Introitus: Splnilo se, co je řečeno ústy proroka Izaiáše: Země Zabulón a Neftalím, směrem k moři za Jordánem, Galilea pohanů — lid bydlící v temnotách uvidí veliké světlo; světlo vzejde těm, kdo seděli v krajině stínu smrti. Od té chvíle začal Ježíš kázat: Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.
Pozdrav: Milost vám od Toho, který jest, a který byl, a který přichází. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 1. adventní neděle.
Vstupní modlitba: 
1. čtení: Marek 4, 26–29
2. čtení: Genesis 4

Dnešním příběhem začínáme adventní čtení z dávnověku. Co budeme číst je tak hluboko v nás samých, že to nedokážeme vidět přímo. Asi jako nikdo nevidí vlastní srdce, mozek nebo játra. A co nejde říct jednoduše, musí se říci složitě. Co nejde popsat přímo, musí se popsat náznakem, hádankou. Budeme číst příběhy, které, ač se i mohly stát doslova jak jsou popsány, přece působí jako podivný sen.

Dnes tedy sledujeme první dny po pádu člověka, po vyhnání z ráje. Z místa původního určení člověka. Sledujeme náš vlastní svět, náš život, jak jej denně prožíváme. Není to ráj – ale není to ještě ani peklo. Prostě jako teď.

Adam pozná svou ženu. To není špatně. Ale bez problémů to také není. Protože příkaz ploďte se a množte se patřil ještě k rajskému stavu. Teď je to něco, co patří k životu, co se prostě děje. Některé děti se povedou a je z nich radost, některé ne. Někdy je ono poznání, které člověk najde ve vztahu s opačným protějškem milé, někdy ne. Lidé se nicméně žení a vdávají a plodí děti – protože po pravdě, co jinak dělat na zemi? Jak žít všední den? O mnoho více odpovědí není.

Všechny děti jsou od Hospodina a z každého dítěte má být radost. Eva však prvnímu narozenému člověku přikládá příliš velký význam. Už jen to, že právě neříká: Dostala jsem dítě (!) od Hospodina. Říká: Získala jsem muže a tím Hospodina. Adam neřekne nic. Neřekne v našem příběhu nic až do své smrti. Mluví jen Eva. Eva, které Adam neřekl v pravou chvíli ne a tak dovršil jejich pád. Eva promluvila teď a promluví opět, až se narodí Šét. Mluví snad sama k sobě, snad k Bohu. Snad i k Adamovi, který však nic neříká – tedy jako sama k sobě.

Říká zvláštní, temnou větu. Získala jsem muže. Nenarodil se jí však muž, narodilo se jí dítě. Snad že by jí ten nový malý muž nahradil muže, se kterým se navzájem před druhým stydí, protože se jim otevřely oči? Dodnes to tak je, že syn někdy jako by nahrazoval manžela. Což je velmi zlý vklad do života. Snad ta věta znamená: Přivedla jsem na svět syna, který se Bohu prostě přece musí líbit. Kain je pak nemile překvapený, že Hospodin na jeho oběť neshlédl.

V Evině větě je však možná o něco víc, než jistá smutná, slepá láska. Získala muže a tím Hospodina. Jakoby Hospodin byl muž. Jako by, když ji od jejího muže Adama oddělil chlad hříchu a studu, Bůh se stal tím ideálním mužem. Což je ovšem hrozné. Bůh je ve své dokonalosti naproso vzdálen lidskému rozdělení na muže a ženu. Bůh nepotřebuje pomoc sobě rovnou. Bůh nepotřebuje protějšek v žádném člověku. Bůh chce mít protějšek v člověku – ze své neskonalé vlídnosti a dobroty. Bůh je Otcem Adama a Evy. Bůh je tam, kde před ním lidé stojí ve svornosti a vzájemné dobré vůli. Eva, protože dává život, cítí se snad trochu sama jako stvořitelka.

Pohané věří, že jako se člověk z ženy narodí, odchází z tohoto světa zase opět do lůna matky země. Jako by nemohl natrvalo uniknout. Jejich bohyně jsou proto často matky, které mají zároveň brnění a v ruce nějakou smrtící zbraň. Přízrak děsivé, věčné matky děsí každého, kdo se klaní modlám. Falešná víra, ta dělá ze světa peklo.

My však nežijeme v pekle. Jen už nejsme v ráji a tak se musí počítat s mnohou mrzutostí. Po tragédii Ábelově přichází útěcha v šétovi: Ve chvíli, kdy už zase Adam s Evou stojí před Bohem v jakési svornosti. Tehdy už Eva správně říká: „Bůh mi vložil do klína jiného potomka místo Ábela, kterého zabil Kain.“ Děti jsou od Boha a na nás je spíše děkovat a žasnout nad tím tajemstvím, než abychom si mysleli, že jsme je ovládli a porozuměli mu.

Avšak zpět ke Kainovi, prvorozenému Adama a Evy. Po něm se narodil Ábel. O něm Eva už nic neříká – a asi dobře pro něj. Jeho jméno může dokonce znamenat pouze syn. Nějaký syn. Pro Ábela není na zemi už jaksi místo. Protože tento svět už zabralo Kainovo pole. A tak Ábel poznává, že je na zemi jen hostem, že tu nemá domov – stává se spatevcem.

Provorozený Kain, dle Evy snad Božské dítě, ten pravý muž, pokračuje v obdělávání země. Stejně jako rození dětí, i zemědělství měl být úkol člověka v ráji. A Kain tedy podědil živnost svého otce Adama. Jenže země byla mezi tím prokleta. Zemědělsvt tak už není čirá radost – jakou mají zahrádkáři, protože se tím neživí.Dneska už je to jiné zemědělství, než v ráji. Ráj byla zahrada, takže první člověk měl nejspíš být dobrosrdečný zahrádkář, kterého to prostě baví. Kain musí být dříč. Kain musí vyklučit hektar půdy, aby se z toho uživil. Kain se nebaví, Kain dře – jakoby na tu kletbu chtěl zapomenout, jako by chtěl dokázat: Když je snaha, všechno bude v pořádku.

