Adam, člověk se tu chová, jako by nikdo nemohl rozumně předpokládat, že je možné odolat pokušení. Ale zastavme jej uprostřed věty. Zastavme sami sebe uprostřed věty: Žena, kterou jsi mi dal, aby při mně stála, ta mi dala z toho stromu a… A? A co? A tady je zakopán pes. Pokušení je součástí každého života. Přichází na každého. Ale vždy je možné zakončit větu jinak: To a to mě pokoušeno, ale nepřesvědčilo. Že je zlo možné není omluva pro to, že jsme si ho vybrali.

Dovedeme alespoň z části vysvětlit, proč žena podlehla hadovu pokušení. Měla svou hlavu, možná jí v tu chvíli napadlo, že dělá pro rodinu to nejlepší. Dovedeme aspoň z části vysvětlit, proč muž uposlechl hlasu své ženy. Pokušení na nás nepřichází v tom, v čem jsme silní. Útočí na nás vždy v místech, kde jsme slabí. Proto také lidé obvykle opakují stále stejné hříchy. Proto jsou naše obvyklé hříchy často podobného druhu. Je to slabost, které hřích stále využívá. Pokušení, zkouška, bude vždy v tom, v čem jsme slabí. Kdyby teď každému z nás předložili početní úlohu pro žáky první třídy základní školy, prokázala by se na ní nějak naše inteligence? Všichni bychom ji vyřešili správně. Ale nic by se tím neprokázalo, protože máme daleko větší početní schopnosti. Tohle je dávno za námi. V tvé slabosti se prokáže má síla, říká Bůh apoštolu Pavlovi. Právě tam, kde jsme slabí, máme možnost prokázat sílu důvěry v Boha. Ne já, ale Pán, říká také Pavel.

Možná bychom se mohli ještě zeptat, proč vůbec máme slabosti? Pro každý z nás má nějaké slabé místo, nějakou Achylovu patu. Bůh stvořil ženu, protože se pro Adama nenašla pomoc jemu rovná. Ale proč vůbec potřeboval pomoc? Kdyby člověk neměl slabá místa, kdyby všechno s přehledem zvládal, nepotřeboval by druhé lidi. Kdyby nám nikdy nebylo smutno, nepotřebovali bychom chodit mezi druhé lidi, aby nás potěšili. Kdyby naše víra nikdy nepohasínala, nepotřebovali bychom v tomto sboru druhé, aby nás svou vírou povzbudili. Kdyby byl člověk bez slabostí, kdyby byl všemohoucí, nepotřeboval by ani Boha. Byl by zcela sám, sám sobě by se líbil, sám sebe by oslavoval. Pravý Bůh je však jeden ve třech. Proto je dobrý, proto je cesta, pravda i život. Bůh neslaví sám sebe a nemiluje sám sebe, ale Syn oslavuje Otce, Otec Syna. Otec miluje Syna a Syn Otce, vše v Duchu svatém. Tento pravý Bůh nemůže vedle sebe strpět do sebe zahleděného člověka. Takový člověk by byl jako černá díra: Hvězda, ktrá je tak těžká, že požírá sama sebe a vše kolem strhává do sebe a nevrací zpět. Zůstává jen tma a prázdno.

Tak se chovají i Adam s Evou. Adam svádí vše na Evu, Eva na hada. Had už to nemá na koho svést. A když Bůh koná své dotazování po původu toho hříchu, dělá to spíše proto, aby nám ukázal bezvýchodnost našich výmluv. Adam řekl své: žena mi dala a já jedl. Jak jsme řekli, tváří se, že pokušení nejde odolat. Eva to hodí na hada. Ale vyřešilo se tím něco? Ne, jen se ztratila blízkost muže k ženě a lidí k ostatnímu stvoření. Nekončí to totiž tak, že by Bůh potrestal jen hada, když se na něj Adama s Evou vymluvili. Ale od teď bude nepřátelství mezi ženou a hadem a muži bude příroda jen pro zlost a nářek. A bude i dusno mezi mužem a ženou. Přesně tak, jak si to teď lidé vybrali. Proto i apoštol Jakub říká: Nestěžujte si jeden na druhého, bratří, abyste nebyli odsouzeni. Hle, soudce stojí přede dveřmi!

