Introitus: Žalm 50, 1–15
Pozdrav: Naše pomoc je ve jménu Hospodina; on učinil nebesa i zemi. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách poslední neděle v církevním roce.
152
Vstupní modlitba: Všemohoucí Bože, Ty přebíváš na místě dokonalé krásy, Ty určuješ cenu všeho. Otevři, nám, Pane oči a dej nám moudrost srdce. Ať usilujeme o to, co má cenu a co přetrvá, ať nesejdeme na cestu tísně. Veď nás po cestě věčnosti, srkze Krista, našeho Pána. Amen
1. čtení: Matouš 7, 1–6
157
2. čtení: Genesis 4, 3–12

Kain a Ábel přinesli Bohu darem jídlo. Ale proč je to napadlo? Naše dary, konečně žádná naše snaha není potřeba, aby udržely Boha při životě. Pohané krmí své modly, aby se udrželo zádní, že jsou živé. A vůbec člověk věnuje mnoho úsilí a obětí svým iluzím, aby sám sebe přesvědčil, že je věc důležitá, že má cenu: Dal jsem si s tím práci, mnoho jsem tomu obětoval – tak to přece musí mít cenu. A například sekty své členy nuestále zaměstanávají nějakými úkoly. Nechají je oslovovat neznámé lidi na ulici, chodit od domu k domu. Tak docilují falešného dojmu, že když je pro věc třeba tolik obětovat, musí být svatá a pravdivá.

Bůh však nepotřebuje naši pomoc. Ale co živý Bůh chce, to se vždy stane. S naší účastí i bez nás. Když je Bůh dokonalý, nic mu neschází ani nechybí, když vše může – na co jsme tu vlastně my, kteří jsme nedokonalí, vždy je na nás něčeho moc nebo málo a zrovna mnoho věcí do konce také nedotáhneme? Proto zjevení Boží zbuzuje v Písmu u lidí skoro vždy obavu z vlastního zániku. Protože tváří v tvář Bohu je zjevné: není praktický důvod pro to, abych byl na světě.

Proto také pohané nikdy neuctívají žádného všemohoucího Boha, ale vždy boha, který vládne třeba jen v nebi, ale pod zemí nebo v moři už ne a jiného, u kterého je to zase obráceně. Proto se i zbloudilí křesťané velmi snaží dokázat, že Bůh něco nemůže (nebo za něco nemůže). A hlavně, že je něco jen na nás.

Není však vůbec nutné, aby nás Bůh potřeboval. Konečně, to je vyšší stupeň lásky mezi lidmi: Když někoho rádi vidíte, aniž byste od něj zrovna něco potřebovali. Co víc: Doufáte, že od něj uslyšíte dobré zprávy: Že se mu něco povedlo, že je na tom lépe, než byl. Že lidsky vyrost, překonal sám sebe. Ne kvůli vám – kvůli němu. A tak Bůh nemusí člověka potřebovat, aby ho miloval. Ani mi nemusíme někoho potřebovat, abychom ho milovali.

Kain a Ábel přinášejí Bohu jídlo. Ne však proto, aby se najedl. Ale aby ukázali, co oni sami dokážou v tomto světě, co ze světa, který Bůh stvořil, vyrobili oni sami. Jídlo, nejzákladnější výrobek člověka. Porce masa je něco jiného, než celá ovce a miska zrní je něco jiného než pšenice. Jeden stáhl z ovce kůži a naprocoval ji, druhý vymlátil a oddělil zrno od plev. Ukázali, že rozumí, jak jsou zvíře či rostlina složeni dohromady, jak je Bůh sestavil. A ukázali, že dovedou rozlišit dorbé od špatného, zrno od plev, maso od kůže a kostí.

Dary Kaina a Ábela jsou tedy spíše jako jako když sklárna věnuje hlavě státu broušenou vázu. Ne že by ji hlava státu potřebovala; znamená to však, že sklárna si svého díla cení natolik, že je dobré i pro vládce země.

Jenže Kainův dar není dost dobrý pro vládce nebe a země. A Bůh se s tím netají, dá najevo, že ten dar není dorbý. Musíme rozumět: Člověk se stal porušeným – ale Boha to nezasáhlo, zůstal dokonalým. Měřítko dobrého a zlého, krásného a ošklivého, zdravého a nemocného, zajímavého a nudného – zůstalo stejné. A dobře tak. Chtěli bychom snad, aby se střeba se změnou naší nálady změnil celý svět – když je nám mizerně, stalo se všechno mizerným? Vždyť už tak dost trpíme tím, že když máme špatnou náladu, vše se alespoň zdá ošklivější a s žádným svým dílem nejsme spokojení. Ještě aby to tak bylo doopravdy a zůstalo na stálo! Ještě aby ani člověk nemohl doufat v lepší místo a lepší časy, než ve kterých se nachází. A tak i pro naše dobro Bůh musí zaručovat stejnou míru, stejný standart dobrého a krásného. To je konec konců naše naděje: Že u Boha nás čeká ten „nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha“, který na konci času sestoupí na zem.

Kain si beze sporu dal práci. A téměř jistě větší práci, než Ábel. Ale Bůh si nenechá vnutit, že se něco stane dobrým jen proto, že to stálo mnoho úsilí. Mě například stálo na střední škole mnoho úsilí zlepšit svojí nedostatečnou z matematiky alespoň na trojku. Kdežto většina matematiků projeví svoje nadání už tak do desíti let a ještě je skutečně baví počítat. Měli to snazší. Měl bych ale proto já počítat dráhu kosmických raket nebo navrhovat superpočítače? Jistě ne. Jsem rád za tu trojku. Krom toho, jsem přesvědčen, že dnes bych to už dotáhl i na dvojku, počty mi dnes jdou lépe. Nemá cenu předčasně sundat laťku jen proto, aby se někdo necítil ublíženě. Tím bereme lidem cíl do budoucna.