Jenže, my nežijeme v ráji. I když je snaha, nemusí všechno vyjít. A ovšem, veledůležitá věc: Když něco nejde, hned to neznamená, že má Bůh něco proti nám. Bůh řekl dopředu: Půjde to ztuha a někdy vůbec. Za poctivou práci nejde automaticky čekat poctivou odměnu. Tak to na zemi nefunguje. Někdy to vyjde, někdy ne.

Hospodin neshlédne na Kainovu oběť. Můžeme jen hádat, proč… Ale hádat můžeme. Třeba ta úroda napoprvé nebyla nic moc. Svět není mateřská školka, aby nás v něm chválili za všechno. Bůh je pravda a tudíž neřekne dobré o něčem, co dobré není. Obětovalo se mu vždy to nejlepší – nabízí se samo, že Kain mohl obětovat z první úrody třeba nějaké proso, ze kterého si z nouze dělají kaši chudí lidé. Ale co, příště to třeba vyjde.

Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Však Kaine, tohle není poslední úroda, ale první. A tvoje skutky teď, to ještě nejsou tvé poslední skutky. Zkus znovu.

Proč Hospodin shlédl na Ábelovu oběť, to je snad ještě těžší říct. Možná proto, že Ábel se netváří, že je na zemi doma. Pastevec pastviny nevlastní, žene ovce tam, kam ho nechají. Ani ty ovce nezasel někde na poli, ty už tu nějak byly. Není úplně zřejmé, zda první lidé jedli maso. Nicméně sám Bůh je oblékl do kůže. Takže už tehdy ovce zabíjeli, i ta oběť je z masa a tuku. I mléko těm ovcím člověk bere, aniž by jim ho před tím dal. Ábel zkrátka věděl, že vlastně nic nemá, že žije z oběti jiných tvorů. Ábel vlastně ani nemohl úplně říci, že pracuje. On ten pastevec spíš kolem toho stáda tak chodí. Ábel tedy neříkal: To je moje, to sem tu vydřel. Snad jej Bůh přijal proto, že Ábel přinášel oběť s tím, že výsledek, kus masa, je lepší, než ta práce, co do toho dal. Jako v té adventní básni: Jdeme, nic jsme nepřinesli. Holá dlaň se chytá jeslí.

Kain měl pocit, že je přece za ním spousta poctivé práce. Bůh však řekl: Není to nic moc. Nechci. Ale nic osobního, však to není naposledy, příště. Taková je země teď. Občas nevyroste víc, než tuřín – a to ale opravdu není nic moc. Musíme se snažit znovu: Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout. Je potřeba pořád dělat něco dobrého. Ne aby svět byl lepší – abychom my nebyli horší. Aby nás ten svět nesežral.

Kain tu však byl první. Je první dítě světa. To Ábel mu to zkazil. A když Ábel nebude, bude všechno zase jako dřív. Bude jen on – a Bůh. Bude to skoro jako ráj.

Jenže Ábel už tu je. Vedle každého z nás je bratr Ábel, který nám možná leze na nervy. Ale marná sláva: Před Boha nikdo nemůže předstoupit sám. Kdo by chěl být natrvalo sám s Bohem – nemyslím teď chvíle důvěrné modlitby a rozjímání – ale kdo chce mít vztah s Bohem, do kterého druzí lidé nepatří, ten jde Kainovou cestou. Ano, řekl bych až, kdo si představuje víru bez ostatních věřících, bez církve, v tom je něco z Kainova hněvu. V tomto světě do naší modlitby vždy mluví i někdo další. Neříká se: Otče můj. Ale vždy: Otče náš. Proto, ač se to Kainovi nelíbí, je strážcem svého bratra. Záleží na tom, kde Ábel je, zda tu bude, nebo ne.

Kain hned také poznává, že stát před Boží tváří, když všihni osotaní lidé mrtví, to by bylo to peklo. Říká, že jeho hřích je větší, než je možno odčinit. A na to Bůh neřekne nic. Přeci jen, vražda, to už je hodně. A zda jde takovou věc odčinit, to myslím zůstává stále otevřenou otázkou.

Ale zase, nežijeme v pekle. Kain zůstává naživu, dostává čas – kdo ví, nač. Takovým asi nejde jen tak dát nějaké ujištění, možná jen čas. Žení se, ale také zakládá první město: Místo, kde právě člověk může být sám uprostřed lidí. Čteme píseň Lámechovu, ze které se zdá, že se násilí jen stupňuje. Že jistá Boží shovívavost chápu někteří tak, že zabíjení se vyplácí. Synové Lámecha jsou pastýř – jako Ábel. A hudebník. A taky kovář. Možná kovář radlic a možná také mečů. Vidíme prostě, že hřích vytváří čím dál nejasnější svět.

A nakonec se vracíme k Adamovi a Evě. Narodí se Šét – o tom nevíme, jaký byl. Ale když počkáme jednu generaci, je tu Enóš. A začíná se vzvývat jméno Hospodinovo.

Z podivného příběhu o dvou bratrech se dozvídáme víc, než z tisíce kostí a vykopávek. Dávnověk byl stejný, jako dnešek. Tento svět není ráj a nejde mu pořádně rozumět. Není to ale ani peklo. A tak se na dobré vyplatí trpělivě čekat: Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout. Amen

Modlitba po kázání: 
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Efezským 4, 22–32
Požehnání: A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši. Amen