Ale tak to s člověkem je. Pořád hledá vinu někde jinde. Starší doby měly zlozvyk hledat zlo v člověku v jeho zvířeckosti. V pudech, v tom, že je blízký přírodě. Starověcí a středověcí lidé se přírody báli. Bůh jim sice dal krásný svět, ale oni se v něm necítili dobře. Báli se lesů, báli se hor, báli se bažin. Báli se i svých přirozených tužeb. Už první církev musela bojovat s lidmi, kteří zakazovali druhým jíst a pít, ženit se a vdávat. Středověk, ten si potom představujeme jako dobu, kdy krajem táhnou lidé, kteří se bičují. Kdy lidé stále klečí ve sněhu a celé dny se postí. Ale právě s tím, s přehnanými půsty, odříkáním a ničením vlastního těla církev tehdy musela snad nejvíce bojovat. Takové výstřelky musela stále zakazovat. Starý svět měl také velký strach z žen – z té nepostradatelné pomoci, které se člověku od počátku dostalo. Právě v nich se viděla příčina všeho hříchu. A když s příchodem novověku lidé přestávali věřit na hřích, pokání a Boží pomoc, o to více začali věřit na čarodějnice. Když i tohle skončilo, vyhlásili lidé válku přírodě. Vybyli vlky a mědvědy, vysušily bažiny.

Když i z tohohle vystřízlivěli, stále si nedokázali přiznat: Počátek zla je v mé vlstní duši. Přišla doba, naše doba, která více než jiná říká: Když Bůh nechtěl, abychom hřešili, proč nás stvořil takové, jací jsme? Dnes nikdo za nic nemůže. Všechno je naše přirozenost, které se údajně nemůžeme vzepřít. Za všechno prý může společnost, prostředí, ve ktrém žijeme. Když ale nikdo nemůžeza svůj hřích, kdo může za všechno zlé? Adam v tom měl jasno už na počátku: „Žena, kterou jsi mi dal, aby při mně stála.“ Místo žena si dosaď kohokoliv, kdo se snaží o něco dobrého. Už staří Říměné měli heslo „užívej dne“. Vše, co bylo příjemné, bylo dovoleno. Ale když z pochopitelných důvodů takový svět nefunguje, kdo za to může? Na křesťany lva. A podobně i naše doba, ve které nikdo za nic nemůže, má groteskní představu, kdo jediný je nepřítelem celého lidstva: Těch nepatrných pár procent věřících, těm nikdo nemůže přijít na jméno. A když se nám v životě nedaří, když jsme jací jsme, kdo za to může? Naši rodiče. A každý, kdo se o něco snaží, je podezřelý. Nakonec mysami věřící, když v našem životě nejsou věci jak mají být, když to s naší vírou není, jak by mělo být, víme pohotově, že za to může církev, ostatní věřící a pod. Takhle daleko člověk dojde, když stále přehazuje odpovědnost jeden na druhého. Nakonec dojde na někoho, kdo nedělá nic zlého. Ten jediný neříká: Okolnosti mě donutily, nemohl jsem dělat nic. Jedině ten, kdo nepoužívá výmluvy, se musí zodpovídat ze svých činů. Jen ten, komu je trapné říci: žena mi dala a já jedl, nemá na koho přehrát odpovědnost. Všimněte si, lidé se více hněvají na ty, kteří se o ně starají a jednou selžou, než na ty, kteří pro ně nikdy nic neudělali.

Jenže mi skutečně můžeme říci pokušení ne. Kdo tvrdí, že nemůže, popírá, že je Božím stvořením. Zkoušky jsou naše cesta k Bohu. Překonávání pokušení je způsob, jakým můžeme konečně alespoň trochu zvládnout to poznání dobrého a zlého. Vidíme před sebou dobré a zlé, ale rozhodneme se jako Bůh pro dobré. Jako Bůh, který vládne nad dobrem i zlem. Jako Syn Boží, který neměl žádné výmluvy a proto byl potrestán za všechen hřích světa.

Kdo tvrdí, že nemůže zvládnou pokušení, tvrdí, že je jen hříčkou osudu. Ale pak by se neměl ani divit tomu, že si s ním osud dělá, co chce. Jako nevidí nic divného v tom, že podlehl pokušení a jen pokrčí rameny, neměl by se divit ani tomu, že na něj přicházejí nemoci, bolesti, nezdary, křivdy. Když on koná zlo a nedá se s tím nic dělat tak přece není nic divného na tom, že se děje zlo jemu. Každý přece může říci: Přišlo na mě pokušení, nemohl jsem nic dělat. Ne jen já sám, každý to může říci. I příroda. I bakterie a viry. Vždyť mi máme alespoň mozek, alespoň rozum, abychom nad svým jednáním přemýšleli. A údajně nemůžeme odolat pokušení. Jak by mu mohly odolat takové viry a bakterie, které žádný mozek nemají; neřku-li třeba voda a vítr.

