Introitus: Introitus: Žalm 90, 8–15
Pozdrav: Naše pomoc je ve jménu Hospodina; on učinil nebesa i zemi. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 20. neděle po Trojici.
166
Vstupní modlitba: Všemohoucí a milosrdný Bože, Ty nám dáváš všechnu potřebnou milost, abychom Ti mohli správně a věrně sloužit; zbav nás všeho, co nám brání v plnění tohoto našeho poslání, ať bezpečně směřujeme k svému cíli a splní se na nás tvá zaslíbení. Prosíme o to skrze tvého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, skrze nějž povstalo vše, co jest. Amen
1. čtení: Jan 8, 31–47
419
2. čtení: Genesis 3, 1–7

Na tomto místě Písma bychom se měli dozvědět příčinu všech svých bolestí a nezdarů, vší svojí hanby. Zkrátka, jak hřích a smrt vešli do světa, proč život není takový, jaký měl být. A slyšíme: Chytrost. Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had.

O chytrosti se v Písmu mnoho nemluví. Dvakrát v Jobovi a devětkrát v Příslovích. Chytrý je v příslovích ten typ člověka, který u stolu chápe, co se děje. Neřekne něco, co vyvolá dlouhé trapné mlčení. Neřekně něco, co uvede do rozpaků. Předvídá účinek svých slov. Běžně bychom řekli: Citlivý člověk. A to slovo chytrost také znamená citlivost.

Sám Ježíš konečně říká: „Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky; buďte tedy obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice.“ Buďte obezřetní, ale stejně tak se to dá přeložit jako chytří nebo citliví, chápaví. Jako hadi.

Chytrost je schopnost předvídat, co se stane. Jak jsme si řekli minule, zvíře nám slouží jako obraz některé naší jednotlivé vlastnosti. Nebo obráceně: Jsme jakoby poskládáni z jednotlivých zvířecích vlastností. U chytrosti je to krásně vidět: Uprostřed našeho mozku, který je viditelně poskládán z různých částí, se nachází cosi, čemu se dokonce někdy i říká hadí mozek, i trochu jako hadí hlava vypadá. Je to část mozku, která myslí rychleji, než všechny ostatní. Rychleji, než naše vědomí. Část mozku, odkud přicházejí předtuchy: Když je nám někdo podezřelý, ale nevíme proč. Když máme divné tušení a za chvíli se skutečně něco vážného stane. A u lidí, zvyklých žít v přírodě, odtud přichází tušení, kde by šlo nalézt vodu nebo že je nablízku nějaké zvíře. Nevíme proč, ale víme to.

Schopnost předvídat máme, protože jsme obrazem Božím. Jako Bůh, máme určitou schopnost vidět budoucnost i částečnou moc nad budoucností vládnout. Jak moc chytří jsme si můžeme ověřit podle toho, jak často se stane, co jsme čekali. Jak často naše jednání končí tím, jak jsme ho zamýšleli. A je dobré, když naše jednání má ty výsledky, které jsme zamýšleli. Předvídavost je dobrá věc – vidíme, že Bůh skutečně stvořil všechno dobré, i to, co představuje had.

Postrádat chytrost přináší nesnáze. Vidíme to nejlépe na druhých lidech, když si sami pro sebe říkáme: Co to dělá, to přece nemůže dopadnout dobře. Říkáme si: To je ale vůl – přičemž tím nemyslíme, že by ten člověk měl jinak špatný charakter, že by byl třeba sobecký nebo neupřímný nebo zbabělý. Jen kroutíme hlavou: Jak to, že nevidí, co se stane potom.

Ale v chytrosti se skrývá nebezpečí: Chytrost se obejde bez druhých lidí. A jak vidíme v dnešním příběhu, i bez Boha. Chytrost se dívá na svět tímto způsobem: Zde zmáčknu páčku, zde knoflík a přijde tento výsledek. Co je uvnitř krabice, na které je páčka či knoflík, mě vůbec nezajímá. Nepotřebuji to vědět. Netýká se mě to.

A zase to dovedeme nejlépe sledovat na druhých lidech: Za chvíli nám není dobře, pokud náš protějšek u stolu zná dopředu každou naší odpověď. A že vždycky řekne jen to, co chceme slyšet. Nepočítá ve svých plánech s námi s tím, že bychom ho mohli překvapit. Náš hovor s ním nemůže způsobit žádnou změnu v tom, co si dopředu usmyslel.

