Introitus: Splnilo se, co je řečeno ústy proroka Izaiáše: Země Zabulón a Neftalím, směrem k moři za Jordánem, Galilea pohanů — lid bydlící v temnotách uvidí veliké světlo; světlo vzejde těm, kdo seděli v krajině stínu smrti. Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.
Pozdrav: Milost vám od Toho, který jest, a který byl, a který přichází. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 2. adventní neděle.
267
Vstupní modlitba: Všemohoucí Bože, náš Králi, tobě nic nechybí ani nepřebývá. Ty jsi dokonalý, Jeden ve třech osobách, Otec, Syn i Duch svatý. Ty nikdy nejsi sám. Přišli jsme před tvůj trůn v naději. Abychom získali pravý život, abychom spatřili zahynout smrt a konec ďáblova království. Odpusť nám naše hříchy, Pane, pros vsého Syna. A mezi svévolné nás nepočítej. Obnov nás svým svatým Duchem, dej, ať jsme den ze dne lepšími. Dej nám, v našich životech, pocítit svou moc a sílu, na Duchu i na tělě. Proměňuj nás k dokonalosti, abychom po skončení všeho usedli na hostině bez konce v Tvém království. Maranatha, Pane přijď! Amen
1. čtení: Lukáš 13, 22–33
275
2. čtení: Genesis 6, 1–8

Kdo bere Písmo vážně, toho musí dnešní čtení polekat. Jací synové boží? Nemá snad Bůh jen jediného Syna? Nebo, má snad jít o anděly? Jisté je, že Písmo je neomylné. Proto i v dnešním příběhu jde o nějakou věc, která se stala – či snad se děje dodnes.

Někteří církevní vykladači skutečně pomýšleli na anděly. Jejich počty byly jednoduché, kupecké: Synové, to musí být nějací hned druzí po Bohu. A kdo je mocí hned po Bohu, než andělé? Měli to být ti padlí andělé, o kterých Písmo téměř nemluví, ale tím více poutají pozornost některých všetečých lidí – vždy ke škodě výkladu.

Takový výklad, že totiž synové Boží jsou andělé, odmítá tradice židovská i většina doktorů církve. Takový výklad vyvrací samo Písmo v listu Židům, kde stojí psáno: Komu kdy z andělů Bůh řekl: Ty jsi můj Syn? … Což není každý anděl jen duchem, vyslaným k službě těm, kdo mají dojít spasení?

Neměli bychom se totiž nechat zmást tím, že andělé jsou mocnější, než my. Mocnější jsou; moc tvorů však znamená jen málo pro toho, kdo je všemohoucí. Synové Boží jsou, podle evangelia, ti, kteří působí pokoj. A v listu Galatským říká Pavel: Vy všichni jste přece skrze víru syny Božími v Kristu Ježíši. Andělé jsou mocní Boží služebníci. Ale synové Boží jsou lidé pokoje, kteří věří v Boha.

A přece, to s těmi syny Božími a dcerami lidskými je tak napsáno shcválně. Aby nás to pobouřilo a znechutilo. Abychom cítili, že to je přece něco nepatřičného. Něco rouhavého. Totiž že by se synové nebes vyspali s nějakými půvabnými ženami. Ti církevní vykladači, kteří mysleli na anděly, postřehli něco, co rabínům i jiným křesťanským vykladačům uniklo.

Totiž, a to je první, velmi důležité poučení dnešního čtení: Nelze míchat lásku milostnou a ládsku k Bohu. Nejde míchat city erotické a city náboženské. Jsou to dvě zcela odlišné oblasti a hranice mezi nimi nesmí být smazána ani překročena.

To se bohužel v našem čase zhusta děje. V posledních dvou staletích se víra lidí často stáhla z církve do nitra. Už se nespívá „Navštiv NÁS, Kriste žádoucí“, ale „přijď ke MNĚ, Pane“. Mnohý už zpívá jen sám za sebe a církev ke své víře nepotřebuje. Když je ale člověk s Bohem sám, Bůh přestává být Otcem všech věřících a Kristus přestává být králem křesťanské říše. Bůh se stává jen protějškem. Ne náhodou se jedna z nejslavnějších knih dvacátého století o vztahu k Bohu jmenuje JÁ a TY.