Jenže Bůh není takto přísný. Slitoval se už na začátku. Už jen to, že Bůh koná své vyšetřování, kdo za to může. A že se nezstaví už u Adama (měl by na to plné právo), ale dojde až k hadovi. Kdyby Adam, kdybychom mi pokušení prostě odmítli, nic zlého by se nestalo. Ale Bůh se od počátku staví na naši stranu. Částečně přijímá naše výmluvy, i když by nemusel. Bůh jako první trestá hada. Bůh říká: Ano, mé děti, jsem s vámi proti tomu odvědkému hadu, proti tomu svůdci, proti satanu. Vlastně docela nefér se Bůh rozhodl stát na naší straně. Had dal přece jen nabídku. Člověk to byl, kdo skutečně udělal něco zakázaného, ne had. Ale Bůh se postavil na naší stranu. Od teď je ďábel jeho nepřítel, protože je to nás něpřítel. Proto máme i právo se Bohu v modlitbě svěřit: Byl jsem unavený, byl jsem ukřivděný, byl jsem sám, bylo toho na mě moc: Proto jsem zhřešil. To smíme říci, když nezapomeneme, že podstané je ono „zhřešil jsem“.

Máme toto velké ujištění. Máme to ujištění, že se panně narodilo dítě, o kterém je tu prorokováno hadovi: Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu. Proto už můžeme vyslechout i zbytek rozsudku nad lidským pokolením. Je to vlastně jen to, co si člověk vybral, jen důsledek jeho činu.

Žena se naučí, že dobro nepochází z ní. Byla pomocí, byla tím nejlepším z člověka. Dostala dar dávat život. Ale myslela si, že je dobrá sama od sebe. Její dobrota se tak stane její největší slabostí: Bude dávat život, ale v bolestech. Být dobrý bez Boha, bez zastání, bez pomoci, to je ta největší bolest na světě. Žena dala na to, že strom má plody dobré k jídlu. Byla praktická. Do teď se to tak bere, že jíst a pít se musí, ostatní se může. První je tělo. Ale ten nejtělesnější pocit, který máme, je bolest. Na rozdíl od ostatních věcí, tu cítíme vždy silně. A tak dostává od Boha opověď: Takhle člověk cítí tělo nejvíc, jak může. Tělo je více slabost, než síla. Slabost, která nás má vést k Bohu. Eva také myslela na svého muže. Do třetice, i tohle je samo o sobě jen dobré. Ale zapomněla na Boha, který sám je ve třech. Který je sám vztah. A jak chcete budovat vztah bez vztahu? Proto místo vztahu přichází jen ovládání. Tyhle všechny tři věci se nakonec týkají rovným dílem mužů i žen. Všechny dobré věci – naše starost o druhé, naše tělo, naše vztahy – to vše bez Boha jen bolí. Ženy bývají starostlivější a citovější, tak je to na nich jen lépe vidět. V Kristu ale není muž ani žena.

A Adam? Vlastně jsme to už řekli. Když nedovede vládnou ani sám nad sebou, těžko může vládnout na svým světem.

Je to vlastně jen to, co si člověk vybral, jen důsledek jeho činu. Jen tak, že člověk ponese důsledky, naučí se, jak je to s dobrem a zlem a najde cestu zpět k Bohu. Jinak by jej Bůh musel zničit, protože by se z člověka stal nesnesitelný sobec. Bůh už na začátku člověka pozval k dílu; chtěl, aby sám něco dělal: Aby obdělával a střežil zahardu, aby panoval nad zvířaty. Aby se plodil a množil. Mohl toho dělat hodně. A člověk udělal jen tu jednu věc, kterou dělat neměl. A tak člověka čeká opak toho, co od něj chtěl Bůh: Místo věcí, které ho baví dělat, které by sám chtěl dělat, bude dělat něco, co musí: Bude pracovat. I tohle se rovným dílem týká mužů a žen. Na mužích opět únava z práce bývá jen více vidět.

Závěrem tedy: Tím, že Bůh vyhnal člověka ze zahrady, udělal pro něj nakonec to nejlepší. Jen tak, že člověk ponese důsledky, naučí se, jak je to s dobrem a zlem a najde cestu zpět k Bohu. Jinak by jej Bůh musel zničit, protože by se z člověka stal nesnesitelný sobec. My dnes užijme dne pokoje, dne, ketrý nám má připomenout rajskou blaženost. A čekejme na toho, který je opakem sobce, na Pána Ježíše Krista. Amen