Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách. V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý.

Pozdrav: Pokoj vám všem, kteří jste v Kristu Ježíši. Amen

Bratři a sestry, vítám vás na dnešních Bohoslužbách, v nichž poslechneme čtvrté z Desatera Božích přikázání.

210, 1–3

1. čtení: Genesis 1, 26–2, 3

210, 4–7

2. čtení: Marek 2, 23–27

Sobota je učiněna pro člověka, ne člověk pro sobotu. Cosi děsivého je pro mne v těchto slovech. Což je všechno na světě pro člověka, dokonce i sobota? Je to trochu vysilující, že všechno v našem životě se nám nějak hodí.

Právě víra nám přináší úlevu od toho, že je všechno pro nás, že všechno můžeme, musíme nějak zužitkovat. Víra znamená mlčet. Víra znamená přestat s prací a sledovat, jak pracuje někdo větší, než my.

Proto Ježíšova slova neznamenají, že sobota je pro nás další úkol. Je psáno: Šest dní budeš pracovat, ale sedmého odpočineš. A když se v Písmu mluví o práci, nemyslí se tím jenom obživa, něco, co musíme dělat. Nějak se musíme živit, to beztak každý ví. Nepotřebujeme Písmo na to, aby nám říkalo, co už víme. V Písmu se mluví o lásce. O té víme málo. Láska se neomezuje na city. Láska je především zodpovědnost za druhého, povinnost vůči druhým. A když přikázání lásky k Bohu a bližnímu bereme vážně, dá to dost práce a námahy. Takže není možné, abychom ještě přemýšleli nad tím, jak správně odpočívat. Jen si představte ten děs – každého dne se trápit nad svými povinnostmi a pak se ještě v den odpočinku trápit nad tím, jak správně využít neděli.

Sobota je Boží dílo pro nás. Proto nespočívá v našem úsilí. Nespočívá v tom, jak ji správně pochopíme. Jak odpočívat, se nabízí samo. Je to příkaz, který nijak nezávisí na naší snaze. Samo se nabízí, jak odpočívat. Proto reformace vyhlásila čtvrté přikázání za to největší ze všech. Je to Boží přikázání. Neposlušnost Zákona znamená smrt. A přece toto přikázání nijak nezáleží na naší námaze. Znamená nedělat nic. Taková je i víra. Nevěřit znamená smrt. Kdo nevěří ve vzkříšení Ježíše Krista přece sám říká: Nic jiného, než smrt není. Věřit znamená přestat se namáhat s vlastním životem a cele se spolehnout na vzkříšeného Krista.. A tak čtvrté přikázání platí vlastně každý den.

Ale dnes je neděle. Dnes by poslušnost čtvrtému přikázání měla být nejviditelnější. Řekl jsem, že se samo nabízí, jak odpočívat. Jsem přesvědčen, že každý z vás ví, jak odpočívat. Aby byl Bůh oslaven, podívejme se jak nám sám slouží v našem odpočinku.

Když člověk odpočívá, bývá doma. Oblékne se, jak je mu to pohodlné. Doma je člověk většinou sám sebou. Doma je člověk daleko od hlučícího davu. A přemýšlí. Alespoň já někdy doma přemýšlím, co bylo v týdnu, který uběhl. Říkám si: Jak jsem se to zase choval? A proč sem řekl zrovna toto a ne něco jiného? Kéž by tu byl ten člověk, s kterým jsem mluvil, právě teď. Řekl bych mu to lépe. Proč jsem ze setkání s bližním vyšel jako hlupák? Kdyby tu byl teď, jednal bych lépe. Ale upřímně, asi ne. Kéž by člověk mohl odpočinout od neporozumění, kéž by si lidé viděli do srdce. Snad bych tak druhým mohl ukázat svou lepší stránku. Proč jsem bližním ukazoval tu horší? Je ve mně přece i něco lepšího, než co jsem dal vidět. Ale marná sláva, člověk prostě je takový, jak se druhým staví. Má dobré a špatné stránky, ale ta stránka, co je vidět, ta se počítá. Ale, jsem z toho zarmoucený? Ne docela. Vede cesta ven. Když si upřímně bez výmluv přiznám, že jsem jednal ve světě zle, pak jaksi zjihnu a snažím se být dobrým alespoň doma. Řeknu si: Inu, stalo se. Co se stalo, nedá se odestát. Ale je přede mnou úkryt, mohu se před vinou, která mne stíhá, ukrýt v laskavosti. Před zlým, které je za mnou, se mohu ukrýt v dobrém jednání, které je možné teď. Neděle je den odpuštění. Nedělí začíná nový týden. Zlé je za námi, Kristovo odpuštění otevírá cestu k dobrému jednání právě teď.

Kdo odpočívá, kdo uléhá na lůžko, vejde do svého srdce a říká si: Přece nejsem tak zlý. Vždyť jsem si přece zamiloval dobro. Jak se to stalo, že jsem jednal, jak nechci. Člověk pak neví, kam se vrtnout. Chtěl být dobrý, ale to se mu nepovedlo. A ve zlém zůstat nechce. Volá tedy k Bohu v modlitbě. A Bůh jej přivine k sobě. Člověk odpočine v Kristově srdci a usne. Kdo spočívá v Kristově srdci i po probuzení, kdo vzpomene na večerní modlitbu, ten už nemusí dělat nic. Ten už se nedá do služby hříchu, ale nechá skrze sebe jednat Krista.

