině, přece pro ně skončil ve studni. Nevybral si, že bude správcem Potífarova domu, přece kvůli tomu skončil ve vězení. Nevybral si ani vězení, přece se v něm stal správcem. V Egyptě Josef poznal, že úspěch je pro člověka stejná zkouška, jako neúspěch.

Všimněme si, že jak Josefovi bratři, tak žena Potífravova provedli Josefovi stejnou věc: Strhli z něj šaty. Proč to udělali bratři je jasné: Chtěli smazat jeho výjimečnost. Josef měl pestře tkanou suknici od svého otce. Tím vyčuhoval. Proto mu ji museli strhnout.

Možná i nás dráždí Josefovy úspěchy. Všechno mu vychází, na co sáhne, to se mu podaří. Kdo z nás smýšlí tak vysoko, že by chtěl být druhý po faraonovi? Máme menší cíle, ale i o ty musíme tvrdě zápasit, draze za své cíle platíme a úspěch ještě není vždy jistý. Jdeme životem dva kroky dopředu, jeden zpátky, v potu tváře a s hlavou schýlenou. A tu kolem nás jako raketa prosviští takový Josef. Těšíme se však tím, že za své požehnání draze zaplatil: Bratři jej prodali, neprávem seděl ve vězení. Všechno něco stojí.

Máme sklon každý úspěch vyvážit neúspěchem, aby nás tolik nedráždil. O bohatých lidech sami sebe přesvědčujeme: Je sice úspěšný a bohatý, ale uvnitř jistě trpí strašnou prázdnotou. Někdy to tak opravdu je. Ale většina boháčů je podle všeho zcela prostě šťastná a spokojená. U hrdinů a v nějakém oboru zdatných lidí si zase říkáme: Dokázal velké věci. Ale co jeho rodina? A někdy to tak je, že člověk za hrdinství a výjimečné dílo platí ztrátou rodiny. Ale spíše svou velikostí získá v rodině obdiv a oddanost. U lidí předchozích časů a u lidí z chudých zemí si naopak říkáme: Nemají sice moc k jídlu a moc co na sebe, ale zato žijí víc naplno. A je pravda, že v jiných zemích, třeba v Africe a v jiných časech, třeba ve středověku, se opravdu slaví nebo slavilo daleko více naplno. Ale to jen proto, že zbytek času je nebo byl zoufale ubíjející. Přesvědčujeme se o rovnosti a vyváženosti údělu všech lidí. Ale při bližším pohledu ji nikde nenajdeme.

Když totiž Josefovi jeho bratři vzali pestrobarevnou suknici, nepřestal být Jákobův nejmilejší. Když Josef zmizel, Jákob se na něj ve svém srdci zcela upnul. A tak si za prvé musíme přiznat, že Bůh prostě někomu zvlášť žehná a jen on sám ví proč. A nebývá to tak, že když Bůh někomu v něčem žehná, jinde mu zase ubere. O to se naří lidé, ale, jak vidíme, často s malým výsledkem. Bůh není jako kolo štěstěny, které nese člověka nahoru, aby jej shodilo dolů. Ani není žádná bohyně Štěstí, žádná Fortuna, která dává člověku, jen aby mu zas vzala. Komu Bůh dává, dává štědře. Druhá věc je, jak se člověk ke svému obdarování postaví, ale o tom ještě budeme mluvit. Bůh sám však dává jednomu, aby prospěl mnoha. V malých věcech to dovedeme pochopit. Málokdo z nás by si třeba uměl sám opravit pračku. Ale některý šikovný člověk prostě koukne a vidí. Utáhne jednu matku a už zase vše funguje. Hněváme se snad na něj, že on během minuty zvládne to, nad čím bychom dumali celé dny? Ne, jsme rádi, že někdo takový je. Že je tu takový požehnaný člověk. I ve větších věcech to někdy dovedeme pochopit. Třeba když v řídkých případech dějin nastoupí vládce, kterého si všichni váží a v úctě před ním se všichni snaží nějak dohodnout. Ale to se skoro nestává.

Potífar i jeho žena byli prozíravější. A teprve o nich je nakonec dnešní kázání. Co poznali, to jsme si právě řekli: Poznali, že Josefovi žehná Bůh. A že když Bůh někomu žehná: Marná věc, lidé s tím nic neudělají. A jeho pán mu prozíravě svěřil celý dům: Protože, když Josef umí líp, proč se starat sám a daleko hůř. Proč chodit za kováříčkem, když člověk může jít ke kováři. A tak se Potífar nestaral o nic, jen o chléb, který jedl.

Ale stejně to nakonec Potífarově ženě nedalo, aby z Josefa nestrhla jeho plášť, jako jeho bratři předtím. Ta žena sice uznala, že někomu prostě Bůh žehná. Ale nakonec nic nepochopila. Poznala, na rozdíl od Josefových bratří, že v Josefovi je nějaké tajemství. Vycítila správně, že zdar všeho Josefova konání se nedá vysvětlit z věcí tohoto světa. Vycítila správně, že s Josefem je tajemství požehnání, tajemství z jiného světa. O to troufalejší a bezbožnější je to, co potom udělala. Vycítila Boží tajemství, ale nakládala s ním jako s věcmi tohoto světa. Rozhodla se zmocnit jeho tajemství, rozhodla se jej tělesně poznat. To už by bylo lepší, kdyby raději jako Josefovi bratři dělala, že o Božím tajemství neví, že jej nevidí.

