Introitus: Žalm 91
Pozdrav: 
91
Vstupní modlitba: 
1. čtení: Izajáš 28, 15–20
419
2. čtení: J 11, 1–15

Ježíš Martu, její sestru i Lazara miloval. Když uslyšel, že je Lazar nemocen, zůstal ještě dva dny na tom místě, kde byl. A to je zvláštní. Spěch má málokdy smysl. Spěchat, chtít toho stihnout co nejvíce, to je vlastně svého druhu lakomství. Jako by člověku nestačilo, co by viděl a zažil normálně. Když spěcháme, od jedné věci utíkáme k druhé. Tu první s lehkým srdcem opuštíme; tedy si jí ani příliš neceníme. Za tou druhou se ženeme, abychom měli víc. Víc, něž bychom zažili, zakusili normálně. Kdo věří, nemusí spěchat, praví prorok Izajáš.

Když ale někdo onemocní, pak spěchat máme. Proč? Nejdříve abychom nemocnému pomohli k uzdravení. Vždycky se to tak dělalo. U nemocného se vysedává, chodí za ním návštěvy. Protože náš život spočívá především v druhých lidech. Že nás druzí lidé vidí, to nás ujišťuje, že jsme opravdu tady. Že nejsme duchové, ale že jsme opravdu tady. Druzí lidé odpovídají na to, co říkáme, co děláme. Odrážíme se v nich jako v zrcadle. Sami sebe přece nevidíme. Vidíme ze sebe nohy, ruce, krk už ne. Možná tak na špičku nosu si dohlédneme. Vidíme před sebe, kam jdou naše nohy, co chtějí udělat naše ruce; možná tedy ještě co cítí náš nos. Nevidíme ani svůj obličej, ani svoji hlavu, ani sebe celého nevidíme. To se tak ještě můžeme podívat do zdrcadla. Je sice ploché, ale nějakou představu si z něj uděláme. Ale na záda, na to, co zůstává za námi, nevidíme. Jedině druzí lidé nás vidí celé a podle toho poznáváme, že jsme ještě na světě.

Náš život je ve druhých lidech. Neříkám vždy dobrý, šťastný život. Ale prostě život. Když je někde hodně lidí, říkáme: Tam to žije. Kde nepotká člověk živáčka, o takovém místě říkáme: Je tam mrtvo. Navštívit nemocného tedy vždy pomáhá životu. I kdyby byl život už na délku krátký, na šířku se přítomností druhých zvětší. I když nebude delší, bude života víc.

A to je druhý důvod: Sobě nic nedlužíme, protože jsme si sami nic nedali. Když vám něco chtějí prodat, napíšou si na vývěsní štít: Vy si to zasloužíte. Ale co sám sobě člověk dal, aby to pak sám sobě dlužil? Je to zjevný nesmysl, dává se vždy někomu jinému a od něj se i přijímá. Co má člověk u sebe, zůstává na místě. Dlužíme tedy vždy druhým. A když se život druhého krátí, máme být u něj, abychom do jeho života ještě jaksi stihli nacpat, co mu dlužíme.

To jsou tedy důvody, proč spěchat k nemocným. Ježíš však zůstal na místě ještě dva dny. Proč, to je možná ještě brzy říkat. A ostatně, můžeme na to vůbec přijít? Chápeme, proč člověk spěchá za nemocným: Protože mu dluží čas, protože chce posílit jeho život. Člověk má jen pár let života, musí s nimi rozvážně nakládat. Když má svůj čas někomu věnovat, musí s časem šetřit a pospíchat. Ale Kristus je cesta, pravda a život. On sám je nevyčerpatelným zdrojem života, má ho neomezeně. Proč by on musel spěchat? Když máme něčeho dostatek, jediná naše starost je, aby se dostalo na všechny. Třeba vody je u nás dost. A tak není úkolem vodáren zavřít kouhouty, aby se voda ušetřila, ale naopak — rozvést jí po městě. Tak i Ježíš nyní věnuje svůj čas lidem za Jordánem, o kterých v předchozí kapitole čteme: „mnoho lidí tam v Ježíše uvěřilo“.

Ježíš je Pánem života, proto nemusí spěchat za Lazarem. Kdyby za ním pospíchal, vypadalo by to, že má také málo času, že s ním musí šetřit. A tak bychom neměli nic, z čeho bychom poznali, že je Pánem života. Jak bychom pak v něj mohli uvěřit, kdyby takto, po lidsku řečeno, svým časem neplýtval? Jak bychom poznali, že on je pramenem věčného života?

