Introitus: Bůh vyhlásil všechna tato přikázání: Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.
Pozdrav: Pokoj vám všem, kteří jste v Kristu Ježíši. Amen Bratři a sestry, vítám vás na dnešních Bohoslužbách, v nichž poslechneme druhé z Desatera Božích přikázání.
91, 1–3
Vstupní modlitba: 
1. čtení: Izajáš 45, 5–12
91, 4–6
2. čtení: Lukáš 10, 17–22

Jak je těžké se nezaplést při výkladu tohoto přikázání! Vždyť křesťanův život spočívá v tom, že hledí na Krista, pravý obraz Boží. Dnes slavíme Večeři Páně. A sám Kristus řekl: to JEST mé tělo, to JEST má krev. Kristus mezi námi bude skutečně přítomen. Právě kvůli tomuto přikázání židovská velerada prohlásila Ježíše za hodného smrti.

Je psáno: „Opět se ho velekněz zeptal: ‚Jsi ty Mesiáš, Syn Požehnaného?‘ Ježíš řekl: ‚Já jsem. A uzříte Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího a přicházet s oblaky nebeskými.‘ Tu velekněz roztrhl svá roucha a řekl: ‚Nač ještě potřebujeme svědky? Slyšeli jste rouhání. Co o tom soudíte?‘ Oni pak všichni rozhodli, že je hoden smrti.“

Známe ovšem od Apoštola, že Zákon byl ustaven jako dohlížitel, vychovatel, do chvíle, než přijde Kristus. A tak mohu o tomto přikázání říci, že mělo zdržovat vyvolený lid od modloslužby do chvíle, než se zjeví pravý obraz Boží, Kristus. Sedmý všeobecný koncil církve odsoudil ty, kteří odmítali zobrazovat Krista — vždyť Kristus sám se stal Božím obrazem. Řekl: Kdo vidí mne, vidí Otce. Postupem času i reformovaní, největší odpůrci obrazů v křesťanstvu, došli k tomu, že Krista je možné zobrazovat.

A přece řekl náš Mistr: „Spíše pomine nebe a země, než aby padla jediná čárka Zákona.“ A jak se to má s druhým přikázáním nám má osvětlit dnešní text.

Tato Kristova slova mě v dětství velmi děsila. Nemohl jsem všechno prodat — patřilo to rodičům. Ovšem bylo mi jasné, že věk člověka neomlouvá. Ale stejně jsem si plánoval, že až budu velký, bude mi stačit hrozně málo, všechno dám chudým. Ovšem byla tam i druhá podmínka: „pak přijď a následuj mě“. Ovšem Kristus je v nebi, na pravici Otce, jak jej člověk dnes může následovat, kde ho najde? Všude mi říkali, že je třeba pomáhat. Potřebných byla všude spousta. Řekl jsem si, že to následování bude nejspíš sociální práce a boj za správnou politiku. Tehdy jsem ještě nemohl nic prodat, leda na něco obětovat kapesné. A samozřejmě, následovat Krista znamená mluvit o něm. A tak jsem všem svědčil o Kristu, který nikoho neodmítne, který má každého rád. O Kristu, který neodsuzuje za žádné provinění, který má každého rád. Tudíž, nikdo vlastně před ním není odsouzen a každý nakonec bude spasen. Tak jsem tehdy mluvil.

Ovšem časem mi došlo, že když má Kristu každého rád, každého chápe a na nikoho se nehněvá pro jeho hříchy, protože každého přece chápe, když toto všechno platí, nedokážu vlastně odůvodnit, na co je církev. A proč jsme vlastně křesťané. I ta různá dobročinnost mě dost unavovala a ledacos jsem rozdal a neměl jsem na své věci. A v té době jsem si vzpomněl na Zákon. Jak tam všechno bylo jednoduché: „Přikázání znáš: Nezcizoložíš, nezabiješ, nebudeš krást, nevydáš křivé svědectví, cti otce svého i matku. “A všiml jsem si i toho, že Ježíš pohleděl na bohatého mladíka pohleděl s láskou. V Písmu je jen málo těch, o kterých je výslovně řečeno, že na ně Ježíš pohleděl s láskou. A došlo mi, že dodržovat přikázání nakonec vždycky znamená vzdát se všeho, na čem člověk lpí. Už minulou neděli jsem vám říkal, že majetek je vždycky jen prostředek k něčemu. Člověk se ani nemusí vzdát majetku, aby se vzdal skoro všeho, na čem mu záleží. Jen se podívejme na přikázání „nezcizoložíš“ nebo „cti svého otce i matku“. Jak moc nás věrnost v manželství nebo věrnost starým rodičům omezuje! Soužití se ženou — nebo s mužem — ten druhý je tak jiný! Člověk se musí vzdát všeho, čím byl, aby to ustál. Starat se o staré rodiče — vždyť už jsou na prahu smrti — a nám se tolik chce žít!