Požehnaný člověk mívá své nepřátele. Ale může nad nimi zvítězit a jeho věc se pak díky jeho nepřátelům jeví ještě větší. Ale co může člověk udělat proti těm, kteří se přiživují na jeho slávě? Co může člověk udělat proti těm, kteří na všechny důvěrně pomrkávají a říkají: Já mu rozumím, já jej znám zblízka?

Každou myšlenku, každý postoj a každý čin spolehlivě zabijeme, řekneme-li: Chápejte jej, to on říká, tak on se staví, to on udělal, protože je starý. Chápejte jej, on je ještě mladý. Chápejte jej, měl těžký život. Chápejte jej, on se měl vždycky dobře, on neví, o čem je život. Cokoliv spojíme s člověkem, cokoliv vysvětlíme tajemstvím člověka, to už nemá žádnou váhu.

Nejčastěji si však takto dovede uškodit člověk sám. Člověk pozná, že má nějaký neobvyklý dar. Dar psát verše, dar skládat hudbu, krásně malovat. Dar vést lidi, dar vidět příležitosti, dobře hospodařit a dovést své plány k cíli. Ale není mu divné, jaktože zrovna on vidí, tam kde jiní nevidí. Není mu divné, že jedná s lehkostí, tam kde se jiní namáhají. To přece není samo sebou. Toho by se měl člověk skoro bát. Na každého obdarovaného člověka číhá pokušení, že sám se sebou naloží jako žena Potífarova s Josefem. Že své tajemství připíše pouhému tělu, vlastnímu tělu; totiž sám sobě. Pro své výjimečné tělo je pak ochoten udělat všechno. Jak bezohledně žijí mnozí umělci, vládci a ano, i mnozí boháči!

Naopak Josef rozpoznal, že tu něco nehraje: Přišel do Egypta jako otrok. A vida: V domě jeho pána není nikdo větší, než on. Poznal, že jeho úspěch není z něj. Že je to dar. Že není z něj a proto také není jen pro něj. A tedy kam přišel, tam přinášel prospěch.

Závěrem tedy ponaučení: Někdy vidíme tam, kde ostatní nevidí. Někdy jednáme s lehkostí a bez námahy tam, kde se ostatní namáhají bez velkého výsledku. Tomu bychom se měli divit. Z toho by nás měla popadnout bázeň Boží. I když je to třeba na pohled malá věc, to není z nás, to je dar Boží. S takovou schopností se musí zacházet jako s každým mocným nástrojem: Jako s plynovou troubou, jako s tlakovým hrncem, jako se svářečkou nebo řetězovou pilou. Takové věci nemáme na hraní, nejsou na chlubení. Mají svůj jasně daný účel, musí se s nimi zacházet obezřetně, musí být uloženy na bezpečném místě. Ne vše, co člověk vidí, musí hned vytroubit do světa. Ne vše, co člověk umí, musí hned předvést. Vše má svůj čas.

A na to je ještě třeba se připravit: O štědrém člověku si lidé často myslí, že neví co s penězi. Skromného mají za neschopného a poctivého za hlupáka. To je tupé a omezené jednání, ale alespoň přímé.

Horší jsou samozvaní vykladači božích darů a požehnání: Ti ve štědrosti vidí snahu vykoupit své svědomí. O tom, kdo koná dobré skutky, blahosklonně pronesou, že je ctižádostivý. Nad hrdinou vznesou pochyby, zda si náhodou nehraje na hrdinu. Zkrátka ti, kteří dokážou nad každým blahosklonně pokývat a chtěli by každému rozumět. Proti nestydatosti není obrany, jako neměl ani Josef obrany proti nestydaté lži Potífarovy ženy.

Není však čas zdržovat se takovými lidmi. Máme jen ty dary, které jsme dostali, na jiné nemá smysl čekat, protože času je málo. Musíme konat skutky toho, který Krista poslal, dokud je den. Přichází noc, kdy nikdo nebude moci pracovat. Řekněme si tedy každý den ráno v Kristu Ježíši: Pokud jsem na světě, jsem světlo světa. Amen

Modlitba po kázání: 
274
Ohlášení: Staršovstvo
276, 1–2
Přímluvná modlitba: Věčný Bože, ty všechno vidíš a ty jsi Pravda. Prosíme tě pokorně, dej nám poznat, co máme před očima a nevidíme. Dej, abychom v každé své zdatnosti spatřovali tvůj dar, abychom se Tě i pro to báli a s upřímným srdcem v lásce sloužili jeden druhému. Dej, ať jsou tví pastýři zdatní ve všem potřebném, ať jsou, výřeční a důvtipní, ať všem zjevují tvou nebeskou nádheru a lahodnou chuť Tvých zaslíbení. Dej nám všem, abychom pro tebe konali to nejlepší, co dovedeme, bez nucení, ale s lehkostí a radostným srdcem. I za všechny v tomto světě, v této zemi a zejména v tomto městě Tě prosíme, aby svými dary sloužili tobě, tebe oslavovali, všemu tvému stvoření byli ku prospěchu, jak si to žádá tvá vůle. Umělcům ukaž pravou krásu, vědce ohrom pravdou, dej, ať se vládci bojí tvého práva. Všem dej radost z práce, vyslyš všechny, kterým je zadržována spravedlivá odměna. Vše, čeho je nám třeba, vkládáme do modlitby, kterou nás naučil tvůj věrný Syn: Otče náš …
Poslání: Galatským 5, 13–26
Požehnání: Spravedlivý roste jako palma, rozrůstá se jako libanónský cedr. Ti, kdo v domě Hospodinově jsou zasazeni, kdo rostou v nádvořích našeho Boha, ještě v šedinách ponesou plody, zůstanou statní a svěží, aby hlásali, že Hospodin je přímý, skála má, a podlosti v něm není!
276, 1–2