Introitus: Žalm 82
Pozdrav: Naše pomoc je ve jménu Hospodina, on učinil nebesa i zemi. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 3. adventní neděle.
267, 1–4
Vstupní modlitba: Všemohoucí Bože, očekáváme s vírou slavnost narození tvého Syna a prosíme tě: dej nám svou milost, abychom se mohli radovat z naší spásy a vděčně tě chválit. Skrze Tvého Syna, jenž s Tebou a s Duchem svatým žije a kraluje jako jeden Bůh, na věky. Amen
1. čtení: Matouš 5, 1–18
267, 5–10
2. čtení: Genesis 6, 1–9

Kdo jsou ti synové Boží? Měli bychom to vědět, protože nám samým bylo mnohokrát v Písmu řečeno, že jsme děti Boží. Skrze Krista nemáme nad sebou nikoho jiného, komu bychom se zodpovídali, než Boha. Smysl toho slova se od počátku stvoření nezměnil. Kdyby to snad někoho napadlo: Synové Boží nejsou andělé. Protože žádného anděla nikdy Bůh nenazval svým Synem. Andělé jsou navíc nehmotní, nežení se a nevdávají.

Podívejme se, kdy syny Boží zmiňuje Ježíš: „Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími.“

Pokoj může působit jen ten, kdo nemá ve sporu osobní zájem, kdo říká pravdu padni komu padni. Pokoj přichází, když si obě strany řeknou: To je fér. Takový rozhodčí a soudci jsou tedy někdy v Písmu nazýváni synové Boží. Nejen že takový smírce musí říkat pravdu o obou stranách. Musí být také skutečně uznáván a vážen, aby k němu vůbec lidé šli, aby je rozsoudil. Nejen že musí být vážený, musí mít také moc rozsudek prosadit, případně vynutit. Kdo je natolik nezávislý, kdo vzbuzuje takový respekt, kdo má moc prosadit, co řekne? Kde takového najdeme.

A přece se nakonec takoví lidé vždy mezi námi najdou. Zvláště tam, kde nejsou žádné psané zákony jak věci rozhodnout. Takového soudce, na kterého všichni hledí, najdeme třeba ve skupině mladých lidí, která netouží nechat své spory řešit dospělou autoritou. Najdeme ho třeba v partě dělníků, která nebude vše řešit se šéfem, u vojáků mezi mužstvem, aby věci neřešil důstojník. V přistěhovalecké čtvrti, kde lidé nevěří úřadům ani domovskému národu chodí řešit své spory za někým takovým v sousedství. Koneckonců třeba i když jde větší skupina turistů na výlet po horách, takový smírčí soudce se v ní objeví. Ve světě před potopou není žádného krále ani státu. Je to přesně ten druh světa, kde lidé vyhledávají takové přirozené rozhodčí:

Jak jsme řekli: Takový člověk musí být vnímavý, všemi uznávaný, schopný prosadit svou vůli. Vše najednou, což se u lidí obvykle nevyskytuje, většině lidí něco z toho chybí. Mít to vše je dar Boží. Zároveň ovšem, každá z těch vlastností by nakonec patřila i do výčtu věcí, kterými udělá muž dojem na ženu. A proč ne, jsou to skutečně důležité vlastnosti.

A my, řekl bych, se můžeme hned rozpomenout, jak muži, tak ženy, jak mrzuté je, když člověk všemi uznávaný začne užívat autority, vážnosti a obdivu, které u lidí má, ba své moci k tomu, aby prostě udělal dojem na někoho opačného pohlaví. Hněváme se možná na toho člověka, že ztrácí naši důvěru, možná na toho, kdo mu pomotal hlavu. Ale každopádně se hněváme, že někdo, kdo měl být oporou celého společenství, kdo měl být útočištěm pro všechny, náhle sleduje zcela průhledný osobní záměr. Zradil důvěru, kterou do něj lidé vložili.

Nejnápadněji lze to, o čem mluví dnešní čtení, pozorovat ve společenstvích, kde se zneužívá Božího jména ve prospěch osobních cílů. V různých sektách. Jejich vůdce nemívá pověření od žádného biskupa, jiných duchovních či starších. Je to podobně neformální vůdce jako někdo, kdo vede patru po horách. A většinou to bývá tak, že je nakonec obklopen spoustou obdivuplných žen, jejichž muži jsou vůdcem jaksi zatlačeni do pozadí a drženi při zemi. Jeden kohout na smetišti. Láska k Bohu zde byla zaměněna za lásku k člověku. V tomto případě k vůdci.

Obdobný obrázek však běžně spatříme i ve světském prostředí: Jeden úspěšný muž uháněný velkým množstvím žen, ztrácejících pomalu důstojnost. A dodejme, mládí. A proti tomu množství svobodných či rozvedených mužů, zatlačených do soukromí a samoty, plných hořkosti. Tak čím dál tím více vypadají zejména velká města. A důvod je vlastně stejný: Láska k Bohu byla zaměněna za lásku k člověku.