Když člověk odpočívá, tak je doma. A čte si knihu, noviny, nebo se dívá na film. A nebo poslouchá hudbu. A nebo je třeba v lese a dívá se na přírodu. Při tom všem většinou mlčí. Moc nejde číst si a zároveň při tom mluvit; a kdyby člověk mluvil do filmu, nic by z něj neměl. A když člověk huláká v lese, vyplaší zvířata, nebo ho rovnou hajný vyžene. Kdo odpočívá, ten mlčí, dívá se a poslouchá. Zkrátka, když člověk odpočívá, mlčí. A poslouchá a dívá se na to, co není z něho. Zajímá se o vše jiné. A ne proto, aby to mohl nějak využít – vždyť přece odpočívá, co by využíval, co by dělal. Poslouchá jiné, sleduje jiné, protože ho to prostě zajímá. Protože si uvědomil, že není důležitý jen on, ale i ti druzí, i příroda, svět, který jej obklopuje. Čteme knihy, protože příběhy v nich napsané jsou zajímavější, než ty naše. A od toho stačí udělat jen jeden krok. Jeden krok, abychom si uvědomili, že i příběhy, životy našich bližních, jsou zajímavější, než ty naše. Kdo odpočívá, ten může poslouchat druhého bez přerušení, ten může sledovat životy druhých bez závisti a bez rychlého soudu. Ne proto, aby hned něco dělal – přece odpočívá. Ale je nutno dodat, že až bude potřeba něco udělat, bude sám vědět, co. Nikdo mu nebude muset říkat, co má dělat. Vždyť už se dříve zajímal, poslouchal, díval se.

Když člověk odpočívá, jde do kostela. A tam je to úplně stejné. Ani tam nechodíme, abychom něco dělali. Ale abychom poslouchali, abychom hleděli na slávu Kristovu, abychom sledovali příběh Božího lidu. Nechodíme do kostela proto, aby nám někdo říkal, co máme dělat. Zde jen pozorně posloucháme, díváme se. Nemusíme hned jak vyjdeme z kostela něco dělat. Ani v pondělí, den po tom, nemusíme hned něco dělat. Až bude potřeba něco dělat, sami budeme vědět, co. Vždyť už jsme toho v kostele tolik viděli a slyšeli, sami si pak dáme dohromady, co z toho plyne. Třeba až za rok, za deset let si člověk vzpomene, co kdysi slyšel v kostele. Čemu třeba úplně nerozuměl, ale zajímalo ho to, zaujalo ho to.

Taková je sobota, učiněná pro člověka. Kým je sobota učiněna? Kdo udělal sobotu. Sám Bůh učinil sobotu. Jak ji učinil? Právě tím, že nic nedělal. Že odpočal. A tak Boží odpočinek patří k sedmi dnům stvoření. Sedmý den, odpočinek, patří neoddělitelně ke stvoření. U jednoho z reformátorů jsem četl, že Bůh pracuje stále. Ale odpočinul sedmého dne kvůli nám, aby nám dal příklad. Zdálo se mi to trochu troufalé, zdá se mi to i teď. Ale něco na tom je. Právě ten jeden den v týdnu, sedmý den, přikázaný den odpočinku nám tolik říká o Bohu. O Bohu, který pracuje a přece stále odpočívá. Pracuje stále a přece spočívá v dokonalém klidu. Je to jakési okno k Boží slávě v šedi našich dnů. Den odpočinku je jediná cesta, jak poznat toho, který stále pracuje a přece spočívá v dokonalém klidu.

A to si řekneme ve shrnutí dnešního kázání: Když člověk odpočívá, vidí sám sebe mezi druhými, z odstupu. Ale již dříve sám Bůh viděl sám sebe ve svém Synu a Syn v Otci v Duchu svatém. Bůh je od počátku jeden, Bůh je sám – jako my, když odpočíváme daleko od lidí. A přece je vždy ve společenství – je to Otec, Syn a Duch svatý. Když člověk odpočívá, vidí sám sebe z odstupu. Ale již dříve sám Bůh stvořil člověka, aby byl obrazem Božím.

Když člověk odpočívá, zapomíná na sebe a zajímá se o jiné. Ale již dříve samotného člověka stvořil Bůh. A zajímá se o nás, sleduje náš život a slyší naše modlitby.

Když člověk odpočívá, oslavuje Boha. Jen kvůli Bohu samému přichází člověk do kostela, aby jej mohl spatřit. A bude pak něco dělat, až to bude potřeba. Ale již dříve Bůh jen kvůli své slávě vyvolil ty, jimž se dal poznat. Dříve, než jej kdo mohl poznat, přišel ve svém Synu a těm, které pro svou slávu vyvolil, dal poznat spásu ve víře v Ježíše Krista. Jsme to my, radujme se z toho dnes. Před námi je šest dní práce. Nemysleme na ně dnes. Jen odtud odcházejme s nadějí, že co zde slýcháme, co zde sami zpíváme a voláme, promluví samo v naše životě, až přijde čas. Amen