Introitus: Žalm 71, 15–24
Pozdrav: Nebesa, vydejte krůpěje shůry, ať kane z oblaků spravedlnost; nechť se otevře země a urodí se spása a spravedlnost vyraší s ní! Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 4. adventní neděle, letos v den, kdy si též připomínáme předky celého lidského rodu, Adama a Evu.
Vstupní modlitba: Nebeský Otče, vyznáváme, že všechny Tvé soudy jsou spravedlivé, nad všechno očekávání je pak Tvé slitování s námi. Tvůj Syn k nám sestoupil z nebeské blaženosti, nepohrdl lůnem Panny a stal se jedním z nás, přijal na sebe všechny naše těžkosti. Dej, Pane, ať máme pokoru našeho krále stále před očima a pokorně přijímáme úděl, který si člověku určil. Dej, ať stále hlouběji chápeme Tvé řády a ustanovení, ať je naše poslušnost Tobě naší hrdostí. Nepřipomínej nám, Pane, naše staré hříchy, ale obnov svým Duchem naše životy, abychom si statečně vedli v tomto světě, dokud skrze Tvého Syna nevstoupíme do nebeského pokoje a radosti bez konce. Amen
1. čtení: Lukáš 15, 11–32
2. čtení: Genesis 3, 8–21

Adam a Eva propadli děsu a hanbě a ukryli se. Bůh, ač ví, co se stalo, se dál prochází po zahradě za denního vánku. Zahrada je pořád krásná. Jeho dílo a úmysly jsou pořád dobré, proto zůstává v pokoji.

Stalo se něco hrozného – člověk zradil Boha, který pro něj dosud učinil jen dobré. Řekl vlastně: Už jsem od Boha vše dostal – teď si chci sednout na jeho trůn a posuzovat dobré a zlé. Ale v okamžiku, kdy člověk sedí na trůně, na kterém vystřídal Boha, dojde mu, že někdo může vystřídat jeho. Jako on zradil, jiní zase budou schopni zradit jeho. Poznat znamená v bibli vždy osobní zkušenost. Poznat zlé znamená poznat, že jsem sám zlého schopen. Vědět, co bych mohl druhým provést. To ale také znamená, že to samé by druzí mohli provést mě.

Je dobře, že Bůh zůstává v pokoji. Zůstává na světě někdo, kdo se dále raduje. Kdo netuší zradu za každým rohem. Kdo nelže, protože se nebojí, že by jej druzí jinak obelhali. Je ke komu se vrátit. Bůh, který sám není sevřen hanbou a strachem, může pozvednout a má kam pozvednout.

Jenže, v praxi se ukazuje, že lidé zpětně těžko nesou, že je někdo viděl ve chvíli jejich slabosti. Ta hanba, že je musel někdo zvednout, když sami nedovedli vstát, je příliš velká. Není třeba takové překvapení, že opilci napadají lékaře záchrané služby, kteří je přijeli zachránit.

Člověk už zlo poznal. Byť je to zkušenost strachu a hanby, je to jeho zkušenost. Nechce se jí vzdát. Těžko přijímáme s vděčností pomoc od někoho, o kom se byť jen domníváme, že nezažil, co my. Je bláhové čekat, že milosrdenství automaticky promění lidi. Protože brát milosti od druhých je ponižující. Bůh, který se v klidu prochází zahradou, není plný strachu a hanby, neděsí se sám sebe a proto nelže, takový Bůh je nepřítel. Když si člověk sáhne na svou bídu, když jím lomcuje bezmocný vztek, má chuť praštit každého, kdo k němu přichází s mírností a dobrosrdečností. Kdo si už vůbec neví rady, nejspíše se utrhne na vlastní matku nebo na děti, na manžela či manželku; nenávidí toho, kdo jej miluje.

Hněv Boží je však jiný, než hněv člověka. Podle tónu řeči totiž vidíme, že se Bůhněvá. Ale když se Bůh hněvá, přece zůstává v klidu. Hněv Boží totiž není ani bezmocný, ani bezcílný. Ostatně sami někdy zažíváme dobrý hněv: Už se nemůžeme dívat na nepořádek ve svém domě a tak ho jdeme uklidit. Už nás hněvají vrzající panty dveří a tak je konečně namažeme. Už nesneseme stokrát odložený úkol a tak ho uděláme. Už nesneseme lež a tak řekneme pravdu.

