Introitus: Žalm 65, 1–9
Pozdrav: Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho i Pána Ježíše Krista, který sám sebe vydal za naše hříchy, aby nás vysvobodil z nynějšího zlého věku podle vůle našeho Boha a Otce. Jemu buď sláva na věky věků. Amen Bratři a sestry, vítám vás srdečně na bohoslužbách Květné neděle.
65
Vstupní modlitba: Milosrdný, věčný Bože, nelitoval jsi svého jediného Syna, ale vydal jsi ho za nás všechny, aby nesl na kříži naše hříchy. Dej, ať se naše srdce pod křížem nezalekne a nepozbude odvahy.‘ Skrze našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna, který s tebou a s Duchem svatým žije a kraluje na věky věků. Amen
1. čtení: Matouš 7, 1–14(23)
358
2. čtení: Genesis 44–45,7

Dalo by se až říci, že si Josef s bratry hraje jako kočka s myší. Bratři ho nepoznali, když přišli do Egypta por obilí. Ale on je poznal. V předchozí kapitole, kterou jsme přeskočili, je osočil jako vyzvědače. Donutil je vyprávět o jejich otci, dostal z nich, že se mu mezitím narodil mladší bratr Benjamín. Na cestě zpátky jim tajně podstrčil do pytlů zpátky peníze, kterým za obilí zaplatitli. Od té chvíle každého dne, po měsíce, museli bát, že budou v Egyptě ještě osočeni z krádeže: A co na to říci, za obilí skutečně nezaplatili, mají ho pořád.

Teď jejich nejmladšího bratra osočil z krádeže a nutí je o něm rozhodnout. Josef, zdá se, ví všechno dopředu, bratři nechápou nic z toho, co se děje. Hrají hru, jejíž pravidla zná jen Josef. Bratři nemají kde jinde sehnat jídlo pro svou rodinu, kontrolu nad zásobami celého známého světa má Josef. Josef je v Egyptě druhý po faraonovi, bratři jsou tam podezřelí cizinci. Josef je má vrhsti. Josef má všechnu moc, oni žádnou.

Proč to všechno? Abychom viděli, že moc odpuštět je skutečně MOC, nikoliv slabost. A že o odpuštění jde jen a pouze tam, kde někdo má moc.

Co je opakem odpuštění? Odpalta, pomsta (což je to samé); prostě možnost druhému něco vrátit. A někomu něco vrátit, někomu se pomstít, můžeme jen tehdy, pokud nad ním máme nějakou moc, pokud je v něčem slabší, než my. I odpustit proto můžeme jen tehdy, když nad někým máme moc, když vidíme jeho slabé místo. Odpustit znamená mít možnost někomu vrátit křivdu – ale neudělat to.

Ačkoliv leží odpuštění v samém středu křesťanství, v praxi je často chápeme špatně. A nebo možná právě proto, že je tak důležité, není také snadné je v praxi správně pochopit. Lidé si často pletou odpuštění a zapomenutí. Není náhoda, že když Josef v Egyptě založil vlastní rodinu, svému provorozenému dal jméno Manases (to je Bůh dal zapomenutí), neboť řekl: „Bůh mi dal zapomenout na všechno mé trápení a na celý dům mého otce.“ A tak často lidé chápou odpuštění: Už mě to netrápí.

Ano, ale že nás něco netrápí, to je dobré jedině pro nás. Co je na tom dobrého pro toho, kdo se proti nám provinil? Že nás už jen něco netrápí znamená, že jsme na druhého zapoměli. Že pro nás nic neznamená. Co je pro druhého dobrého v tom, že pro někoho něco znamenal a už pro něj nic neznamená? Že ho někdo znal a teď už se k němu nezná?

Že dovedeme zapomenout na křivdy, to je u nás, stejně jako u Josefa, milost Boží, Boží dar. Prostě se nám pak lépe spí a lépe jí. Ale je to skutečně jen výhoda pro nás, starost o sebe samého. Není na tom nic mravného ani nemarvného. A už vůbec, už vůbec tím něděláme nic pro druhého. Protože jsme na něj zapoměli, protože od něj už nemáme tak velká, nebo možná vůbec žádná očekávání. Zapomenutí křivdy je svým způsobem taková měkká verze pomsty – ten druhý pro někoho, pro nás, ztratil význam, neznamená nic.

