Introitus: Žalm 2
Pozdrav: Naše pomoc je ve jménu Hospodina; on učinil nebesa i zemi. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 21. neděle po Trojici.
2
Vstupní modlitba: Všemohoucí a milosrdný Bože, dej nám sílu překonávat všechno, co se nám staví do cesty, ať ti můžeme bez vnitřních i vnějších překážek svobodně sloužit. Porsíme Tě o to skrze Tvého Syna, naše Pána Ježíše Krista, který s Tebou a s Duchem svatým žije a kraluje jako jeden Bůh, na věky věků. Amen
1. čtení: Jan 1, 19–41
515
2. čtení: Genesis 3, 7–24

Adam a Eva si připadají nazí; Adam a Eva vidí, že jsou nazí. Protože se jim otevřeli oči a dostali téměř neomezenou moc dělat dobré i zlé. Omezenou vlastně jen délkou jejich života a křehkostí života. Jak si přáli. Vidí dobré i zlé. A zlé, tak je vidět na první pohled, zlé nechce nikdo. Také nikdo něříká „já chci udělat něco zlého, já toužím po něčem zlém, po němčem špatném.“ Ale každý se svou věc snaží stavět jako dobrou, oprávněnou, účelnou. Protože zlé je na první pohled nesmyslné. A to také znamená nudné, ubíjející, ponižující. Jenomže jak udělat to dorbé. Co je dobré, to věděl Bůh. To přikázal Bůh. Jenomže tomu už jsme řekli, že ho poslouchat nechceme. A že jho poslouchat nebudeme. Kde vezmeme teď to dobro?

Adam s Evou stojí tváří v tvář dobru a zlu. A člověk vůči dobru a zlu nemůže zůstat jen takm jaký je. Nemůže být pozorovatel, je uprostřed toho. A proto si hned najdou nějaký fíkový list, nějakou zástěrku, aby zakryli svou nahotu. Dodnes pozorujeme, jak se každý člověk snaží sám sebe obhájit. On by konal dobré: Jenže to by musela být jiná doba, nebo by musel žít v jiné zemi, v jiném národě. Nebo to by nesměl mít takovou povahu jakou, má, jakou má vrozenou. Povahu, se kterou od údajně nemůže nic dělat a tak dále. Nikdo se neobejde bez té své výmluvy – každý má tu svou.

Je to zvláštní. Člověk chtěl sám poznat dobro a zlo. Nechtěl, aby mu do toho někdo mluvil. Ale když má najednou čelit zlému nebo má prosadit něco dobrého, tak se jenom stočí do klubíčka a řekne: „Jak je to ale zlý svět! A já s tím nemůžu nic dělat. A taví se, jako že je ten nahý v trní.“ Člověk je stále ten samý Adam a Eva, kteří dobré viděli, ale dobré nedovedli nijak prosadit, uvést v život. Jak přesně říká apoštol Pavel: „Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne.“ Proto se skyryli před Bohem: Protože Bůh zůstává tou přesnou mírou. Člověk pozbyl schopnost udělat něco dobrého. Ale bodování, míra, laťka je stále stejná. Proto se styděli pře Bohem: Protože bez Božího řádu nic dobrého nedovedeme – jenomže Boží řád jsme zavrhli. A my jej také zavrhujeme, kdykoliv hřešíme.

Ale všimněme si: Bůh zůstává neproměněn hříchem člověka. Jak je tam přícho Boží zobrazen: Bůh se za večerního vánku, v té pohodové, pěkné chvíli, v pokoji a radosti prochází zahradou a raduje se z vlastního díla, ktreré učinil celé dobré. V Bohu, ač s člověkem se stala hluboká proměna, v Bohu ne. V Bohu není lsti, není v něm podlosti ani strachu a zůstává konečnou mírou dobrého. Míra se nezměnila. Ale člověk a jeho schopnosti se proměnily. A z toho také ten stud. Z toho srovnání.

