Introitus: Žalm 33, 1–15
Pozdrav: Ve jménu Všemohoucího Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 3. neděle po Zjevení Páně.
33, 1–3
Vstupní modlitba: Všemohoucí Bože! Nemáme zde města zůstávajícího. Ty však ve své milosti chceš, aby se naše víra v tebe osvědčila v nepokoji světa. Proto tě prosíme: dej, ať zůstaneme u tebe, i kdyby se svět stokrát změnil. Ve stínu své ruky nás zachovávej ve víře. Dej, aby nám všechny věci sloužily k nejlepšímu. Když kolem nás létají šípy pokušitele, dávej nám jistotu, že nás mohou zranit, ale nemohou nás zabít, neboť jsme v tvé ruce. Posiluj nás v této víře, abychom pod tvou korouhví konali službu vytrvale a vítězně, až nás jednou učiníš účastníky věčného pokoje, který jsi nám v nebi připravil skrze našeho Pána Ježíše Krista. Amen
1. čtení: Matouš 6, 1–4
168
2. čtení: Genesis 9, 1–17

V požehnání Noemu a jeho Synům se v zásadě opakuje požehnání Adamovi a Evě. Přesto zní trochu jinak: První požehnání je Adamovi a Evě, muži a ženě, druhé Noemu a jeho synům. V prvním požehnání dává Bůh lidem za pokrm ovoce a semena. V druhém i každého pohybujícího se živočicha. V prvním mají lidé nad všemi tvory panovat. Ve druhém mají ve tvorech budit bázeň a děs. V prvním požehnáním je jediné zakázané ovoce stromu poznání. Ve druhém krev, která oživuje.

Přitom se vlastně na prvním a druhém požehnání věcně nezměnilo nic: První příkaz lidem stále zní: „Ploďte a množte se a naplňte zemi.“ Jen se to teď říká mužům v rodině, otcovi a synům, nikoliv páru. Protože znovu zabydlet a zúrodnit potopou zničenou zemi si bude na prvním místě žádat především fyzickou sílu a robustnější stavbu těla. Ty úkoly, které jsou jasně viditelné, jsou úkoly mužů – a to úkoly mužů nutně spolupracujících i na příč generacemi. Takže, ač bychom sami dovedli říci mnoho pěkného o roli otce a matky v rodině a měli bychom pravdu, v situaci po potopě je třeba říci stručně a jasně: Pokud táta nezorá, rodina prostě nebude. A o dalším se dá mluvit potom.

I podle prvního požehnání měl člověk panovat nad zvířaty – v druhém je však třeba upřesnit: Bude panovat skrze bázeň a děs. To totiž platí, když žijete se zvířaty dnes a denně. Když to začíná být kdo z koho. Najděte běžného člověka, který by neviděl rád třeba srnku – je to krásný, ušlechtilý a plachý tvor. Proto budeme nejspíš zaraženi, když uslyšíme, jak o srnkách mluví, kdo bydlí blízko lesa. A komu skrnky chodí spásat zeleninovou zahrádku a okrasný záhonek. A nějak si kupodivu poradí i s plotem. Ve světě, kde je to kdo s koho, má člověk prostě vždycky přednost. Řekněme, že vám spasená mrkev nebo obilí pak chybí pro děti. A nemáte víc, než v tom roce vypěstujete. Kdo by nechal kvůli srnce strádat vlastní dítě? Kdo by snášel byť jen malou šanci, že mu dítě na borůvkách sežere medvěd? A nebo to vezměme obráceně: Komu bych sám chtěl, aby lidé dali přednost: Mně, nebo medvědovi? Raději bych se držel lidí, kteří dají přednost mě, člověku, před medvědem či vlkem. Bůh nás utvrzuje, co sami cítíme: Člověk má přednost před jakýmkoliv stvořením. Lidé první a pak se můžeme bavit dál.

Aby se ostatně zvířata nebála. když je člověk nyní, kromě zelených bylin, výslovně oprávněn i jakékoliv zvíře sníst. Jak to bylo s masem před potopou, těžko soudit. Bůh sice na počátku dává lidem výslovně za pokrm ovoce a různá semínka. Ovšem už pastýř Ábel přináší Bohu oběť ze stád. A oběť, to býval většinou hod. U oběti obětník obvykle sám jedl. Možná to není daleko ke způsobu života lidí na tichomořských ostrovech, jak nám jej posali objevitelé: Jsou místa v tropech, kde k obživě opravdu stačí jen trhat ovoce tak, jak průběžně roste. Ono by vás ani nic moc jiného nenapadlo. Je to daleko snazší, než se hnát za zvěří nebo krmit prace. Snazší, než zvíře porážet, stahovat a připravovat na ohni. Obyvatelé tropů tak maso skutečně jedli třeba jen jednou do roka, při slavnosti.

