Introitus: Žalm 23
Pozdrav: Hospodin vykoupí duše svých služebníků, nikdo z těch, kteří se k němu utíkají, vinu neponese. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 2. neděle po Zjevení Páně.
23
Vstupní modlitba: Pane, Všemohoucí Bože, vzýváme tvou otcovskou dobrotu: popatři na naše prosby, které k tobě úpěnlivě vysíláme. Dej, abychom poznávali tvou svatou vůli a měli sílu ji naplnit. Pro našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna, který s tebou a s Duchem svatým žije a kraluje na věky věků. Amen
1. čtení: Izajáš 42, 1–17
210, 1–3
2. čtení: Jan 10, 17–42

„Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, abych jej opět přijal.“ Jaká je to ovšem oběť, když potom člověk zase získá všechno zpátky? „Mám moc svůj život dát a mám moc jej opět přijmout.“ Představme si, že by nám někdo s velkou slávou dal nějaký velmi cenný dar. A za tři dny by přišel, že by si ho zase vzal zpátky. Řekli bychom si také: „Zbláznil se snad? Je snad posedlý? Na co myslel, když nás tak obdaroval? Ale především, na co myslí teď, myslí-li si že zase může vzít zpátky, co dal.“

Nemysleme si však, že vždy když někdo něco získá, někdo jiný to napořád ztratí. Takové smýlšení předpokládá svět, kde je všeho stále stejný počet. Svět, který je bez proměny. Svět, který je věčný. My však víme, že svět byl stvořen, není věčný a není ani bez proměny. Bůh tvoří nové věci. A nejen Bůh, i lidé svým dílem vytvářejí nové věci.

Když jste lovec a sběrač a z přírody jen kořistíte, tak jistě: Pokud přijde jiný lovec a sběrač a vysbírá všechny borůvky, tak pro vás už nezbudou. Ale pokud jste zemědělec, zasadili jste na poli obilí, které tam před tím nebylo. A z té sedby vzejde takové množství potravy, které před tím vůbec nebylo. Uživíte se nejen vy, ale třeba i nějaký jiný zemědělec, který s vámi na tom poli pracoval. A třeba i kovář, který už nemusí sám shánět potravu, ale místo toho vám vyková pluh, takže je pak vaše práce daleko snazsší. A uživit se mohou i noví lidé, třeba tři čtyři děti, které se vám narodí.

I proto, jak si můžete občas všimnout, se Písmo na lov a sběr jako na způsob obživy nedívá zrovna příznivě. Lovec a sběrač si myslí, že na světě je stále stejný počet borůvek, které sesbírá buď on, nebo mu je sebere někdo jiný. Ostatní lidé jsou tak jeho přirození nepřátelé. Myslí si totiž, že svět je neměnný a věčný. Ale jen Bůh je neměnný a věčný; kdežto Boží prozřetelností a lidskou prací vznikají na tomto světě nové věci, které tu dříve nebyly.

Kdybyste na jaře neměli co zasít a někdo vám dal svůj pytel obilí, tak na tom přece vůbec není důležité, že ten pytel obylí natrvalo ztratil a nikdy, nikdy už ho nedostane zpět, už nikdy ho nesmí mít. To nedává žádný smysl. Jedno zrno pšenice dá klas s asi dvaceti zrny, a těch klasů má ještě navíc třeba i pět. Takže z jednoho pytle obilí je při sklizni dvacet a možná až sto pytlů. Z jakého důvodu nejde jeden pytel po sklizni zase vrátit tomu, kdo ho při setbě dal?

Opravdu, velikost není v tom, že zrní natrvalo ztratil. Ale že dal, když jste nutně potřebovali, kdy jste si sami nemohli pomoci. Že se vůbec staral, že měl potřebu se starat. A že dal, co funguje. Právě, že to funguje! To je právě velké na takovém člověku, že pomohl tak, jak věděl, že to bude fungovat, že to dopadne dobře. Že na jaře, kdy se zásoby všeho tenčí a pole ještě ani není zorané, viděl už sklizeň, věřil a vytrval.

„Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, abych jej opět přijal.“ Právě proto otec miluje Syna, že Syn nedává svůj život natrvalo, ale věří, že ho dostane zpět. Proto Otec miluje Syna, protože Syn věří, že to nakonec nebude tragédie.

Skoro všechna pohanská náboženství znají nějakou oběť – ale ta je vždy natrvalo. Obvykle už na počátku světa musí být nějaká bytost zabita, aby z ní byl stvořen svět. Už stvoření je nějaký smrtelný zápas – kdežto pravý Bůh tvoří s lehkostí, s radostí a z ničeho – jak víme z knihy Genesis. Nebo později, nějaký bůh musí každý rok na podzim umřít, aby se na jaře vrátil z podsvětí – ale na podzim musí zase do pekel zpátky a tak už na věky.

Zvláště obludné bylo náboženství Aztéků. Když se s nimi konquistadoři, španělští křesťané, setkali, byli vyvedeni z míry tím, jak se Aztécká víra podobala křesťanství – natolik, že měli ve svých chrámech i jakési „T“, podobné kříži. Aztékové věřili, že Bůh na počátku prolil svou krev, aby dal život světu, obětoval se. Ovšem – a v tom byl ten rozdíl – ten Bůh je díky obětování své krve nyní velmi chudokrevný, na pokraji smrti. Z vděčnosti za jeho oběť pro nás je mu tak stále potřeba obětovat krev a tlukoucí srdce tisíců zajatců; o některých svátcích tak Aztékové činili i za jediný den. A tak by to bylo už navěky, napořád. Kdyby tomu Španělé neučinili ráznou přítrž. Bůh, který se obětoval, ale nikdy nevstal z mrtvých, který nemám moc svůj život opět získat, to je skutečně ohyzná modla.

Pohané takto smýšlí, protože, jak jsme řekli, tento svět je pro ně věčný a neměnný. Odkud se však vzal, pokud ho nestvořil Bůh, kterému máme být vděčni? Co mají říci, odkud se vzal svět, když Bohu nechtějí být vděčni? A tak svět z jejich pohledu potřebuje nějaký materiál, ze kterého vznikl. Nějaký chudák musí být na počátku a my můžeme tedy žít – ale musíme se stále cítit provinile. Konečně, naše doba tak ve své většině smýšlí: Můžeme žít, ale jen když se budeme neustále cítit provinile. A když schudneme, když už si nikdy nebudeme moci dovolit to, co dřív – tak to je znamení, že jdeme dobrým směrem. Naše oběti, naše pouštění žilou, zachrání svět. Jak v tohle může někdo doufat, nechápu – ale takto dnes smýšlejí mnozí.

Kdežto Ježíš, když se ho ptají, zda je Mesijáš, říká: „Skutky, které činím ve jménu Otce, ty o mně vydávají svědectví.“ A Ježíš nikoho nemrzačil, ale naopak: Lidé, které uzdravil, si najedno mohli dovolit, co dříve nemohli. Slepí viděli, chromí chodili. Když jeden chromý chodil, nějaký jiný člověk tím nezchroml, protože jako je Otec stvořitel, tak také srkze Syna je všechno stvořeno; Ježíš činí nové věci. Kde dříve nebyla schopnost chodit, tam nyní je; kde dříve nebyl zrak, nyní je.

V trápením samotném žádný smysl není – což máme ověřeno sami na sobě, sami v něm smysl nenalézáme, pokud jsme při smyslech. A sami si říkáme: Na co všechno to zlé, na co všechen ten promarněný čas a ta ničemnost, druhých lidí i naše vlastní. A Ježíš sám nám říká, v čem smysl je: „Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve. Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všecky, a nikdo je nemůže vyrvat z Otcovy ruky.“ V tom trápení žádný smysl není. Ale v tom je, že navzdory tomu všemu ničemnému stále věříme, slyšíme Kristův hlas a jdeme za ním. Ne v tom, že trpíme. Ale v tom, že konáme něco dobrého i tehdy, když to znamená strádání a trápoení. Protože Otec je větší nade všechny a nikdo nás nemůže vyrvat z jeho ruky.