Bůh jim říká: A kdo ti pověděl, že jsi nahý? Bratři a sestry, dodnes svým způsobem nazí nejsme. Nebo bychom nemuseli být. Protože dodnes Bůh říká, co je správné. A snando bychom se dobrého mohli držet až k smrti. Má nás přece kdo vzkřísit. Jenomže my jsme si chtěli představit svět bez Boha. A to je ta představa, na které člověk uvázne svým myšlením. To je představa, kterou je těžké překonat. Je to vidět na tom, jak denně uvažujeme. Myslíme si, že nemůžeme vykonat, co je správné, protože Bůh by se nás nakonec nezastal. A kdyby za nás Kristus nezemřel, kdybychom neměli tento důkaz Boží lásky, kdybychom něvěřili, že vstal z mrtvých, nebylo by téměř možné jinak myslet. Něž že jsme v tomto světě ponecháni napospas jako nazí v trní. Protože opravdu: My celkem jasně vidíme dobro a zlo. Ovšem nevíme, co s tím. Také proto, že jsme skutečně, dočasně, z části v tomto světě sami za sebe. Právě v těch nejtěžších chvílích jsme úplně sami. Na to nejtěžší bývá člověk sám. A skutečně se nás obvykle Bůh nezastává hned. Není vždy patrně vidět nějakou spravedlnost na světě. Jak ostatně mnohokrát říkají žalmy.

Člověk chtěl být samostatný, naiž by na to měl. Aniž by sám dovedl udělat něco dobrého sám ze sebe. Jistě je dobré být samostatný od lidí. Konec konců Adam neměl poslouchat, co mu řekla Eva. Měl mít vlastní rozum. Jistě je dobré být samostatný, nezávislý od lidí. Od lídí, kteří vidí méně, než vidíme my. Kteří vždycky nevědí všechno. Ale není dobré být nezávislý na Bohu, který vidí vše.

Boží soud, který vyhlašuje nad mužem a ženou, je zároveň milost. Má v sobě zárodek vykoupení. Protože by Bůh klidně mohl nechat člověka v bezradnosti. Mohl by ho nechat někde schovaného v tom roští, nahého a rozklepaného. Mohl člověka nechat v bezradnosti, kterou si sám vybral. Mohl člověka nechat v tom, jaký svět vidíme kolem nás – a to je všechno. Ale místo toho Bůh člověku zjevuje pravdu i cestu vysvobození. Říká mu: Přijmi tedy, co sis vybral. Nebuď naivní. Nebuď zbabělý. Nech oči otevřené, když už je jednou otevřené máš. Přijmi, co sis vybral. Srovnej se s poznáním dobrého a zlého. Nes následky svých činů. Srovnej se s tím jaký svět je. A že tento svět jiný nebude.

Což oni nejdříve nedovedou. Nedovedou přijmout odpovědnost za to, co udělali. Muž si stěžuje na ženu, žena na hada. A podávají to tak, jako by z pokušení nutně musel vyplynout hřích. Jak vtipně řekl dramatik Oscar Wilde: Dovedu odolat všemu – kromě pokušení. Žena říká: Had mě podvedl. A můž říká: Žena, kterou jsi mi, mimochodem, TY dal, aby při mě stála, ta mi dala to ovoce a … A co? Mohl jsem přece říci: Ne. Oba dva mohli říci ne.

Přesto Bůh ve své milosti chápe, že jsme lidé slabí. A staví se ve svém soudu na stranu muže a ženy. Bůh má jakési pochopení pro to, že muž udělá cokoliv pro ženu a žena, cokoliv, co se jí zdá praktické. A bojí je stejný nerozum. A přece je Bůh s námi i zde na počátku. Chápe nás a hněvá se na hada. Na hada, který jenom řekl, že by to mohlo být možné udělat věci nějak proti Bohu. Jeho hněv se obrací nejdříve k hadovi, který svedl ženu k dojmu, že je sama zdrojem dobra. A muže k představě, že je žna zdrojem dobra.

