Introitus: Žalm 30, 1–6(13)
Pozdrav: Milost vám a pokoj od toho, který jest a který byl a který přichází a od Ježíše Krista, věrného svědka, prvorozeného z mrtvých a vládce králů země. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 3. adventní neděle.
498
Vstupní modlitba: Prosíme tě, všemohoucí Bože a náš Otče, abys očišťoval každý den naše svědomí, tak aby v nás tvůj Syn a náš Pán při svém příchodu našel pro sebe připravený příbytek. Jemu s tebou a s Duchem svatým budiž vzdávána čest a sláva na věky věků. Amen
1. čtení: Matouš 23, 1–12
259
2. čtení: Izajáš 10, 1–17

V adventním čase si připomínáme nejen všechny ty věky, které toužebně vyhlížely Krista. Ale nejen to, co jeho narození předcházelo: Také jeho druhý příchod, na který toužebně čekáme. I to, že veškeká lidská slova a činy jen tak nevyšumí, ale stanou před Božím soudem. Dějiny neproběhnou, jen aby se na vše zapomělo. Ale vše se děje před Boží tváří, ke všemu je přikládána míra Boží spravedlnosti. Pohleďme, ani jak jednal Asyrský král před dva a půl tisícem let, se nezapomnělo.

„Běda Asýrii, metle mého hněvu, té holi, skrze kterou projevím svůj hrozný hněv.“, slyšeli jsme. Bůh posílá na svět i tresty a tak drží zlo pod kontrolou, drží ho v hranicích. Ke svým trestům užívá i lidské prostřednictví. Máme tu však dnešní slovo proroka, abychom věděli, že je to jaksi pomocné, dočasné Boží dílo.

Protože i naším úkolem může někdy být zakročit proti zlu, je dobré, abychom znali omezenost svého úklu. Sice máme pojmenovat zlé skutky a zlá slova, sice se máme i ozvat, když nám samotným se děje křivda. Ale celé lidi nemáme odsuzovat a zavhrovat. Nemáme se radovat, že, takříkajíc, stojíme někomu na zádech, nad snížením druhých lidí. Protože jsme nebyli posláni do světa, abychom proklínali, ale abychom žehnali. Ne abychom snižovali, ale abychom skrze Krista pozvedali a zvyšovali druhé.

Tím spíše nemáme v žádném ničivém díle, v žádném soudu a kárání vidět, slou vlastní velikost. Od toho, že odsoudíme druhé, odvozovat svpu vlastní spravedlnost. A tak Hospodin říká: „Ztrestám asyrského krále pro ovoce jeho velikášského srdce, i to, co je v jeho povýšených očích proslavené, neboť řekl: Vykonal jsem to silou své ruky a svou moudrostí – vždyť se v tom vyznám.“ A dále: „Což se smí sekera holedbat nad toho, kdo jí seká? A pila povyšovat se nad toho, kdo jí řeže? Jako by metla mohla švihat toho, kdo ji zvedá, nebo hůl se vynášet, že není dřevo.“

Všimněme si: Dříve, než Bůh promluvil proti tomuto cizinci, obrátil se k vlastnímu lidu, řekl: „Běda těm, kdo nařizují ničemná nařízení těm, kdo předpisují plahočení“. Záliba v ničivém díle, to nebyl jen problém toho cizího dobyvatele, Asyrského krále. Ten problém byl i v Izraeli.

Trochu zjedodušeně, Bůh drží zlo ve světě na uzdě třemi zřízeními: Je to stát, sslužebníci slova a svátostí a rodiče dětí. Každý, kdo je v některém z těch postavení, má mít na paměti, že úkol Boží metly je omezený a dočasný. Zlo je sice nutné krotit, ale všechno nucení a trestání je opravdu jen na to, aby se zničilo zlé. Nikdy z něj však nemůže vzniknout dobré. Protože dobré mezi lidmi vzniká jen působením Božího Ducha, Pána a Dárce života. Jen proměnou srdce. Skutečné dobré skutky nikdo nekoná z donucení, ale sám chce. Skutečné dobré skutky vznikají jen z vděčnosti – ze strachu snad někdo napraví křivdu, dá něco do pořádku. Ale ze strachu nic dobrého nevytvoří.

Je tedy třeba podřizovat se zmíněným autoritám. Ale každé z nich má člověk plné právo se zeptat: „A bude mi líp, když poslechnu? A v čem to pro mě bude dobré.“ Aby se tak ukázalo, zda to, co se nařizuje, není náhodou ničemné něřízení. Zde ase jen nepředepisuje plahočení. Protože: „Běda těm, kdo nařizují ničemná nařízení těm, kdo předpisují plahočení“.

U vládní moci je to asi nejřetelnější. Její pravá podstata je někdo, kdo má pistoli nebo jinou zbraň. Voják nebo policista. Nesmíme nikdy zapomenout, že vládě se lidé podřizují v posledu proto, že má mnohem víc hlavní a mnohem víc munice. Vše, co vládá někomu dá, nejdříve musí někomu sebrat. Ti nejnuznější to většinou cítí nejvíc, protože těm vláda bere z toho mála, co mají. Chceme-li, aby vláda něco prosadila, nikdy nesmíme zapomenout, že tím chceme, aby se ta věc prosadila násilím. Vždy to nakonec znamená, že takovou věc při nejhorším bude dělat voják, nebo policajt.