A hněv Boží je v tom, že muži, ženě i hadovi sdělí pravdu. Jak na tom ve skutečnosti jsou a co se zcela jistě stane. Bůh nehrozí na prázdno, ale co řekl, se stalo, stále děje a jistě stane.

„Kdo ti pověděl, že jsi nahý? Nejedl jsi z toho stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst?“ Bodejť bys neměl strach. Ukousl sis velké sousto, když ses sám rozhodl rozsoudit mezi dobrým a zlým, když si před tím sám udělal zlé. Nikdo z nás nedovede dodnes přesně rozlišit, kolik zla kolem sebe sám způsobil. Buď si dáváme za vinu úplně všechno, nebo sami sebe vidíme jako zcela nevinné oběti, neschopné čehokoliv zlého. To buď znamená, že ani nejsme schopni udělat něco dobrého – nebo že to nemá cenu, protože to stejně někdo skazí. Můžu za všechno/nemůžu za nic – tím člověk v postatě jen říká, žemá šptanou nebo dorbou náladu, hledat pravdu se ani neobtěžoval. Proto člověk potřebuje právo, Zákon od Boha, aby dovedl rozlišit, za co ještě odpovídá, za co už ne. Všechno je moje vina – nic není moje vina – to je obojí stejná lež. Toto moje vina, protože toto Bůh zakázal – tak začíná cesta k nápravě. V praktickém životě je to ovšem velmi složité a člověk je tak skutečně na světě jako nahý v trní, pokud hledá pravdu. Ale tak na tom prostě jsme.

Adam má jasno: Žena mi dala z toho stromu a já jsem jedl. Mimochodem žena, kterou jsi mi dal ty. Takže se ptej sám sebe, Bože, cos mi to dal. Půjčil jsem si od vás hrábě – ale zlomily se. Co to máte za hrábě? Jaká drzost! Nepochybně, kdo se ožení, získá druhý pár očí a vidí víc. Ale ne na všechno, co člověk vidí, musí reagovat. Nemít informace je problém. Nedokázat je filtrovat je úplně stejný problém. Žena, ta mi dala z toho stromu a já… A já co? A já jsem stejně tak dobře mohl říci ne. A já mám vlastní rozum. Žena, kterou muž dostal, není jeho matka a muž není dítě. Dostal ji proto, aby stála při něm, vedle něj. Aby někdy uznal, že má pravdu – a někdy jí řekl ne. Adam přitom věděl dopředu, na co má říci ne. Teoreticky se hranice mezi mužem a ženou dají vymezit Zákonem Božím – pokud jej ovšem oba chápou stejně nebo vůbec uznávají. Skutečná situace je však obvykle velmi složitá. A tak na tom prostě jsme.

Adam je odsouzen ke dřině. V Božím soudu však bývá ukryta i jistá útěcha. Důsledkem pádu je pro muže obyvkle obtížné rozlišit, co je oprávněný a co neoprávněný nárok ženy. Buď se mylně domnívá,že je do něčeho tlačen, nebo naopak do nečeho tlačen je a neví o tom. Pravdu rozeznává málokdy. Kdežto dřina, práce je alespoň jasná. Od osmi do půl páté, příkop už je vykopán, nebo ještě není. Dá se v tom vyznat a je v tom jistá důstojnost. Obvykle, když nevíme, co hezkého o někom říci, řekneme, že je pracovitý. Je to trochu málo, ale je v tom alespoň nějaká důstojnost. Ostatně celý náš svět stojí na bezejmenných mužích, kteří neustále opravují leketrická vedení a vodovodní potrubí. Jinak bychomza chvilku nesvítili a byli bez vody.

Žena odpověděla: „Had mě podvedl a já jsem jedla.“ Čili, obvyklé „jsem jen slabá žena“. Pravdivě řečeno, jsem jen slabá žena, když se to hodí. Had mě podvedl – a opět může znít odpověď jinak. Had mě podvedl – a tak jsem se raději přišla zeptat Tebe, Hospodine. Jsi-li slabá, nečiň rozhodnutí, jejichž následky nedovedeš nést. Žena skutečně dovede vše, co muž – je to stále ten samý člověk, muž a žena. Ale v civilizovaném světě obvykle nevidíme mnoho žen ve výkopech a dolech, na stavbách a válcovnách plechů – i když v těch dovětvích je práce dost a dost,. Nevidíme ženy zasahovat proti rozzuřeným fotbalovým fanouškům nebo umírat po stovkách na bitevních polích – přitom bojovat proti zlu a chránit vlastní lidi je potřebné. Ženy tohle všechno dovedou – zacházet s krumpáčem, ovládat válcovací stoj, naučit se policejní hmaty a chmaty i střílet z pušky. Mohou to dělat – ale obvykle nechtějí.