Bůh jim říká: Chtěli jste znát dobré a zlé. Tedy, přijměte skutečnost. Postavte se k ní čelem. Ženě říká: Tobě bylo dáno dávat život. Ale, teď otevři oči a dívej se: Život něco stojí. život má svojí cenu a je velká. Budou zde bolesti těhotenství. Dobré nebylo hříchem zcela zničeno, protože stále přichází na svět nějaký nový člověk. A je to vždycky radost, když přijde nový člověk do světa. Když se narodí nový člověk, je to zcela dobrá věc. Ale zlé je, že za to někdo musí nést takovou cenu. Že je to daleko méně milost Boha, než by bývala mohla být. A daleko více se musí platit cena za každý nový život. A každá matka si je vědoma té ceny. Těch bolestí a těžkostí mateřství, kterých je, zdá se, až příliš mnoho. A také bude matkou až do své smrti. A ve svých dětech bude přeci jen vidět děti pořád. A jako Bůh hledí denně na naše hříchy v tomto světě, na to, jak si v tomto světě vedeme, tak se matka bude do smrti v obavách dívat, jak si ve světě vedou její děti. Aniž by s tím mnoho mohla udělat.

Žena se skutečně stala zdrojem dobrého. Stala se zsrojem nového života, jak si přála. Stala se zdrojem péče o druhé. Ale místo milosti je to vše až příliš z vlastního úsilí, z vlastní námahy a z vlastního utrpení. Místo milosti nastoupila vlastní snaha a vlastní lopocení, vlastní úmor.

Také vztah k muži nabývá zvláštní podoby. Hospodin Bůh říká: Budeš dychtit po své muži, ale ona nad tebou bude vládnout. Jako žena zařídila pro muže poznání dobrého a zlého, to zakázané ovoce, které vzala, řekla si „je pro něj dobré“ – a on nic neřekl a prostě ho snědl, tak jí zůstává sklon muže někam směřovat a předělávat. A je v tom zachováno cosi dobrého a cosi prospěšného. Vídáme nezřídka, že muž se v manželství stává odpovědnějším a vyrovnanějším člověkem. A z dobrého důvodu lidé daleko více důvěřují ženatým mužům než mužům svobodným. Je pro to určitý základ a žena v tom hraje roli. Problém ovšem je, že zcela krotký muž, muž bez vlastní vůle, není tím, po čem by žena dychtila. Není tím, co by jí zajímalo. A tak je tu zvláštní začarovaný kruh – skutečně jakési prokletí. A sice ten, že žena často mění muže k dobrému. Ale pak o toho dobrého muže sama nestojí.

Muž, který se provinil lhostejností k dobrému… Všimněte si, Adam za celou dobu řekne jediné: žena mi dala to ovoce. A pak už nepromluví ažd os vé smrti.Neřekne k ničemu nic. V celém příběhu jsou toto poslední slova, která Adam řekl. Muž, který se provinil lhostejností k dobrému, který se domníval, že dobré to bude nějak samo, není se o ně potřeba starat, není potřeba obdělávat a střežit, ten nyní ponese tíži. Sám bude muset dělat něco dorbého na světě. Tento svět přebudovat v obyvatelný. Vymítit les a zorat pole a postavit dům a nosit těžké přeměty. A umřít udřený. Byl lhostejný ke spravedlnosti. Nyní svět bez spravedlnosti zakusí. Sice ten svět, kde výsledek neodpovídá námaze.

Kde je potřeba se namáhat. Kde také měřítko toho, co je dobré a zlé, zůstává stejné, jako bylo na počátku. Ale námaha výsledek nezaručuje. A výsledek námaza často neodpovídá. A tak muž bude prahnout po tom, aby po něm zůstalo něco dobrého. Aby se stalo něco dorbého v tomto světě. To bude jeho základní stzarost po celý život. Aby se něco povedlo. Jenže nikdy si nebude moci být jist svými výsledky. A život bude trávit v jisté stálé nejistotě. A vše, čeho dosáhl, bude nakonec zpochybnitelné. Na rozdíl od ženy, které nelze upřít, že na svět přivedla vlastní děti. U muže je nějak zpochybnitelné vše. A tak se bude stále snažit najít důkaz úspěchu, získat nějakou trofej. Ale každá trofej se stane něčím zaprášeným na polici, co už časem nic neznamená. Většinou se v životě ohlédne a vše to vyhlíží směšně. Když ne pro něj samého, tak pro všechny kolem.

