Chámův hřích, za který je pak proklet celý jeho rod, je následující: Posuzovat člověka podle jeho nejslabší chvíle nebo jeho nejslabší stránky. A hlas, který ohlašuje něčí ostudu, najde dost posluchačů až do dnešního času. V obchodě, hned vedle pásu, kam se pokládá zboží, aby kolem toho každý musel projít, leží obvykle vícero časopisů, které hned na první stránce křiklavými písmeny vítězně ohlašují: Ta a ta herečka se někde opila. Tomu a tomu herci utekla manželka a tak dále.

Člověk by měl cítit, že toto je něco velmi nízkého. Mimochodem, jméno Kenaan, které je cílem Noemovy kletby, znamená právě „nízký“. Aniž bych si myslel, že zrovna herci by ve společnosti měli být předmětem nějaké zvláštní úcty, přeci jen: Takto se nesmí jednat s žádným člověkem. Přece platí, co řekl Kristus: „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy jednejte s nimi; v tom je celý Zákon, i Proroci.“ A nikdo z nás by přece nechtěl být znám zrovna chvílí své největší slabosti. Nebo zrovna tím, s čím si nejméně ví rady. Protože o takových chvílích si říká: To přece nejsem já. A má pravdu.

Chvíle naší hanby a bezradnosti jsou ostudné právě v tom, že nic neříkají. Opilec obvykle mumlá to, co si nejméně promyslel. O čem by si za střízliva řekl: O tom ještě nemohu mluvit, protože jsem to ještě dost nepromyslel, nevím o tom dost. Nebo udělá to, o čem by si za střízliva řekl: Chce se mi to sice udělat, ale nedomyslel jsem všechny následky, nemůžu se do té věci pustit. Ve chvílích slabosti – a to nejen v opojení, ale také ve chvílích hněvu, zoufalství nebo velké únavy – vycházejí z člověka věci beztvaré, prázdné, nesmyslné. Věci bez tváře, které člověk neřekl nebo neudělal, aby z nich do budoucna něco vzešlo, aby byly k něčemu dobré. Proto je také nejde nějak zpětně obhájit, není čím.

Noe se odkryl uprostřed svého stanu. Co je na tom vlastně zajímavého? Víme přece, že každý člověk se rodí nahý. A dalo by se také říci beztvarý. Novorozence často není úplně snadné rozeznat jednoho od druhého. A tvář malého dítěte, ač je roztomilá, nemá tak jasný výraz, jako sledujeme u dospělého. Protože člověka Bůh stvořil aby byl (!) obrazem Božím. Aby nezůstal, jak je, ale aby se něčím stával.

Výrazem toho, že se člověk má něčím stát, je právě oblečení: Člověk jím nastavuje světu tvář. Obléká se tak, jak chce, aby mu lidé rozuměli. Jak chce, aby ho přijímali. Oblečení je viditelná věc, ale stejně je to u člověka i s věcmi neviditelnými: Uvnitř člověka je toho hodně, vlastně všechno možné. Ale člověk rozhoduje, co z něj vyleze ven. Čemu dá průchod a co přibrzdí. Rozhoduje, čím chce pro druhé být.

Je velký omyl si myslet, že třeba lidé, které známe jako přívětivé, překypují ve svém srdci samou láskou a neznají hněv. Jen prostě nedávají hněvu průchod. Stejně tak lidé, které známe jako rázné a rozhodné, nejsou bez pochyb a obav – jen je nechtějí přenášet na druhé. V lidech často vzbudí velké překvapení a zájem, když vidí laskavého člověka se poprvé rozčílit či člověka rozhodného uprostřed nejistoty. A mylně se domnívají: Ha, teď jsme objevili jeho skutečnou povahu. Maska spadla a my vidíme, jak se ten člověk celou dobu přetvařoval. Ale tak tomu není. Kdyby lidé měli více soucitu a pochopení, uvědomovali by si velmi jednoduchou věc: Druzí lidé zažívají všechny ty pocity, co oni sami. Ale, jako každý člověk, něčemu se rozhodli dát průchod a něčemu ne. Jako každý, uvažují, co prospívá. Lidé bláhoví uvažují, co prospívá hlavně jim. A lidé moudří zvažují, co je ku spospěchu lidem kolem nich a co je ku prospěchu do budoucna.