Nutná protiváha chytrosti, lék na přehnanou chtrost, je vděčnost. Vděční jsme, když dopředu nevíme, zda nám druhý člověk vyhoví – a on nám vyhoví. Když si neděláme žádný nárok, že by pro nás druhý něco mohl udělat – a on to pro nás udělá. Protiváhou chytrosti je důvěra a víra: Nemáme jistotu, zda nás druhý člověk nezklame, ale přece ho necháme samostatně jednat – a jaká radost, když nás nezklame. Ale jisotu v tom nemáme. Ve vděčnosti jsme na druhé odkázáni. V důvěřě a víře jsme zranitelní, protože doufáme v to, co zatím nevidíme, co si nemůžeme sami zajistit.

Žena poslechla hada a získala jistotu, co bude. Přišla ke stromu a skutečně viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Všechno vychází přesně tak, jak to had řekl. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl. A může si říci: Dobře jsem to zařídila: Vždyť myslím i na svého muže, ten je také spokojený. Nic nenamítal, neřekl ani slovo. Nepotřebujeme Boha, abychom byli mravní lidé. Tady je důkaz – jedla jsem ze stromu poznání dobrého a zlého a přece jsem si vzpoměla i na muže. Nejsem sobecká, ale myslím i na dobro muže, který je se mnou. Aby byl člověk dobrý, nepotřebuje Boha.

To je v zásadě to, co řekl had. To je hlavní poselství satana: Člověk dovede být dobrý i bez Boha. To je konec konců to nejběžnější poselství, které dnes a denně slyšíme.

A skutečně se jim otevřeli oči a poznali jako Bůh dobré a zlé. Poznat však v bibli znamená vždy poznat zkušeností. Sám se něčeho účastnit. Jako je rozdíl mezi teoreticky vědět, že na kole se šplape a točí řidítky a tím, když na kole sám jedu. První lidé v tuto chvíli poznali dobré a zlé – že dříve jednali dobře a nyní že udělali něco zlého.

A poznali, že nad zlem nedovedou vládnout. Kdo jedná dobře, vládne nad tím, co dělá: Dobré jednání míří k nějakému cíli, k nějakému výsledku. Lze poznat, že se cíli blížíme i že jsme ho dosáhli. Ale zlé je právě proto zlé, že nemá žádný smysl, žádná pravdila. Na co je všechna chytrost, když něco prostě smysl ani cíl nemá?

A začali se bát jeden druhého. Ztratili důvěru jeden k druhému. Protože, pokud já sám jdem schopen překročit jeden jediný zákaz, který mi byl dán, udělat jedinou zlou věc, kterou můžu, pokud jsem schopen něco udělat, i když se nad tím vznáší pohrůška smrti – může to udělat i ten druhý. I cokoliv kolem mě, i ty stromy a zvířata, nemusí ctít pravidla. Nemusí mi být ku prospěchu, nemusí se podrobit mé vůli – mohou my i škodit, klidně i bez důvodu. Když jsem já bez důvodu přstoupil Zákon, neohlížel se na nic – pak i kdokoliv kolem mě mi může udělat cokoliv.

Jediné vysvobození z toho, jak člověk sám sebe přechytračil, jak každý z nás hříchem přechytračil sám sebe, je víra. Pouze z víry je spása. Protože vírou věříme, že Boží Zákon je dobrý. Vírou věříme, že Bůh má moc jej prosadit. Vírou věříme, že jsme sami hodni trestu a smrti.

Vírou však též věříme, že Bůh poslal svého jediného Syna. Vírou věříme, že Ježíš právoplatně přijal náš trest a zemřel za naše hříchy. Proto též věříme, že je Bůh pro jeho spravedlnost vzkřísil. Ve víře se obnovuje naše vděčnost Bohu. A důvěra k Bohu, takže od něj očekáváme dobré a věříme, že je v jeho moci h změnit náš úděl. Amen

Modlitba po kázání: 
158
Ohlášení: 
308
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Přísloví 14, 8–16
Požehnání: Nechť se na tvých služebnících ukáže tvé dílo a tvá důstojnost na jejich synech! Vlídnost Panovníka, Boha našeho, buď s námi. Upevni nám dílo našich rukou, dílo našich rukou učiň pevným! Požehnej vás Všemohoucí…
425