Introitus: Žalm 22, 2–7
Pozdrav: Hle, jak oči služebníků k rukám jejich pánů, jako oči služebnice k rukám její paní, tak vzhlížejí naše oči k Hospodinu, našemu Bohu, dokud se nad námi nesmiluje. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách Velkého Pátku, památky umučení našeho Pána a Spasitele.
329
Vstupní modlitba: Ty, Hospodine, usmrcuješ i obživuješ, do podsvětí přivádíš a vyvádíš též odtud. Ty ochuzuješ i zbohacuješ, ponižuješ a též povyšuješ. Tvá církev se před Tebou shromáždila v den velikého truchlení. Připomínáme si rány našeho spasitele a pláčeme nad nimi, připomínáme si vlastní hřích a litujeme ho; naříkáme i nad svévolí, bolestí a smrtí v tomto bídném světě. Prosíme Tě za odpuštění všech našich hříchů, postav nás, Pane, na stranu přátel Tvého Syna, nedej nám stanout na straně těch, které jsi zavrhl. Dej, ať se nám skrze Krista stane hrob branou vzkříšení. Kyrie eleison, Kriste eleison, Kyrie eleison. Amen
1. čtení: Ámos 5, 18–20
309, 1–5
2. čtení: Jan 10, 14–18

Ústy proroků volá Hospodin stále svůj lid k sobě. Navraťte se. Připomíná to hlas starajících se rodičů „pojď už domů, brzy bude tma“. Připomíná to snad více hlas matky než hlas otce. Hlas té, která tu stále bude, i kdyby člověk udělal cokoliv.

Jako hlas té, kterou má člověk stále za zády. Bude za ním stát stále. Člověk si je tím tak jist, že je mu to až nepříjemné. Provádí všechno možné, aby se ukázalo, že není maminčin mazánek. A zároveň, nedostane strach, ať už dělá cokoliv – maminka přece vždy bude stát za ním. Z rozmazlovaných dětí rostou mnohdy zlí lidé. Skoro za každým tyranem minulosti stojí jeho zbožňující matka, která mu říká, že dosáhne něčeho velkého.

V protikladu k tomu, jako světlo v temnotách, nacházíme něhu, která se přece objeví u těch, které rodiče opomíjejí. Lásku staršího sourozence k dětem, o které se stará. Lásku k babičce, k hodné tetě. Něhu, kterou v sobě proti všemu očekávání objeví v dospělosti ten, který ji jako dítě nepoznal.

To je to hrozné, že láska na světě často neplodí lásku, ale touhu po pravém opaku. Když jsme milováni, když o nás mají blízcí starost, toužíme se z toho obětí vymanit. A když nás nikdo rád nemá, najednou toužíme alespoň sami někoho milovat. Jakoby ve smutku tohoto světa zaznívalo ozvěnou: „Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže.“ Když člověk má lásku, je si sám sebou jistý. Hřeší na to. Jde si za vlastním srdcem. Když ji ztratí, teprve pak chápe. Ale když ji zase najde, rychle mu otrne. Jako by člověk neunesl jinou lásku, než tu neopětovanou. Být milován a sám nemilovat. Milovat a sám nebýt milován.

Na svět přišel Kristus. Je si jist láskou svého nebeského Otce. Neodvrací se od něj, ale naopak, obrací se stále k němu. V něm konečně přichází láska opětovaná, láska oboustranná, láska naplněná. Přináší úlevu a vykoupení těm, jejichž láska touží po odpovědi: Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje. A toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec; i já ho budu milovat a dám mu to poznat.

Přináší ale také soud. Soud nad láskou bez odpovědi. Otec doposud volal své děti zpět. Dveře měli stále otevřené. Zatím vlastně svět nikdy zcela nepocítil, jaké je to být bez Boha. Stále každý, i ten nejhorší, v sobě chová klamnou představu, že by mohl být dobrý, kdyby žil za jiných okolností, v jiných podmínkách. Stále každý, ať žije jakkoliv zle, nějak doufá, že konec všeho mu dá za pravdu. Vládcové říkávají „soudit mě bude historie“. Lidé obyčejní říkají: Mám to srovnané se svým svědomím. Nebo podobně: Bůh, který mě bude soudit, moje jednání pochopí, vy je nechápete.

Kristus přišel skoncovat s touto klamnou iluzí. Navraťte se k Bohu teď, dokud o vás ještě stojí. Nemějte Boží shovívavost za příležitost dělat si zatím, co chcete. Je tu pro vás teď, ale nebude pořád.

Protože Bůh je uražen tím, že za jeho vlídnost nepřichází odezva, ale jen výsměch. Bohu se hnusí láska bez odpovědi. Hnusí se mu jako smrt sama.

Kristus jediný nežije s pouhé Boží shovívavosti. Jemu není co zlého odpouštět, protože nic zlého neučinil. On má život sám v sobě. Není jen člověk, ale i pravý Bůh. On nepotřebuje jako zlobivé dítě dokazovat svou samostatnost – on je samostatný, on je absolutní vůle, pravý Bůh z pravého Boha, světlo ze světla.