V docela zábavné knížce „Děti píší Bohu“ se ptá jedna holčička: Pane Bože, máš toho tolik, jak to všechno stihneš? A ptá se dobře, ostatně jako všechny malé děti. Skutečně, máme-li cítit, že je Bůh opravdu s námi, musíme vědět, že je právě teď jen u nás a ne někde jinde. Proto přišel Ježíš v těle. Proto dostal jméno Immanuel, Bůh s námi — protože, kdo má tělo, nemůže být na dvou místech zároveň. Ostatně, dnes slavíme Večeři Páně a právě o chlebu Ježíš říká: Toto je mé tělo, o vínu toto je má krev. Právě tady a ne někde jinde. Takže když byl Ježíšza Jordánem, nemohl být zároveň u Lazara. Když s námi Ježíš je, je s námi úplně. Nedívá se na hodinky, nevyhlíží ke dveřím, že by už šel pryč. Je s námi.

Proto musí přijít také chvíle, kdy Ježíšovu přítomnost necítíme. Kdy máme pocit, že je teď někde jinde. A není to jen pocit. Děje se to proto, aby, až bude s námi, jsme opravdu uvěřili, že je to on, že je s námi opravdu a cele.

Tak vysvětluje Ježíš i Lazarovu smrt. Světlo je přes den jen dvanáct hodin. Ve tmě se nedá nikam chodit. Proto je lepší spát. A dodal: „Náš přítel Lazar usnul.“ Učedníci soudí dobře, když říkají: „Pane, spí-li, uzdraví se.“ Židé mají úsloví: „Spánek je poloviční smrt.“ Protože půl života spíme, máme také o polovinu delší život. Ulehneme do postele a na takových osm hodin se život zastaví. Nic z něj nežijeme, protože nevidíme druhé lidi a nic neděláme. Spánkem by tedy Lazar šetřil životem. Chvíle nemoci by zaspal, o t víc by mu zbylo pro uzdravení. To je správná úvaha.

Proto také Ježíš neřekl hned, že Lazar umřel. Naznačil nám tak, že s naší smrtí je to trochu jako se spánkem. Světla je ve světě pomálu. Světlu svítí naděje Evangelia. Slyšíme Boží slovo, slyšíme Krista, ba se duchovně sytíme jeho tělem. Ale ne pořád. Světlé chvíle, kdy jednáme dobře, Bohu i sobě k radosti, střídají chvíle našich klopýtnutí jako den a noc. Děti spí hodně a proto jsou jejich dny také velmi světlé. Čím jsou menší, tím je snazší vést je správnou cestou. Čím je člověk starší, tím méně spí a tím je pro něj také těžší se napravit. Starého psa novým kouskům nenaučíš a my už se také nedovedeme polepšit úplně ve všem. Něco v nás se nemůže než horšit. Představte si, kolik zla by někteří lidé napáchali, kdyby žili věčně. Ale nejen to: Dokážete opravdu říci, že by někdo z lidí zůstal stejně nezkažený jako za svého života, kdyby měl neomezený čas na to, aby se zkazil?

Den v tomto čase střídá noc, světlé skutky skutky temné. Proto jednou každý musí pro tento čas navždy usnout. Po tmě by totiž jen klopýtal. Vzpomeňme dnes tedy s vděčností na životy těch, kteří nás k Bohu předešli. A, ano, platí „o mrtvých jen dobře“ proto se umírá, aby temné vzpomínky zcela nepřevážily, aby zcela nepřekryly ty světlé. Náš přítel Lazar usnul. Ale jdu ho probudit. Brzy Kristus přijde cele. Národy budou žít v jeho světle; králové světa mu odevzdají svou slávu.

Brány Nového Jeruzalém zůstanou otevřeny, protože stále trvá den, a noci tam už nebude. Proto už ani nebude potřeba spát, ale Kristus nás probudí k životu věčnému.

Modlitba po kázání: Pane Ježíši Kriste, dej, ať jsme hodni tvých zaslíbení a ať Tě s radostí a beze strachu očekáváme. Maranatha, přijď Pane Ježíši. Amen
333A
Ohlášení: 
308
Poslání: 1. Tesalonitským 5, 5–11
Požehnání: Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Amen
189, 1.3