Tak jak je to s tím obrazem Boha a pravým následováním? Vzdát se všeho a následovat Krista: To v sobě skrývá nebezpečí falešného obrazu. Vzdám se všeho a půjdu za ním. Ale pak mi přece nesmí stát nic nepříjemného v cestě. Pak už nesmí být žádného odsouzení pro ty, se kterými se na své pouti setkám. Všem musím zvěstovat radost a spásu, nikomu odsouzení. Vždyť Bůh je láska.

Já z tohoto místa mohu doporučit raději druhou cestu. Být Boha opravdu poslušen ve všem, co žádá: „Nezcizoložíš, nezabiješ, nebudeš krást, nevydáš křivé svědectví, cti otce svého i matku.“ Konat to vše důsledně. Nehledat proč — vždyť Bůh vyhlásil všechna tato přikázání. Kdy se to bere důsledně, bez vytáček, je to velmi komplikované. Může to člověka stát všechno. Jak to vlastně po nás Bůh může chtít? Vždyť život je tak složitý. A v tom je možná jádro druhého přikázání. Bůh to všechno prostě vyhlásil. My nemůžeme říkat, že Bůh má všechny rád, že všechno chápe, že všem odpustí. To už je obraz Boha. My Boha známe skrze jeho přikázání — že člověk nemá mít jiné Bohy, že má jeden den v týdnu odpočívat, že nemá používat Boží jméno pro své zájmy, že má mít v úctě rodiče, že má zachovávat manželskou věrnost, že je nepřípustné, aby zemřel, kdo nám stojí v cestě, že se nemá krást, že se nemá o druhých říkat, co jsme si domysleli. Zkuste podle toho jednat. Zkuste podle toho posuzovat, co se kolem vás děje. Pak zjistíte, že vlastně nevíte, jaký Bůh je. Protože zájmy Boží a zájmy vaše se začnou křížit.

Ale když v tom všem budete věrní, pak se vám v jedné bolestné chvíli zjeví Kristus. A řekne: Dobře vím, jaké to je. Jak je těžké zachovat Bohu věrnost. Vždyť ses musel vzdát všeho, co je tvé. Žiješ se ženou, s mužem — a je tak jiný. A když s ním máš žít, musí nakonec opustit vše, co ti bylo milé, co bylo tvé. A máš rodiče — musíš se o ně postarat — je před tebou všechno, ještě nejsi tak starý, ale všechno to musíš zahodit a otravovat se s nimi. Ale právě v těch těžkostech, právě v nich vidíš mne — pravého Boha.

Bohatý mladík měl vědět, že už dělá dost, pokud to všechno dodržoval od svého mládí. Snad se ptal, co má dělat, protože si nechtěl připustit, že dodržovat přikázání jej bude stát mnoho z toho, co teď má. Byl to mladík — patřila mu budoucnost, všechno bylo jeho. A tak snad hledal falešný obraz Boha — toho dobrého mistra, který všem musí odpustit jejich nevěrnost a sobectví. Ne, bratři a sestry, svrhněte falešný obraz Boha, který zavírá oči před nevěrou a nespravedlností.

Dostal jsem darem několik křížů — obrazů Boha, který trpí s námi. Přemýšlel jsem, jestli si je mám pověsit na zeď. Třeba bych doma prováděl něco špatného. Třeba bych byl chladný k synovi, hádal bych se s ženou — to všechno před obrazem Krista na kříži. A pak mi to došlo: Měl bych ty obrazy mít doma. Když se na ten obraz podívám, vždycky mi to dojde: Já mám své důvody. Mám své důvody, proč hřešit — každý je má. A pak je tu ten, který trpí bez důvodu. Je tu ten, který odpouštěl, ale který také dokázal nemilosrdně kárat, vynášet soud. A teď přede mnou visí na dřevě. Nikdo nedokáže přesně říct proč — až půjdete domů, přemýšlejte, za co vlastně byl Kristus ukřižován, co mu dávali za vinu. Nedá se to jasně říct. Ale ten křižovaný říká: Vaše důvody nejsou moje důvody. Já visím na kříži a volám: Proč jsi mě opustil? Ale věrnost Boží vůli jsem zachoval, sám vlastně nevím proč. Poslouchejte Boží přikázání, a až vám přijdou nesplnitelná a těžká, pak poznáte, že není žádného obrazu Boha. Není ani Boha, který všechno musí odpustit, všechny miluje a nad vším zavře oči. Není ani Boha, který číhá na naše chyby, nedopřeje nám žádnou radost a všechno nám spočítá. Je jen Bůh, který se nám zjevil v Písmu. Bůh, o kterém můžeme do nekonečna přemýšlet. Bůh, jehož vůli můžeme plnit — nebude se nám to dařit, ale on ve všem bude s námi. Je jen Bůh, který visí na dřevě a nikdo neví proč. Kdo se na tohoto Boha dívá, tomu dojde, že Boha nejde zobrazit. Lze ho jen poslouchat. Amen

Modlitba po kázání: 
364
Ohlášení: 
308
Přímluvná modlitba: 
Poslání: 
Požehnání: 
550