Od počátku, soudím, dával Bůh člověku obětním hodem najevo, že jeho život není samozřejmý. Že jeho život má cenu jiného života. Že člověk svůj život dluží. A nyní se nacházíme po potopě. Po potopě, která nastala, protože lidé brali svůj život jako samozřejmost. Brali svůj život jako něco, co nikomu nedluží. Co mají plně ve svém moci. S čím mohou naložit, jak se jim zlíbí – a stejně tak životy jiných lidí. Žili ostatně, jak čteme, velmi dlouho. I v našem čase relativně dlouhý život vzbuzuje v lidech iluzi, že je na vše čas, nic se nemusí a vše se nějak zvládne a vyřeší. Slovo krev – a tím i oběť – je tak osou požehnání Noemu. Člověk žije z oběti a díky oběti. To se už nepřipomíná jen o slavnosti. Ale každého dne jí člověk maso a žije z života jiných tvorů. Aby pochopil, jak je jeho život cenný v Božích očích. Jak je život každého člověka cenný v Božích očích – mnohem cennější, než život zvířat. Nakonec se vyjeví, že život, který trvá skutečně, nikoliv jen domněle, navěky, může zajistit jen oběť nejcennější, jen krev nejcennější: Krev Beránkova, oběť Božího Syna.

Ačkoliv je zdůrazněno, že člověk žije z oběti, právě tak je zdůrazněno, že není samozřejmá. Člověk má mít před tímto tajemstvím bázeň. Život je posvátný. Bůh zakazuje požívat krev. A dalo by se říci, že to je možná to nejdůležitější přikázání celého Zákona – tak důležité, že je křesťané s naprostou smaozřejmostí běžně dodržovali až do čtvrtého století. Život je posvátný. Když se jí zvíře, jí se jen jeho maso. Ne jeho podstata, jeho duše. To je jen mezi tím zvířetem a Bohem, který ho stvořil a vodí po tomto světě. Proto neříkáme: Snědl jsem krávu. Ale pro maso máme obvykle jiné slovo, než pro tvora, z kterého pochází. Takže neříkáme kraví maso, ale hověcí maso atd.

Nakonec je řečeno: „A krev, která vás oživuje, budu vyhledávat. Budu za ni volat k odpovědnosti každé zvíře i člověka; za život člověka budu volat k odpovědnosti každého jeho bratra. Kdo prolije krev člověka, toho krev bude člověkem prolita, neboť člověka Bůh učinil, aby byl obrazem Božím.“ Tedy už ne: „kdo by Kaina zabil, bude postižen sedmeronásobnou pomstou.“ Ale krev za krev. Po skáze, způsobené lehkovážností a neúctou člověka k životu druhých i k vlastnímu životu, staví Bůh svět opět na pevný základ. V druhém požehnání, jak jsme ostatně viděli, není věcně moc jiného, než v prvním. Ale důraz je jiný. Sice: Obraz Boží v člověku je na prvním místě, všechno odstatní jde až po tom. Základním zákonem světa se stává krev za krev, život za život. Tam, kam nepřináší pokoj Bohem ustanovená vláda, řádné zákony a řádné soudy, tam se svět k tomuto pravidlu pravidelně vrací – a nelze ani jinak.

Protože to je v základu biblický spravedlivý: Někdo, kdo pomstí moji smrt. Někdo, komu je můj život tak drahý, že mě nemůže nechat zmizet ze světa jen tak. A lidé kolem mě to vědí; vědí, že by jim jen tak neprošlo, kdyby mne o život připravili. Že se pak budou muset do konce života ohlížet, nejde-li mstitel. Mstitel je někdo, kdo činí můj život cenný i v očích těch, kteří mě nenávidí. Vyšlo by je příliš draho mě zahubit. (Mimochodem, krutost všech tyranů byla vždy založena na té jistotě, že jsou zabezpečeni tak, že se mstitelů bát nemusí.) Spravedlivý, mstitel, si cení mého života – proto se postará i o to, abych měl co jíst a neumřel hlady. Proto se postará i o to, abych neudělal nějakou hloupost a nezahubil sám sebe. Spravedlivý je ten, kdo nese odpovědnost za můj život. Noe, zachránce své rodiny a všech tvorů v arše, je praotcem všech spravedlivých.