To není žádná přetvářka; tomu se říká odpovědnost. Noe jako otec rodiny nesl velkou odpovědnost. Měl zachránit v arše celou rodinu. V těch všech úzkostech bylo nutné, aby jeho rodina nabyla dojmu, že ví, co dělá. Že neztratil naději. K čemu by bylo, kdyby na ně přenesl bezradnost a úzkosti, se kterými mu stejně nemohou pomoci? Dodnes člověk moudrý neříká své úzkosti a pochyby každému, ale jen tomu, kdo by mu snad mohl poradit. Máme se nyní smát Noemu, že ve svém stanu odhodil důstojnost a leží tam jako nemluvně? Vždyť tu tvář, ve které je jistota a uvážlivost nosil právě kvůli své rodině. Je nevděčné a nízké se mu nyní smát.

Proč je však prokletí, kterého by se mělo dostat Chámovi, přeneseno na Chámova syna Kenaana a jeho potomstvo? Může snad člověk za to, s čím se narodil, co podědil, co má vrozené? Ne. Ale zrovna tak člověku nemůže sloužit to, co podědil, s čím se narodil, jako výmluva. Se vším, co v člověku je, co má skutečně vrozené, nějak pracuje. V jeho nitru je jak dobré, tak zlé – a s tím skutečně nic neudělá, skutečně to má vrozeno. Ale jak jsme slyšeli: „Dobrý člověk z dobrého pokladu svého srdce vydává dobré a zlý ze zlého vydává zlé.“ Nikdo nemá jedinou vlastnost, která by o něm zcela rozhodovala. Nikdo nemá jednu dobrou vlastnost, která by ho mohla vším bezpečně pronést, ale ani jedinou zlou vlastnost, která by mu ve všem dobrém bránila. Ale rozhoduje, co ze sebe dále pěstovat a co nechat ležet ladem, protože z toho nic dobrého vzejít nemůže.

A tak z Kenaanců je i nevěstka Rachab, která pomohla Izraelským poslům v Jerichu a kterou pak nacházíme v rodokmenu Davida i samotného Ježíše Krista. Tak jsme později ujištěni, že kenaanskému prokletí je možné uniknout. Jako je možné uniknout rodovému prokletí i národnímu prokletí, které někdy můžeme pozorovat. Člověku jsou narozením skutečně rozdány karty. A někomu horší karty, než jinému. Přesto je to on sám, kdo s nimi nějak hraje. A zda vynáší z dobrého pokladu dobré nebo ze zlého zlé.

Možnost tu tedy je, je však důležité se jí chopit. Protože jinak se skutečně zlé předává z pokolení na pokolení a dobré ovšem také, jen ne tak jistě. Jak vidíme i u Cháma, zlé následky má jeho jednání skutečně až u jeho syna Kenaana a jeho potomků. Jak se to děje? Velmi jednoduše a přirozeně. Podle toho, co se v kterém společenství a národě pokládá za žádoucí si lidé vybírají své protějšky do manželství. Tam, kde se cenní bojovnost, bude každá další generace bojovnější, protože největší bojovníci zanechají potomky. Tam, kde se cení chytrost, více chatrých se ožení a takové také zanechají potomky. A tak dále.

Pokud Chám pokládal za dobré posmívat se vlastnímu otci a na člověku vyhledat to nejslabší a nejnižší, jakou představu o jednání s rodiči asi předal svému synovi a jakou rodinu a s kým asi utvoří tento syn? Jací pak budou jeho synové a tak dále? Daleko snáze se budou věci zhoršovat než zlepšovat a kdo se bude chtít zlému dědictví, bude potřebovat velkou víru. Právě za víru chválí apoštol Rachab, když říká: „Nevěstka Rachab věřila, a proto přátelsky přijala vyzvědače a nezahynula s nevěřícími.“

Nám tedy zůstává posuzovat lidi podle toho, co co je vidíme dlouhodobě usilovat. Podle toho, o co se snaží než podle jejich nejostudnějších chvil. A sami pro sebe mít pevnou naději, že jsme především tím, o co každý den usilujeme, nikoliv tím člověkem ze chvil hanby a bezmoci, kdy sami sebe nepoznáváme. Nám zbývá Bohu se přibližovat a ďáblu se vzpírat a v tom jistě nezůstaneme bez Boží pomoci. Amen