Introitus: Žalm 18, 14–25
Pozdrav: Milost vám a pokoj od toho, který jest a který byl a který přichází, i od sedmi duchů před jeho trůnem a od Ježíše Krista, věrného svědka, prvorozeného z mrtvých a vládce králů země. Jemu, jenž nás miluje a svou krví nás zprostil hříchů a učinil nás královským kněžstvem Boha, svého Otce — jemu sláva i moc navěky. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 4. adventní neděle.
274
Vstupní modlitba: Náš nebeský Otče, prosíme Tě, vlej nám do duše svou milost, abychom stále hlouběji prožívali tajemství našeho vykoupení: a dej, ať nás všechny, kteří jsme z andělova zvěstování poznali, že se tvůj Syn stal člověkem, jeho umučení a kříž přivede ke slávě vzkříšení. Neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje jako jeden Bůh, od věků na věky. Amen
1. čtení: 1 Korinstkým 3, 10–19
259
2. čtení: Genesis 6, 9–22

Vše bude brzy zničeno. A noe se při tom dá do stavby. Noemova racha měla na délku něco kolem sto čtyřiceti metrů. Nejdelší dřevěná loď, známá dnes lidstvu, škuner Wyoming, postavený v roce 1909, měl na délku právě sto čtyřicet metrů. Podle dobových záznamů už se dřevo lodi na vodě dost kroutilo, pravděpodobně se o moc větší loď ze dřeva ani nedá postavit; každopádně se o to za posledních sto let už nikdo nepokusil. Před skázou světa se tedy Noe pouští do díla, které je alespoň podle našeho současného poznání největší ještě možné. Bůh tak říká Noemu: Skázu světa není nemožné přežít – ale je to na hranici možného. Je třeba se tomu plně věnovat. Postavit to daleko větší, než se zdá praktické.

Zvlášť ve chvíli, kdy se ještě nic neděje. To hlavní nám ostatně o Noem říká sám Kristus: „tehdy před potopou hodovali a pili, ženili se a vdávaly až do dne, kdy Noé vešel do korábu, a nic nepoznali, až přišla potopa a zachvátila všecky“ Ježíš sám hodoval a pil – bylo mu to ostatně vyčítáno. A také počítá s tím, že se lidé žení a vdávají – jinak bychom od něj neměli ta známá slova „co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“. Ostatně noe sám byl ženatý a měl tři syny, po potopěl vysázel vynici a oslavil to hodováním.

Není chyba žít normální život. Není chyba žít příjemný život. Chyba je, pokud člověk nepozná takový čas jako čas milosti. Chyba je, pokud člověk vydí své vlastní stále se opakující chyby, pokud vidí své slabosti. A zároveň vidí, že se kvůli jeho chybám zase tak moc hrozného nestalo. Pokud vidí, že i se svými slabostmi může mezi lidmi nějak fungovat, že se s nimi holt ostatní nějak smíří. Chyba je, pokud člověk neprosí o milost, o strpění a shovívavost Boha, aby měl čas se sebou něco udělat. Ale udělí si milost sám – však to se mnou nebude tak zlé, vždyť se přece doma svítí a topí, děti jsou zdravé a hypotéka splacená. Chyba je, pokud člověk neprosí o odpuštění své bližní, ale odpuští sám sobě – holt jsem, jaký jsem a druzí se s tím musí smířit. Osudová chyba je, když člověk čas milosti zamění za znamení, že je s ním všechno v pořádku.

V tom jej ovšem ujišťuje i svět kolem něj. Většinu svých přikázání vydal Bůh, aby bylo lidské společenství, nás svět, zachován i do budoucnosti. Proto čteme: „ Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý.“ Nebo „Nebudeš dychtit … vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.“ Proto čteme třeba i: „Žena na sebe nevezme, co patří muži, a muž neobleče, co nosí žena. Hospodin, tvůj Bůh, má v ohavnosti každého, kdo to činí.“ A hned po tom: „Když přijdeš cestou na ptačí hnízdo s holátky nebo s vejci, s matkou sedící na holátkách nebo na vejcích na nějakém stromě nebo na zemi, nevezmeš matku od mláďat. Matku pustíš, mláďátka si smíš vzít. Tak ti bude dobře a budeš dlouho živ.“ Není hned jasné, proč by se člověk měl řídit čímkoliv z výše zmíněného a to platí i o většině dalších příkazů Zákona: Když to člověk poruší, nic viditelného se na světě nezmění, nikdo si nestěžuje, že mu bylo ublíženo. To se bere jako důkaz, že všechny ty příkazy byly pro nějakou starší dobu, kdy lidé ještě nebyli tak chytří, jako mi dnes. Ta přikázání však byla vydána právě proto, že v žádné době člověk u mnoha činů není hned schopen odhadnout, jak dopadnou. Právě že hned po činu není nic vidět a proto člověk ani není schopen odhadnout, k čemu povědou dlouhodobě. Proto je psáno: „Bůh pohleděl na zemi; byla zcela zkažená, protože všechno tvorstvo pokazilo na zemi svou cestu.“.

Ale Noe našel u Hospodina milost. A každý, komu bylo dáno nahlédnout, že jeho svět nemůže donekonečna pokračovat v cestě, kterou nastoupil, ať to bere jako milost. Není to tím, že by byl lepší než druzí, lepší než jeho doba. Ale proto, že mu Bůh ve své milosti otevřel oči. Dal mu poznat, co ostatní nevidí. Bůh tak neučinil proto, aby člověk propadl beznaději: Svět se řítí do zkázy, proto nemá smysl v tomto světě nic dělat. To by přece bylo pohrdnutí tou milostí. Bůh dal člověku prozřít právě proto, aby v tomto čase budoval, co je schopno skázu přežít. Jako Noe svou loď.