Ve světském prostředí však láska k člověku nahradila lásku k Bohu zcela otevřeně. Nevěřící svět hlásá, že milostná láska je smyslem života – protože Boha není. Každý má, podle tohoto současného náboženství, právo na lásku. A skutečně, kdo by se odvážil lidem toto právo upírat, jestliže ničeho lepšího v životě není. Pokud není spravedlnosti, není jediné pravdy, pokud není Boha.

Tento halasný názor se často dovolává přirozenosti člověka. Háček je v tom, že nemá odvahu si mnohé o přirozenosti člověka přiznat: Pro muže, nemá-li v životě další ohledy, znamená právo na lásku právo na lásku s více ženami. Není to tím, že by mu to nakukali kamarádi nebo si to přečetl v nějaké závadné knize. Tak to prostě cítí, pokud není hlas víry či svědomí silnější. Pokud jdou muži jen za hlasem srdce, chovají se jako bohové z Olympu, sestupující k nebohým smrtelnicím svého harému. Jak se jim zrovna zamane. Viděli, jak půvabné jsou dcery lidské, a brali si za ženy všechny, jichž se jim zachtělo.

S ženskou přirozeností je to jinak. Ale jenom a pouze jinak špatně. Právo na lásku, nemá-li žena v životě jiné ohledy, znamená pro ni právo na lásku k někomu, kdo ji po všech stránkách vysoce překonává. Kdo splňuje daleko přísnější nároky, než žena klade sama na sebe. A tak ženy, pokud jdou jen za hlasem svého srdce, většinou marně usilují o muže, které nikdy nezískají, jak je všem kolem zjevné a nechají se sebou zacházet jako otrokyně. Případně tráví celý život v nespokojenosti, že ten, se kterým se nakonec usadily, není ten pravý.

Není divu, že při pohledu na ty poměry Hospodin řekl: „Můj duch se nebude člověkem věčně zaneprazdňovat. Vždyť je jen tělo. Ať je jeho dnů sto dvacet let.“ Naštěstí lidé stárnou a tak si uvědomují, že jsou jen tělo. To je časem nutí myslet na rodinu. Skutečně s věkem člověk různé rodinné vazby, nejen děti, ale i sourozence, rodiče a další příbuzné, řeší stále více. Ať dobře nebo špatně, ať si to přizná, nebo před tím utíká, řeší. I při přelétavosti mužů a namyšlenosti žen se přeci jen lidé nějak usazují a na svět přicházejí děti. A pokud člověk uvažuje tak, že děti jsou darem od Boha, měl by je vychovávat k tomu, aby se z nich v dospělosti stali děti Boží: Lidé samostatní, kteří nemají jiného Otce než Boha, kteří se Bohu sami za sebe odpovídají více, než světu a všem lidem.

Ovšem, pokud lásku k Bohu nahradí láska k člověku, vyrůstají děti v tom, čemu se říká „opičí láska“. Stanou se malými bohy uprostřed rodiny. A rostou v představě, že nikdy nic není jejich chyba. Že bez jakékoliv vlastní snahy je v nich něco úžasného, co svět musí ocenit. A když ne, tím hůř pro svět. A tak si buď alespoň připadají sami u sebe jako oni bohatýři dávnivěku, mužové pověstní. Později v životě narazí a snad, milostí Boží, dojdou ke skutečnému poznání svých slabých i silných stránek a poznají cenu, kterou je nutno zaplatit za poznání, úctu i moc čehokoliv dosáhnout. Horší je, pokud jsou to skutečně děti nějakého božského muže a půvabné ženy, kteří mají dáno do vínku tolik, že v životě nenarazí. To sjou v dospělosti ty neskutečně drzé nové mladé tváře, které dnes vidíme mnohdy ve veřejném životě. Můžové pověstní, nutno uznat, bohatýři našeho věku – ale zrůdy.

Závěrem tedy: Pokud láska k člověku – a dodejme, přirozeně dosti pudově prožívaná láska – pokud láska k člověku zcela nahradí lásku k Bohu, ocitáme se v předpotopním světě despotů a jejich harémů – a také dosti početné populace svobodných mužů, kteří nemají co ztratit. Ve světě žen, které zcela ztratili důstojnost a mužů, kteří zcela ztratili slitování. Takový svět je zcela zralý na nějakou bouři, nějakou potopu. Jen pokud láska k Bohu předchází lásce k člověku, dávají smysl takové věci jako důstojnost, čest, věrnost, pokora, spravedlnost a slitování. K úspěšným námluvám žádnou z těch vlastností naprosto nepotřebujete, možná vám ještě spíš trochu svazjí ruce. To jsou věci, důležité, pokud jako Noe chodíte před Bohem, pokud jste lidé spravedliví a bezúhonní ve svém pokolení. Amen

Modlitba po kázání: 
289
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Zjevení 21, 1–9
Požehnání: Přiznejte Hospodinu, synové Boží, přiznejte Hospodinu slávu a sílu. Přiznejte Hospodinu slávu jeho jména, v nádheře svatyně klanějte se Hospodinu. … Hospodin trůnil nad potopou, Hospodin bude trůnit jako král navěky. Hospodin dává svému lidu sílu, Hospodin žehná svůj lid pokojem. Požehnej vás Všemohoucí…
273, 1