Ježíš je skutečně jako ten muž, který přinesl pytel obylí právě na jaře, když bylo potřeba zasít a nebylo z čeho. A oni na něj teď křičí: „Že si v pravý čas věděl, co udělat, dal to ze svého, že se pak kvůli tomu měli všichni dobře, to ještě neznamená, že jsi bůh“? Hmm, a co potom znamená být bůh, než vědět, co dělat, moci to udělat, chtít to udělat, opravdu to udělat – a ještě to nakonec vyjde, protože jsem věděl, co dělám? Být bůh tedy asi znamená někdo, nad kým jde pořád plakat – dobře to myslel, ale neměl na to, špatně udělal a nevyšlo to. Všichni se z toho špatně cítíme – ale co dělat, život jde dál. Bůh je mrtev, no alespoň mi nějak mizerně žijeme.

Ježíš řekl „je přece psáno: ,Řekl jsem: jste bohové.'“ Teoreticky, my víme, že bychom sami, teoreticky, mohli být jako Ježíš. Plus mínus jsme vždy tušili, co by bylo asi nejlepší, plus mínus jsme věděli, kdy je na to pravý čas, plus mínus jsme i chtěli. No, a dopadlo to opravdu mnohokrát jinak. Rozdíl mezi námi a Kristem není v materiálu. Ježíš nebyl z nějakého kosmického materiálu, ale z masa a kostí, jako my. Rozdíl byl skutečně v tom, že správné udělal, v pravý čas, tak že fungovalo. Takže, je tu tragédie na světě – naše. To mnoho nezdařenéh, jalového z našeho života. A při tom, jsme zároveň jako bohové, znova to zopakujme: Plus mínu jsme vždy tušili, co je dobře, plus mínus jsme poznali pravý čas, plus mínu jsme měli síly udělat to srpávné, plus mínu jsme i chtěli – jinak to dopadlo. To my jsme ti pohové Aztéků, kterým bylo puštěno žilou a kteří si sami pustili žilou, takoví polomrtví. Stále máme zachováno vědění i chtění k dobrému, realita je jle iná. A Kristus nám říká: No ale já jsem všechny ty šance naplnil. Není divu, že ho chtěli zabít. A nemluvíme na prázdno, když vyznáváme: I naše ruka ho přibila na kříž.

Svou smrtí Ježíš vše zmršené v našich životech bere na sebe. A ovšem jí také potvrzuje: Je to zmršené, nemělo to žádný smysl. Věděli jsme lépe, ale nepovedlo se nám, je to k ničemu. Je to často i podstatná část našich životů, musíme říci. Ale Kristus ji bere na sebe. A co bylo v našich dobré, co fungovalo, to zůstává, i když je to často jen takový zbytek, kostra, ementálský sýr. Jistě nezavrhuje nic, co jsme opravdu udělali dobře a co zůstalo. I když toho zase není tolik.

Máme tu nakonec, snad i trochu vtipné, útěšné slovo o Janu Křtiteli: „Jan sice neučinil žádné znamení, ale vše, co o něm řekl, je pravda.“ Tedy, přeložme si: Jan vlastně tolik nepředvedl, ale v Ježíši se nemýlil. My, myslím, jsme si téměř jisti vším tím, co se nám nepovedlo, v čem jsme se moc nepředvedli. Ale v čem jsme si úplně a zcela jisti: Ježíš je skutečně Syn Boží, my jsme jeho a jistě nás všechny vzkřísí v poslední den. K životu, kdy budeme jako bohové – kdy nebudeme jen plus mínus vědět, ale určitě vědět, co je správně. Kdy budeme mít plně sílu to konat, plně chuť to vykonat, kdy každá naše hodina bude jen něco dobrého, a to na věky. V pokoře tak začněme už teď, protože ten čas už je blízko. Amen

210, 4–7
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Filipským 3, 3–16
Požehnání: Nechť Pán dá bohatě růst vaší vzájemné lásce i lásce ke všem, tak jako i my vás milujeme, ať posílí vaše srdce, abyste byli bezúhonní a svatí před Bohem, naším Otcem, až přijde náš Pán Ježíš se všemi svými svatými. Amen
484