A tak, jak někdo trefně poznamenal, u mnoha nových křesťanských písních by se slovo Ježíši mohlo nahradit slovem „bejby“ a smysl by se nijak nezměnil. Mnoho křesťanských písní dneška jsou jen zbožně přemalovaná milostná vyznání. Lidé si namlouvají, že zpívají Bohu. Ve skutečnosti však zpívají o svých nenaplněných milostných touhách. Není to ale nakonec úplně nová věc. I mnoho modliteb, vyznání a ísní, vzniklých ve středověkých klášterech, má tuto nepatřičnou milostnou podobu.

V opačném pohlaví však nakonec hledáme pouze svůj zrcadlový obraz. Muži mají krátké vlasy – proto je zajímají dlouhé vlasy žen. Muži mají spíše svaly, ženy spíš tenké ruce a tak dále. Muži mají logiku, ženy intuici. Láká vás a přitahuje, co nejste sám. Protiklad vás přitahuje. Ale přeci jen, je to pořád jen druhá polovina z vás, už od stvoření. Nad vším vládne a vše sjednocuje Bůh. Ten je víc, než protiklad. Ten je vše, co jsme – a nekonečně násobně víc, co nejsme a nikdy nebudeme. Jak řekl Řehoř z Nissy: Bůh je nekonečný a proto jej lze nekonečně poznávat. Kdežto muž u ženy nebo žena u muže zjistí nakonec jen to, že u druhého je to obráceně. A to je celé. To na věčnost nevystačí a proto se slibuje: Jen dokud nás smrt nerozdělí. Ne déle. Nebo jak stojí v listu do Efezu: Kdo miluje svou ženu, miluje sebe. A milovat sebe je trochu málo.

Zde jsme tedy vyložili, v čem byla ta zlovůle člověka, která se na zemi roznožila. Bylo to zaměření na sebe. I sobci zůstává touha po druhém. Ale už je to jen touha po zrcadlovém obrazu, po krásné tváři. Už je to jen milostná touha. Ale nic nad to. A to je pro člověka málo. Kdo zná jen milostnou lásku, ale už ne lásku k příbuzným, k přátelům, k sousedům – to je zrůda. Ať by mluvil slovy nejsladšími. Milenci, kteří natrvalo – ne na chvíli, ale natrvalo – zapomenou na celý svět, to jsou monstra. A jejich láska je jen sebeláska.

Synové Boží, tak se v Písmu často říká třeba soudcům. Lidem, kteří dovedou stád nad lidskými spory, nad vášněmi. Lidem, kteří budují a udržují lidské společenství, lidskou obec. Proto je také psáno ono: Blaze těm, kteří působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími. Kdo ví, zda známe vůbec někoho, kdo se nenechá nikdy strhnout svými zájmy. Kdo se netouží nikomu zalíbit, ale jde mu jen o spravedlnost a pokoj mezi lidmi.

Všimněte si, že vyloženě hodní a poctiví lidé, muži i ženy, zůstávají často dlouho sami. Snad proto, že milostné namlouvání je dostisložitá hra. Musíte druhého očarovat. A platí to víc doslova, než bychom mysleli. Musíte druhému nějak poplést hlavu. A nebo, to je také možnost, musíte se druhým nechat splést.

Spravedlivý člověk však hraje vždy rovně. Říká, co si myslí. Váží si druhého, nechce ho plést. S takovou se ovšem těžko chodí na námluvy. A řekl bych, že snad každý, kdo se kdy oženil, musel chvilku trochu, nebo dost, lhát o sobě. Muži jsou mnohdy i schopni shodit své přátele, aby se udělali lepšími před ženami. Zapřít svou rodinu, aby vypadali z lepšího plemene. Jsou schopni krutosti, aby dokázali sílu. A druhá strana na to až moc ráda slyší. Buď lhát nebo se nechat obelhat. Buď poplést hlacu, nebo hlavu ztratit. Bohužel, tím je vždy zde na zemi, po pádu, milostná láska trochu skalena. Synové Boží, kteří dovedou rozeznat spravedlnost, kteří dovedou soudit – mohou oni lhát? Nebo mohou dopustit, že ztratí soudnost? Proto možná ve Zjevení, na opačném místě Písma stojí: „To jsou ti, kdo neporušili svou čistotu se ženami a zůstali panici. Ti následují Beránka, kamkoli jde. Z jejich úst nikdo neuslyšel lež; jsou bez úhony.“ Nejde zde o samotný milostný akt, ale o ty velké kejkle, které musí člověk provádět, než si nekoho namluví. Zcela pravdomluvní lidé, tvůrci pokoje, se dle mého soudu nemohou oženit – protože, bohužel, nikoho nezaujmou. A nebo nedovedou hrát hru druhé strany a vypadají tedy prkenně. To je ta krutost světa, kterou nám Zákon také odhaluje.