Požehnání Noemu a jeho synům nepřináší vlastně nic nového, než požehnání Adamovi a Evě, je to požehnání pro tento svět. Ale zřetelně zní drsněji, strozeji. To proto, že hřích zavírá dveře, ubírá možností. A z mnoha věcí činí nutnost. A tak se toto požehnání úžeji soustředí na podmínky zachování života: Na to, že když se věci hroutí, je nutné, aby tu byl někdo, kdo uchrání holý život sebe i druhých: Což jsou vždy těsně spolupracující muži, jako například hasiči. Na to, že život člověka je vždy víc, než život zvířete a člověk vždy víc, než příroda. A že ovšem život se neobejde bez obětí. Což si můžeme přeložit i tak, že aby žil člověk dobře, nutně sám sobě v životě musí i některé dveře zavřít; nemá pořád všechny možnosti, ale stále si vybírá z méně možností, kým skutečně bude.

Někde pod povrchem má život na této zemi stále stejné základy. Život má svou šířku a své výšiny, které více slyšíme v tom požehnání v ráji. Přínos muže a ženy, rozumné nakládání s přírodou, porozumění pro tvory. Že je člověk obraz Boží může i znamenat, v čem všem se může rozvíjet a růst, jakou všechnu blaženost může zakusit – protože Bůh je dokonale blažený. Ale pokud nabudeme dojmu, že už žijeme v ráji, pokud pro pohodlnost zapomeneme, kdo nás stvořil a že žijeme z oběti jeho Syna, pokud lidé přestanou jeden s druhým jednat s úctou a sami, dodejme, přestanou být hodni úcty, přichází rozpad. Ne už světová potopa, ne už skáza celého světa, jak nás o tom Bůh ujišťuje znamením duhy. Ale návrat k základním pravidlům, které zde Bůh nastínil. Návrat k zákonům přežití. A čas, kdy hlavní osobou v našem životě je krevní mstitel. Ten, kdo případně prolije krev toho, kdo prolil naši krev.

Proto, jednejme jeden s druhým se skutečnou úctou a mějme porozumění jeden pro druhého, aby nám byl zachován pokoj a hojnost tohoto času. U každého člověka pamatujme, že i za něj Kristus zemřel. A pamatujme, že pod líbivým povrchem podstatou tohoto světa stejně zůstává to, co dovede zachránit a udržet holý život. S sloupem tohoto světa zůstávají spravedliví, kteří berou zodpovědnost za život druhých a nemluví o tom, protože je to pro ně samozřejmá povinnost. Amen

Modlitba po kázání: 
579
Ohlášení: 
162
Přímluvná modlitba: Prosme v pokoji Pána: Pane, smiluj se. Za pokoj Boží a za spásu svých duší prosme Pána! / Za pokoj celého světa, za prospěch svatých Božích církví a za jednotu všech prosme Pána! / Za tento dům modlitby, za ty, kdo do něho vstupují ve víře, zbožnosti a Boží bázni, prosme Pána! / Za pastýře církví, za jejich rozhodování a službu v Kristu, za všechen Boží lid a ty, kdo konají dílo Páně, prosme Pána! / Za naše vládce, vojsko a za všechny, kdo spravují veřejné záležitosti, prosme Pána! / Za toto město a všechny naše vesnice, za tuto zemi a všechny země a za všechny křesťany, kteří v nich bydlí, prosme Pána! / Za příhodná léta, za bohatou sklizeň, za pokojné časy prosme Pána! / Za všechny, kdo jsou na cestách, za nemocné, zarmoucené, vězně, za jejich spásu prosme Pána! / Za vysvobození ze všech našich zármutků, pohrom, nebezpečí a tísně prosme Pána! / Pomoz nám, zachraň nás, smiluj se nad námi, Bože, zachovávej nás svou milostí. Spojeni ve víře s církví zvítězilou sami sebe i druh druha a celý náš život svěřme Kristu, našemu Pánu. / Tobě, Pane! Neboť tobě patří všechna sláva a čest a klanění, Otci i Synu i Duchu svatému, nyní i vždycky a na věky věků. Amen
Poslání: 2 Petrova 3, 1–9
Požehnání: Žalm 33, 16–22
33, 4