Vždyť na každém z nás je, podobně jak to známe ze školy, zvládnout věci tak na trojku, při nejhorším na čtyřku. Úplně nepropadnout, nemít ani ve všedních věcech takové slabiny, až to bolí. Jak soudím, Bůh Kainovi říká: Což nepřijmu i tebe, pokud to bude alespoň na trojku? Alespoň dobré? Z obilí nejde vyčarovat zase tolik. Ale přece, už pražené zrní je lepší než syrové, věci z mouky jsou lepší než pražené zrní a takový lívanec už je docela pochoutka. Docela – samozřejmě bych ho vyměnil za skopovou kýtu. Jenomže to nejlepší mám udělat z toho, co mám, co mi bylo dáno.

Správné je srovnávat se sám se sebou vloni, nikoliv s někým jiným dnes. Že je někdo v něčem úplně skvělý nijak nesnižuje, neznehodnocuje, že já jsem v tom docela dobrý. Ztrácí snad cenu naučit se třeba hrát na klavír jen proto, že na světě jsou virtuozové, jejichž mistrovtsví nikdy nedosáhneme? Ne, pořád umíme něco, co jsme dříve neuměli.

Kain ještě neudělal nic zlého. Písmo nám nezatajilo nějaký skrytý hřích, pro který ho Bůh odmítl. Stačí však, že neudělal nic dobrého. Nezažil, že by sám sebe přerostl, překonal. V životě stavíme na předchozí zkušenosti – snáze se odhodláme k dobrému, pokud víme, že se nám to už jednou povedlo, že jsme toho schopni. Naše víra i naděje tím roste. Člověku se opravdu alespoň jednou za čas musí něco povést. Alespoň jedna věc musí být dotažena do konce, alespoň s jedním problémem se musí vypořádat.

Jinak se stane zajatcem své hanby a své slabosti. „Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.“ Nestačí se hříchu vyhýbat, ale je třeba proti němu tlačit, porážet ho. Nejen se vyhnout zlému, ale udělat něco dobrého. Bůh nepotřebuje naše skutky – ale my je potřebujeme, potřebujeme alespoň malý zdar, malé vítězství, aby naše víra zůstala pevná.

Kain se však místo toho hněvá na toho, kdo jej zastínil, na Ábela. Přitom znovu zdůrazněme: Že je někdo v něčem výborný nijak neruší a nepopírá, že my jsme v tom docela dobří, nebo alespoň dostateční. Vždyť každá dobrá vlastnost či schopnost je dobrá proto, že i nám se hodí, že i mi ji potřebujeme. Neumět něco důležitého alespoň trochu, alespoň nějak, by byla čistá škoda pro nás samé. Ale přesto, že nenávidět lepšího, než jsme mi sami, není rozumné, je to úplně běžné.

Kain se rozhodne zprovodit Ábela ze světa, aby se tak sundala laťka, kterou Ǎbel svým darem nastavil vysoko. Ubije ho, aby se snížila norma. Laťku však drží Bůh, ne Ábel. Normu stanovil Bůh, ne Ábel.

Naše doba – a není to ovšem v dějinách zdaleka poprvé – naše doba má sklon snižovat laťku, aby se nikdo necítil hloupě. Ale to se nakonec nikdy neobejde bez obětí. Už po desetiletí například, ne jen za pár posledních let, vídáme, jaký posměšek provází lidi, kteří jsou dobří v matematice. Je to obor, na který většina z nás nestačí – téměř každý má potřebu tyto lidi shazovat a pronést na jejich adresu nějaký posměšek. Dělat je méně lidmi, než jsou ostatní. Ale skoro stejné je to u zdtatných atletů a sportovců a vůbec lidí, kterým se nad jiné podařilo vládnout sám nad sebou; také o nich jen málokdo promluví s úctou. A půvabné ženy jsou automaticky pokládané za hloupé a bezcharakterní, matky, které mateřství opravdu baví a naplňuje zrovna tak za hloupé a ušlápnuté. Zkrátka, zášti k lidem, kteří nás v něčem překonávají, je v skrytu opravdu mnoho. Když se pak z toho, aby nikdo nevynikal, aby nás nikdo nezahanboval, stane program státu, lidé začnou být rovnu ubíjeni, jak jsme zažili, jak se mnohde děje dodnes a jak se klidně i u nás může dít znovu.

Pamatujme tedy závěrem: Bůh nevymění svou upřímnost za to, abychom se mi cítili dobře. Je to Bůh sám, kdo říká: Císař je nahý. Není dobré cítit se uražen vlastními slabostmi a nedostatečnostmi. Protože je to ten samý Bůh, kdo na nás na druhou stranu oceňuje to, co je na nás skutečně dobré a silné. Pokud nedovedeme přijmout odmítnutí, nedokážeme poznat ani přijetí. Proto nepřestávejme usilovat o dobré, alespoň v něčem, alespoň v tom, co nás pálí nejvíc. Amen

Modlitba po kázání: 
415, 1–4
Ohlášení: 
415, 5–7
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Filipským 4, 6–9
Požehnání: Kéž rostete v milosti a v poznání našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Jemu buď sláva nyní a až do dne věčnosti. Amen
163