Jistě není možné přežít konec světa. Nemůžeme totiž ani tušit, kdy přijde, i když přijde jistě. Ale lze přežít potopu a lze tušit, že se blíží. Jako Noe. Potopa není konec světa a svět po ní, jak vidíme, trvá dál. Jako pokračoval po pádu mnoha říší, po mnoha válkách a morových ranách. Ba by někdo mohl říci: Však ono se to nakonec zase vše obnoví. A má pravdu. Bůh na počátku přikázal zemi, aby vadávala zeleň i živé tvory. A tak i na místě katastrofy časem roste lišejník, pak nějaký větší plevel, pak je tam les a nastěhuje se do něj i zvěř. Za sto padesát let. Takže vám to může být jedno. A lidstvo také vždy časem opustí šílené nápady a zvrhlé vztahy – třeba za čtyři generace, v čase vašich pra par vnuků. Bůh sice obnovuje svět, ale za mnohem delší dobu, než trvá věk člověka.

A proto náš dnešní příběh mluví o člověku, který je proveden katastrofou ve své generaci, za svého života. A co je hlavní: Není katastrofou proveden sám. Ale i jeho žena, jeho synové a ženy jeho synů, celkem osm lidí. A dokonce nejen jeho nejbližší, ale i to z jeho světa, na co má nějaký vliv: Všechna ta zvířata, co po páru shrimáždil, ustájil a obdařil potravou. I když zanikla Noeho skažená generace, i když celý svět se změnil k nepoznání, co bylo v jeho nejbližším okolí bylo do času po potopě pronese beze změny. Za jeho života, v jeho generaci.

Co z toho plyne: Spokojenost není na místě, stejně ani zoufalství. Zdravý střed je čas pokoje využít k budování a posilování všeho, co může přežít potopu. Kdo chce času pokoje využít k překonání svých protivných vlastností, kdo se chce naučit dovádět věci do konce a nesouvat od toho, čemu má čelit, kdo chce posílit to vše, co člověka od nepaměti provádí všemi pohromami, kdo chcte takto využít času pokoje, tomu Bůh pokojného času dává dostatek. Jako Noe měl dost času postavit stopadesátimetovou loď. To člověk jistě nezvládne za den, ba nejspíše ani za rok. Každý den však musí udělat něco.

Je pak třeba budovat bytelněji, než se dnes zdá nutné: I když se dnes snad pro každou slabost člověka najde pochopení, přesto se učit mít každou svou slabinu pod kontrolou. I když se dnes člověk prakticky bez jakéhokoliv člověka obejde – přesto budovat vazby a přátelství, jako by to bylo na život a na smrt. I když má dnes žije převážně ve svém soukromí – přesto usilujme o to, abychom byli mezi lidmi hodni skutečné úcty a učme se sami rozeznávat, kdo z lidí je skutečné úcty hoden. Zkrátka, vše dělejme bytelněji, než jak se nyní zdá nutné. Ač se to ozývá ze všech stran, rozhodně nemáme moc zachránit planetu. Ale máme moc svět kolem sebe samých postavit na pevné základy důstojnosti, věrnosti a úcty. A pokud už jsme si nějakou tou pohromou už prošli, ať ta zkušenost není marná. Začněme tím spíš budovat, co je pevné a chystejme se na pohromy, které ještě přijdou. Nejsou ještě tu a my v nich, s pomocí Boží, ostát můžeme.

Modlitba po kázání: Náš nebeský Otče, Tebe prosíme, měj s námi strpení, neuveď nás do zkoušek a daruj nám čas pokojný. Amen
275
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: Nebeský Otče, Ty jsi nás obdařil časný pokojem a my Ti děkujeme. Prosíme Tě nyní nejvíce za všechny naše pronásledované bratry a sestry po celém světě, abys ukrátil jejich trápení a vytrhl je z moci svévolných. Prosíme Tě za všechny z nás, kdo jsou uprostřed soužení a nevědí si rady, abys jim dal okřát, dal jim jasnou mysl a ukázal jim cestu z úzkostí. Prosíme Tě též za toto město a celou naši zemi, abys našim bližním, kteří Tě neznají, otevřel oči i srdce a dal jim poznat svého Syna, aby byli zachráněni. Daruj nám, Pane, nyní pokojný a radostný čas skrze Krista, našeho Pána. Amen
Poslání: Job 19, 23–27
Požehnání: Kdo v úkrytu Nejvyššího bydlí, přečká noc ve stínu Všemocného. Říkám o Hospodinu: „Mé útočiště, má pevná tvrz je můj Bůh, v nějž doufám.“ Vysvobodí tě z osidla lovce, ze zhoubného moru. Přikryje tě svými perutěmi, pod jeho křídly máš útočiště; pavézou a krytem je ti jeho věrnost. Nelekej se hrůzy noci ani šípu, který létá ve dne, moru, jenž se plíží temnotami, nákazy, jež šíří zhoubu za poledne. Byť jich po tvém boku padlo tisíc, byť i deset tisíc tobě po pravici, tebe nestihne nic takového. Na vlastní oči to spatříš, uzříš odplatu, jež stihne svévolníky. Požehnej vás Všemohoucí…
276, 1