Synové Božští, soudci a znalci Zákona, Ti, kteří už poznali celou pravdu, tedy nyní sestoupili a přistoupili na maškarádu námluv. Narodili se zrůdy.

V hebrejštině nefilim, které je od slova „padat“. Tedy odpadky, odpadlíci, zvrhlí.

Po matkách museli být krásní a po otcích chytří. To jsou ti bohatýři dávnověku, mužové pověstní. To je Achyles, Hektor, Odyseus. To je Héraklés. To jsou mladí právníci a makléři v dobře padnoucím obleku, se zlatým prstenem na ruce, kteří voní mýdlem, plní vitamínů a vlákniny. To jsou piloti stíhaček. Někteří z nich, ne všichni. Jistě že někdo musí tyto zářné profese konat. A někdo je koná pokorně a nezakládá si na sobě.

Přesto, tyto obrazy naší představě dobře poslouží. Když vám nechybí krása, zdraví, síla – protože maminka je krev a mlíko; když tatínek je právník a dohlédl na to, abyste tenis a francouzštinu ovládali zdatně už v devíti letech, tak když dospějete mužného věku, co ještě můžete chtít? Už máte všechno.

Leda se můžete rozhodnout vtisknout svůj obraz světu. Tatínek vás učil, že je cosi jako právo. Cosi jako přímost. Kdysi to sám věděl. Vy se tedy rozhodnete vnutit světu svůj řád, svoji spravedlnost. Svoji přímou vůli.

Antičtí, to znamená „starobylí“ hrdinové, jak je známe od Homéra a jiných, byli vždy svéhlaví. Nekontrolovatelní níčím a nikým. Určitým divným způsobem byli poctiví. Ale poctiví jen sami k sobě. Co si předsevzali, vždy provedli.

Potkal jsem na studiích jednoho mladého člověka. Varovali mě před ním, protože prý vyhodil kamarádovi do vzduchu kůlnu na zahradě. Zeptal jsem se ho na to. Ukázal mi dokonce fotografie. Když jsem se ho zeptal, proč to udělal, přišlo mu logické odpovědět: Ale já mu přece dopředu říkal, že to udělám. A to mu jako důvod stačilo. Mimochodem to byl velmi příjemný člověk.

Shrnuto závěrem: Dnešní příběh nás varuje před sebezahleděností. Varuje nás, že pokud známe jen milostnou lásku a žádnou jinou, pak se svým způsobem jen zálibně prohlížíme v zrcadle. Varuje nás před poctivostí k sobě samému, které už nepotřebuje poctivost před Bohem a bližním. Varuje nás, že i kdyby bylo sobectví krásné, silné a zdravé – Bůh sobce do nebe vyrůst nenechá a potopa jej smete.

Toto je rodopis Noeho: Noe byl muž spravedlivý, bezúhonný ve svém pokolení; Noe chodil s Bohem. Amen

Modlitba po kázání: 
269,1–4
Ohlášení: instalace v Třebenicích
269,5–12
Přímluvná modlitba: Nebeský Otče, prosíme Tě dnes zvláště za Tvého služebníka Filipa Ženatého, který se ujímá Tvého díla v tvé církvi v Třebenicích, u naší sestry. Zjednej mu u všech vážnost, neboť káže Tvé slovo. Denně jej posiluj dary svého Ducha, aby neohroženě kázal slovo Tvé Pravdy. I za všechny kazatele a starší církve Tě prosíme. Dej, Pane, ať tento svatý čas adventu přivede mnohé k Tvé pravdě. Nám všem, prosíme, pomáhej v našich úkolech, malých i velkých, a dokončuj za nás náš zápas, korunuj zdarem naše nepatrné dílo v tomto světě. Prosíme Tě za smíření a pokoj v rodinách, mezi přáteli a v sousedství. Prosíme za všechny, kteří nám vládnou, aby poznali Tvé řády a nařízení, neboť Tvůj Syn sedí po tvé pravici jako král všehomíra a přijde soudit svět. Jeho slovy se k Tobě modlíme, vyslyš nás: Otče náš…
Poslání: Římanům 8, 1–14
Požehnání: Žalm 20
276