A člověku, tak, jak je, je zabráněno vztáhnout ruku po ovoci života a žít věčně. Neboť věčný život by pro něj, tak, jak je, byl jen neúnosným hromaděním vin, starostí a výčitek. To vše by se vršilo až k neúnosnosti. Takže délka života, tak, jak ji má člověk dnes, je až až, když se má za sebe podívat zpátky.

Soud Boží spočívá v tom, že člověk musí zůstat s očima otevřenýma v tomto světě. Musí přijmout povahu tohoto světa. I to, že s tím nemůže nic udělat. Musí poznat, že sám od sebe není schopen dobrého. I když po dobrém prahne.

Bůh člověka též místo fíkového listí obléká do kožených suknic. A to je evangeloum, kterým je završen tento soud nad člověkem. To je ta milost, skterá zazní po spravedlivém soudu. Obléká je do kožených suknic. Kůži nelze získat jinak, než zabitím zvířete. Jinak kůži neseženete. Kůži nelze síkat bez oběti. A tak je i v tomto soudu nad člověkem evangelium a odkaz ke Kristu. Místo vlastních výmluv, místo toho fíkového listu může být veškerá naše vina zakryta obětí.

Tento nový oděv, tato nová kůže, není kůže naše. To nejsme my. Tato nová kůže, to je kůže Beránkova, ne naše. Tento nový oděv není tím, čím jsme. Ale jako každý oděv ukazuje, čím bychom chtěli být, i tento nový oděv ukazuje, čím máme být. Tak jako ten, kdo má na sobě třeba uniformu, bere na sebe už dopředu nějakou povinnost, i když ještě nic nevykonal. Ukazuje, čím chce být. A jako každým oděvem dáváme najevo, jak chceme, aby nás druzí viděli – zda chceme, aby si nás všimli nebo nás spíše přehlédli – tak, když na sebe oblékáme Krista, čím chceme být pro své bližní. A že nečím chceme být pro své bližní. Amen

Modlitba po kázání: 
162
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: Hospodine, náš Bože, náš Nebeský Otče, prosíme Tě jeden za druhého a sami za sebe a za všechny křesťany i za všechny lidi aby si nám všem pomáhal v našich každodenních starostech. Dal nám prozíravost pro naše jednání. Aby si obnovoval naše síly. Dej, Pane, ať dobře rozeznáme, koho si svěřil do naší péče, pro koho máme být oporou, kterou jinde nenalzene. Kdo je na nás odkázán. Tebe prosíme, naplň pokojem naše rodiny a rodiny všech křesťanů i všech lidí. Teb prosíme, aby si dal mír a svornost sousedům v tomto městě i v našich obcích. tebe prosíme za ty, kdo stojí v čele tohoto města i našich obcí, abys jim dal moudrost pro jejich rozhodování. Prosíme Tě za celou naši zemi, aby si nás ochránil od válek, vpádu a područí. Aby si od ná vzdálil bídu i každou pohromu. Aby si nás ochránil od rozbrojů a rozdělení. Prosíme Tě také za ty, kdo stojí v čele země, aby pamatovali, že srdce všech králů je v tvé ruce a každý, komu byla svěřena moc, bude stát před tvým soudem a bude se ti zodpovídat. Shlédni na nás. PAne, ve všechn našich slabostech a těžkostech a vyslyš slova, kterým mi nás učil se modlit Tvůj Syn: Otče náš…
Poslání: Římanům 13, 12–14
Požehnání: Hospodin trůnil nad potopou, Hospodin bude trůnit jako král navěky. Hospodin dává svému lidu sílu, Hospodin žehná svůj lid pokojem. Požehnej vás Všemohoucí…
163