Věci, které nemůže udělat nikdo jiný než voják nebo policajt, rozhodně jsou. A jsou vysoce potřebné, stejně tak zaměstnání vojáka nebo policisty je potřebné a křesťan se jej může ujmout. Zvažme: Pokud se třeba zločinci spojí a zorganizují, nemáme šanci se jim ubránit, byť bychom byli po zuby ozbrojení. Stejně tak není žádoucí, aby se země stala kořistí nějakého dobyvatele. Protože se zajetím těla se obvykle dostává do zajetí i duše. Naprostá většina lidí se v područí, za okupace, chová mnohem nemravněji než v čase svobody a nezávislosti. Schopnost vést válku a potírat zločince je tedy velmi důležitá, ještě lepší je dokázat dobyvatele či svévolného člověka zastrašit, aby ze strachu z válečných ztrát k válce vůbec nedošlo. Aebo aby se člověk zlého smýšlení ke zločinu raději neodhodlal. Vůbec se zločincem nestal.

Ale chceme opravdu, aby voják či policista v posledu dělal třeba doktora? Nebo učitele, nakonec? Když se v 18. století vláda rozhodla, že bude místo rodičů či kněží vzdělávat děti, tak tím učitelem opravdu často býval vysloužilý voják, doslova. A konec konců, nemocnici či domov důchodců je z vnějšku docela těžké rozeznat od kasáren – a často se málo liší i režim uvnitř. Chceme tedy opravdu, aby doktor byl někdo jako voják? Nebo jako policista, který shromažďuje důkazy a posílá o lidech hlášení na centrálu? Je moudré chtít od vlády, aby učila či léčila? A tak nejméně ve svém srdci, ale možná i na hlas má i u vládní moci člověk říci: „Poslechnu. Ale co dobrého je v tom pro mě? Nařizujete něco pro nějaké všeobecné dobro. Ale jak se zlepší můj život?“ A dobrý vládce by měl vědět, nebo raději nic nenařizovat.

Mnohem důležitější, než každá vláda, je samozřejmě rodina. Ta na nás má mnohem větší vliv, daleko spíše a daleko lépe nám také může pomoci. Není to – a nebo alespoň nemá být – studené místo, jako nějaká kasárna. V rodině má být vřelo, útulno. Přece ale dal Bůh rodičům pravomoc donucovat a trestat. Děti. Protože člověk nepřichází na svět dobrý; naopak, rodí se v hříchu. A výchovou se z velké části právě brání hříchu. Jaksi, dítě se postupně učíme odnaučit sobectví a zlobě. Moudře je napsáno v našem vyznání, že výchova je hlavně k tomu, aby děti nepropadly na jedné straně lhostejnosti, lenosti – ale na druhé straně, aby nepropadly malomyslnosti, zoufalství. Ale naučily se důvěře v Boha. Naučili se žít přímo před tváří Boží, když už nemají rodiče za zády. U všech rodičovských zákazů a příkazů je tak třeba se ptát: „Jak zrovna toto přispěje k budoucí samostatnosti dětí? Jak zrovna tahle věc učiní v budoucnu děti silnějšími?“ Cílem výchovy rozhodně není, aby děti zůstaly navždy doma, aby nad nimi rodiče navždy panovali – ale pravý opak.

Úkolem vlády je tak bránit zlému, úkolem rodičů vlastně učinit sami sebe časem méně důležitými, protože děti se dovedou rozhodnout a jednat sami. Úkolem církve je na prvním místě zvěstovat odpuštění v Kristu: Takže ten, kdo vykonal něco zlého ví, že je za to zaplacena cena, že může začít jednat dobře. Zvěstovat, že skrze Krista jsme se znovu narodili z vody a z Ducha – takže naše jednání, náš život nemusí určovat, kdo jsou naši rodiče. Úkolem církve tedy není na prvním místě omezovat, brzdit zlo – ale ukazovat, kdo je ten úhelný kámen, co je základem dobrého života, dobrého díla.

Pokud však nemáme jen vzpomínat na své obrácení, ale skutečně nově žít, musí církev připomínat i původní Boží úmysl se stvořením, Boží řád – všechno to, od čeho člověk svým hříchem odpadl, od čeho se odvrátil. Musí ukazovat i hranice, za kterými již se člověk vydává na cestu tísně. Představme si kterékoliv přikázání desatera, zda se snad zlepší život člověka, když je poruší. Dopadne snad dobře, když bude mít člověk i jiné Bohy? Když zapomene na den odpočinku, nebo bude křivě svědčit atd.? Má připomínat nejen zákazy, ale i příkazy Boží: Co se vlastně má dělat, co je ten dobrý život.

U církve samotné pak platí nejvíc, že u všeho je třeba se zeptat „A jak se tím zlepší můj život? A bude mi tak lépe? A kdy mi bude lépe?“ A, pravda, někdy lze skutečně říci „po vzkříšení“. Konečně, tento lidský život končí stářím a smrtí, takže jistě nelze čekat, že si na této zemi člověk vybuduje něco na věky. Přes to, není to odpověď na všechno. Boží přikázání mají zaslíbení, Boží slovo přináší ovoce. A tak, když vyhlašujeme příkazy a zákazy, máme mít víc než tušení, jakou proměnu vnesou do života, jak život učiní lepším, byť třeba ne hned. Protože, i nám platí ta výstraha: „Běda těm, kdo nařizují ničemná nařízení těm, kdo předpisují plahočení!“ Amen

262
Přímluvná modlitba: 
Poslání: 2 Korintským 3, 13–18
Požehnání: Hospodin s námi učinil velké věci, radovali jsme se. Hospodine, změň náš úděl, jako měníš potoky na jihu země! Ti, kdo v slzách sejí, s plesáním budou sklízet. S pláčem nyní chodí, kdo rozsévá, s plesáním však přijde, až ponese snopy. Požehnej vás Všemohoucí…
276