Skutečně: Bůh dává zapomenout, je to úleva od Boha, nikoliv náš skutek. Lidé, kteří na křivdu nemohou zapomenout – neplatí snad právě pro ně Kristovo „ Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.“ Více sil vynakládá a větší břemeno nese ten, kdo se s nespravedlností nesmíří, komu to nedá, kdo na to musí myslet. A pozorujeme, že lidé, kterým se stala křivda, mají větší sklon starat se a zápasit za lidi, kterým se stala podobná křivda. Všimněme si byť jen, jak velmi často třeba dobří policisté, vojáci, ale i lékaři jsou lidé, kteří sami vytrpěli nějakou křivdu. A v různých organizacích, které se ujímají lidí, kterým se stala křivda, hrají důležitou roli lidé, kterým se stala stejná křivda – pokud z nich rovnou ta organizace není složená celá.

Lidé, kteří nezapomínají, tak nesou větší břemeno. A také jsou často víc ku prospěchu. Policajt vám snadno vynadá, že jste nenahlásili krádež – kdo kradl pak totiž běhá dál po světě a okrade někoho, kdo je na tom třeba hůře, něž vy. Když vám to nevadí – pak je to možné udělat i někomu jinému, kdo to ponese hůř.

Široká cesta, kterou jde většina, je cesta nejmenšího odporu: Zapomenout na křivdu, protože mě trápí. Ale pak to provinilci tvrdě vrátit, když ho mám v hrsti. Tak vypadají různé pomsty po válkách, ve kterých lidé sami nebojovali, jen trpěli. Po revolucích, kdy se lidé sami starému režimu nijak nestavěli na odpor. Ale i v běžných mezilidských vztazích, kdy se lidé nejdříve necítí dost silní obhájit si svoje. Ale ve chvíli, kdy je druhý slabý, udeří tvrdě. A smaží ho v jeho vinách do nekonečna. Nedají skutečné odpuštění, když by teď druhý toužil, aby opravdu zapoměli, budou nenápadně připomínat do konce života.

Josef je něco mezi, jako většina z nás. Jen výjimeční jedinci dovedou každý den myslet na křivdu, hladovět a žíznit po spravedlnosti. Proto jim také patří Kristovo zaslíbení. Většina z nás děkuje Bohu za to, že dal zapomenout.

Josef má nyní své bratry před sebou. Odpuštění je obnova vztahu, jaký byl dřív nebo jaký mohl být dřív, než se stala křivda. S někým, koho nevidíme nebo s ním ani nemůžeme mluvit, s tím těžko můžeme mít vztah. Nyní má Josef své bratry před sebou, je tedy možné znovu navázat vztah. A nyní má Josef své bratry v moci: Je tedy možné se pomstít, odplatit. Nebo to druhé, odpustit. Také druhá podmínka odpuštění je tedy splněna. Třetí a poslední, co Josef potřebuje vědět: Změnilo se nějak smýšlení jeho bratrů?

Odpuštět znamená věřit, že lidé se mohou změnit. Mnohem obvyklejší však je, že se lidé příliš nemění. Jen nad nimi, jak čas plyne, získávají stále větší moc jejich silné vlastnosti. Pokud se člověk změní k lepšímu, je to vždy Boží zásah, je to zázrak, který můžeme pozorovat v běžném životě a přitom jeden z největších zázraků. Automaticky počítat s tím, že se lidé změní, je bláznovství. Věřit, že se zásahem Božím změnit mohou je naše křesťanská víra.

Než se tedy Josef smíří se svými bratry, chce vidět skutky, které dokazují změnu smýšlení. Jeho bratři nyní rozhodují o svém nejmladším bratru Benjamínovi. Benjamín, stejně jako Josef, je oblíbený syn svého otce. Kdysi bratři doufali, že když Josefa zahubí, zbaví se překážky na cestě k srdci svého otce. Nyní mají rozumější a pádnější důvod obětovat Benjamína: Zachrání tak svůj život – a nejen svůj život, ale i život svých žen a dětí, které doma hladoví. Vrátí se k nim s nakoupeným obilím.

Juda, který dříve svého bratra Josefa prodal za stříbro, je nyní pro změnu ten, kdo je připraven se za bratra Benjamína obětovat. Proto se z Judova kmene narodil Kristus, který se obětoval za nás. Všimněme si ale, že Juda se neobětuje kvůli Benjamínovi samotnému. Juda říká:

„Co teď, až přijdu k tvému otroku, svému otci, a chlapec, na němž lpí celou svou duší, s námi nebude? Jakmile spatří, že chlapec s námi není, umře. Tvoji otroci uvalí žal na šediny tvého otroka, našeho otce, a přivedou ho do podsvětí.“