Není to ani potřeba, neboť po pádu ženy už tak nesou daleko vážněji následky svých rozhodnutí, na která navíc mají daleko méně času. Stát se matkou brzy je problém – stát se jí pozdě je také problém. Následek je bolestný a navíc, pro matku zůstává dítě dítětem po celý život a bolest dětí zůstává bolestí matky obvykle navždy. Navrch, nestat se matkou je stejně bolestné a důvody bývají stejně vážné, jako sejí stát. Navrch nelze podcenit násilí, které se ženám děje – nejčastěji ovšem od těch, po kterých sami dychtily, které si sami vybraly. Jako je totiž zřejmé, že muži jsou silně přitahováni manipulativními ženami, které ženy bezpečně rozeznávají jako „mrchy“, stejně tak nelze popřít silný sklon žen dychtit pomužích, které obvykle jiný muž na první pohled rozezná jako samolibé, sobecké a násilné.

I zde je ovšem už v soudu ukryta naděje. Řekněme hloupý Honza by zůstal ležet na peci, kdyby nebylo nutné se do světa vydat za princeznou. To, jak muž dovede obstát před – ve skutečnosti dost nemilosrdným – posouzením ženy mu dodává mnoho skutečného sebepoznání i motivace. A nemít rodinu, opravdu mnoho mužů by prosedělo svůj život někde pod stromem a to ještě ve stále stejném oblečení.

Druhak, jak řekl Kristus: „Žena, když rodí, má zármutek, neboť přišla její hodina; ale když porodí dítě, nevzpomíná už na soužení pro radost, že na svět přišel člověk.“ Mateřství je přese všechno zdrojem radosti pro všechny lidi, do kočárku se usměje téměř každý člověk. Vidíme-li v tomto čase dřevěný betlém, jaksi od něj nemůžeme odtrhnout oči, musíme se dívat do jeho středu, kde je matka s dítětem. Lidé je mají mateřství v úctě – přitom, pokud jsou to lidé civilizovaní, respektují stejně i vážnost důvodů, pro které se žena žádné dítě neporodila, protože žena je svým způsobem matkou vždy. Spasitel se nakonec narodil z panny – panna je protikladem ženy, která porodila.

Seznali jsme tedy, že muži a ženy jsou různým způsobem, ale ve stejné míře, pošetilí. A každý je tak trochu jako nahý v trní. Bůh již samotným svým soudem navrací člověku trochu jeho důstojnosti. Bere člověku fíkový list lží a odívá ho. Jisté důstojnosti nabívá ten, kdo dovede přijmout úděl mužů i žen jako daný, kdo se nechová bláhově. Časem tak obvykle získává i jisté uznání od lidí.

Bředevším však, Bůh mohl ustat u soudu nad lidmi – oni jej přece neposlechli. Ale vlastně straní lidem a s největším hněvem se obrací k hadovi, lháři od počátku. Lež má Bůh ve větší nenávisti, než přestoupení, který z ní vzešlo; lež, kterou se lidé snaží toto přestoupení zakrýt. Bůh promluvil k muži, ženě i hadovi v hněvu a přece v pokoji. Protože jeho hněv není bezmocný. Již ví, že poradí pýchu, kterou má člověk nad svým mizerným životem. Skrze Pannu se narodí ten, který prožije vše jako každý z nás, až na dno hanby a bezmoci. Ano, utrpí. Pata mu bude rozdrcena hřebem kříže. Hadovi však rozdrtí hlavu a otevřen nám cestu zpět k Božímu pokoji. A již se tak stalo, Amen! Vyjděme vstříc svátku jeho narození. Amen

Modlitba po kázání: 
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: 
Poslání: 1 Korintským 7, 29–31.35
Požehnání: Kéž ti v den soužení Hospodin odpoví, kéž je ti hradem jméno Boha Jákobova! Kéž ti sešle pomoc ze svatyně, kéž tě podepírá ze Sijónu! [Kéž má na paměti všechny tvé obětní dary, kéž tvou oběť zápalnou rád přijme.] Kéž ti dá, po čem tvé srdce touží, kéž splní každý tvůj záměr! Budeme plesat nad tvým vítězstvím, vztyčíme praporce ve jménu svého Boha. Požehnej Vás všemohoucí Bůh Otec i Syn i Duch svatý! Amen