Právě on, který nikomu nic nedluží, který jediný je cele nezávislý, za nás, za všechny lidi ukazuje, jaké je to být opravdu bez Boha. Všichni, i pohané, ještě žijeme v čase milosti. Ještě nám ani nemůže dojít, jaké je to být bez Boha, protože jsou dveře pořád ještě otevřené, pořád se ještě jde vrátit.

Ale Kristus překračuje tu hranici za nás za všechny. Nechá se sám zabít od lidí, nechá lidi zabít Boha. Zároveň nechá Boha zcela zavrhnout člověka. Nechá Boha, aby jej samotného zcela opustil. Bože můj, Bože můj, proč si mě opustil? David toto ve svém žalmu říká, protože nezná vše. Cítí se Bohem opuštěný, ale zcela není, jako za života Bůh nikoho zcela neopustí. Ale Kristus ví vše. Kristus ví, že je nyní skutečně Bohem zcela opuštěn. A tak, když lidé Krista přibili na kříž, zabili jediného Boha, který byl v světě s nimi. A žádný jiný už není. A když Bůh v Kristu odsoudil člověka a zcela jej zavrhl, nemá už člověk žádnou naději. Proto vyznáváme, že Kristus sestoupil do pekel.

Kristus, jediný zcela samostatný a na Bohu nezávislý, se přece ve vší své svobodě a nezávislosti po celý život obracel k Bohu. Boží milost jej nedržela a on se k ní přece stále obracel. Nás drží a přece od ní stále utíkáme. Kristus ze svého svobodného rozhodnutí naplnil vůli Boží, totiž aby lidé Boha poslouchali. Ale svou smrtí naplnil bláhovou vůli člověka: Být bez Boha. V něm došel hřích všech lidí svého cíle. V něm se naplnil Boží hněv, který je proti všem lidem. V něm došla Bohu trpělivost a nechal jít člověka tam, kam chce – do pekel.

A tak Kristus v tomto světě oslavil Boha a zachránil Boží čest. Zachránil důstojnost lásky Boží a lásky člověka. Ukázal, že i když láska Boží, jeho slitování, trvá po celý život, nikdo se jí nebude posmívat do nekonečna, ale kdo se neobrátí, toho čeká hrůza, kterou na tomto světě ještě ani nejde poznat – bude Bohem nadobro opuštěn. Ani zlomek dobrého, ani jiskřička, mu nezůstane – jak sám chtěl.

Kristus ukázal, že i když láska člověka je v tomto světě často neopětována, i když láska nás všech je někdy vysmívána a zraňována, nebude to tak na věky. Ukázal, že žádná láska není marná, protože je návratem ke zdroji všeho života, k Bohu.

Nepropadejme zoufalství v tomto světě, když cítíme nevděk. Zdálo by se nám, že dobré nikdo neocení – dokud nevidíme kříž, kde je dobrý, spravedlivý Ježíš skutečně neoceněn, opuštěn, prohlášen za prokletého, nejen lidmi, ale i Bohem. Ani Bůh tu neocenil, co dobrého Ježíš vykonal, ale nechal jej ukřižovat, opustil jej.

A tak Ježíš vyhlásil soud nad světem, hřích v něm byl usmrcen. Vrátil vážnost Bohu, jehož milosti se nikdo nebude posmívat. Soud, který teprve přijde, ukázal nám na svém těle.

Tím však dal naplno naději všem lidem. Ještě na tom nejsme jako Kristus, nás ještě chce Bůh přijmout. On je počátek, ale i konec všeho stvoření. Náš konec ještě nenastal – v Kristu je však konec našeho hříchu. Pokud v něj věříme, náš hřích je ukřižován spolu s ním.

Modlitba po kázání: Tvou smrt zvěstujeme, Tvé vzkříšení vyznáváme, na Tvůj příchod čekáme, Pane Ježíši Kriste. Amen
309, 6–9
Ohlášení: 
247, 1–3
Přímluvná modlitba: Náš nebeský Otče, pamatujeme v tuto hodinu na všechny bídné v tomto světě. Na nemocné tohoto sboru, přítomné i nepřítomné; prosíme abys je podepřel. Na všechny umírající: Nevěřící ať poznají svůj hřích a naleznou tebe, věřící ať jsou posíleni v naději, ať odcházejí statečně, důstojně a s jasnou myslí. Za chudé, abys jim dal poznat pravé bohatství, které nám za cenu nejvzácnější dobyl tvůj Syn. Za sirotky a vdovy, ať najdou útěchu a zastání. Za vězně; spravedlivým ať je dáno propuštění, nespravedliví ať naleznou pokání. Modlíme se za ty, kdo nás nenávidí, ať se změní jejich srdce. Dej, Pane, ať tento den vede mnohé k vzájemnému odpuštění, ať je slavný nedělní den vzkříšení slaven v pokoji a radostná zvěst ať pronikne ke všem lidem. Smiluje se, Pane nad námi, smiluj se. Amen
Poslání: Galatským 5, 19–26
Požehnání: Sám Pán pokoje ať vám uděluje pokoj vždycky a ve všem. Pán se všemi vámi. Amen
331