Juda možná Benjamína nijak zvlášť nemiluje – ale ví, že jejich společný otec jej miluje velmi. Podobně naše změněné chování k druhým lidem nevychází nutně z toho, že by nám začali být milejší. Ale dojde nám, že jsou drazí nebeskému otci. Již dříve, když se Josefovi bratři dostali v Egyptě do úzkých, řekli si navzájem: „Jistě jsme se provinili proti svému bratru; viděli jsme jeho tíseň, když nás prosil o smilování, ale nevyslyšeli jsme ho. Proto jsme přišli do tísně teď my.“ Samotná lítost nad bratrem jim nedovedla zabránit v křivdě. Uvdědomme si, že velká část lidí, možná i většina, není přirozeně obdařena takovou mírou lítostivosti, aby jim zabránila ve zlých činech. Může nás zmást, je většina lidí, kteří zrovna dnes tvoří sbory církve, taková je. Ale lítostivost není obecně lidská vlastnost, u všech lidí stejná.

Josefovi bratři a Juda jako první mezi nimi si spíše uvedomili, že podléhají Boží spravedlnosti. Měli bratra v moci, prosil o smilování, ale nevyslyšeli ho. A nyní jsou sami plně v cizí moci, jen Bůh by je mohl vytrhnout. Zbožnost, spravedlnost i slitování stojí na nejjistějším základě, pokud uznáváme Boží moc, pokud uznáváme, že Bůh je přítomen a že Bůh bude jednat.

Josef spatřil, že jeho bratři uznávají Boží spravedlnost a Boží soud nad sebou. To mu stačilo, aby jim odpustil. Nehledal zadostiučinění přímo pro sebe, i když na ně měl právo. A i když takové právo má každý, komu se stala křivda. Důležitější pro něj bylo, že se jeho bratři stali spravedlivými před Bohem. Stali se lidmi, se kterými chce znovu mít vztah, kterým chce být znovu bratrem.

V nadcházejících velikonočních svátcích si znovu připomínáme, že Kristův kříž je trest, který měl patřit nám. V Kristově kříži uznáváme Boží spravedlnost, Boží přítomnost a moc – za vinu je nutno zaplatit. Jeho vzkříšení nám dokazuje, že Bůh jeho oběť přijal. V jeho vzkříšení uznáváme Boží milosrdenství a slitování. Pravá spravedlnost i spravé smíření vychází jen z tohoto zdroje. Pospěšme k němu! Amen

Modlitba po kázání: 
510
Přímluvná modlitba: Všemohoucí, věčný Bože, připravujeme se na den oslavení Tvého Syna. Prosíme Tě, odpusť nám naše hříchy, usmiř spory mezi námi, zažeň od nás starosti a obavy, abychom Tě mohli oslavovat celým srdcem. / Prosíme Tě, obnov zdravé učení ve své církvi po celém světě, dej, ať Tvá církev hlásá Tvou spravedlnost i slitování bez strachu z lidí a bez touhy po pomíjivé slávě. / Prosíme Tě za všechny duchovní i starší církve, za všechny, kdo slouží slbým a potřebným, abys obnovil jejich síly a zažehl nový oheň v jejich srdcích. / Prosíme Tě za záchranu všech, jejichž život je v ohrožení a za uzdravení nemocných. / Prosíme Tě za všechy zotročené bídou a dluhy. / Prosíme Tě za všechny, kdo propadají zoufalství i za ty, kdo jsou lhostejní. Prosíme Tě, dej se poznat všem, kdo tě hledají, proměň srdce těch, kdo Tebou pohrdli. Dej, ať v Tebe uvěří náš národ, lidé kolem nás. / Prosíme Tě za naše město a naše obce, abys dal svornost všem sousedům, chránil nás od násilí, bídy i každé pohromy. / Prosíme Tě za naši zemi, aby neupadla v moc tyranů, abys ji ochránil od války a poroby. Prosíme Tě za ty, kdo stojí v čele země, aby pamatovali, že není moci, leč od Tebe, že v Tvé službě stojí a Tobě se budou odpovídat. Společně k Tobě voláme slovy Tvého Syna: Otče náš…
Poslání: Filipským 2, 1–11
Požehnání: Navštěvuješ zemi, hojností ji zahrnuješ, velmi bohatou ji činíš. Boží potok je naplněn vodou, pečuješ jim o obilí, ano, máš o zemi péči: zavlažuješ brázdy, kypříš hroudy, vydatnými prškami ji činíš vláčnou, žehnáš tomu, co z ní raší. Ty svou dobrotou celý rok korunuješ, ve tvých stopách kane tučnost, kane na pastviny v stepi, a pahorky jásotem se opásaly. Louky se oděly stády, doliny se halí obilím, zvučí hlaholem a zpěvem. Požehnej vás Všemohoucí…
452