Introitus: Žalm 32
Pozdrav: Naše pomoc je ve jménu Hospodina; on učinil nebesa i zemi. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 3. neděle po Zjevení Páně.
32
Vstupní modlitba: Všemohoucí Bože, tvůj Syn a náš Spasitel je světlem světa. Dej, aby tvůj lid osvícen slovem a svátostmi zářil slávou Kristovou, tak aby Kristus byl znám, vzýván a poslouchán až do končin země. Vždyť on s tebou a s Duchem svatým žije a kraluje až na věky věků. Amen
1. čtení: Deuteronomium 13, 1–9
240
2. čtení: Jan 11, 1–44

Ježíš Martu, její sestru i Lazara miloval, čteme úvodem. Není nadbytečné to zmiňovat – Ježíš přece miloval každého. Není to nadbytečné. Vezměme to z vlastního pohledu: Co nás poteší víc? Když někdo řekne: Mám rád všechny lidi. A nebo, když přímo vysloví naše jméno: Toho mám rád. Tebe mám rád. Máme-li tedy skutečně věřit, že Ježíš Kristus přišel v těle a je-li jeho láska skutečně to samé, co láskou obvykle myslíme a co pro sebe chceme, je dobře, že víme, že Ježíš právě Martu, její sestru i Lazara miloval.

Máme-li o lásce mluvit poctivě, nemůžeme zamlčet, že člověka činí zranitelným a vlastně oslabuje. Nejhorší ránu člověku nemůže zasadit nepřítel, ale jen ten, koho člověk opravdu miluje. Nejsnáze lze člověka vydírat ne tím, že hrozíme jemu, ale pokud ohrožujeme jeho blízké. To je však neoddělitelná součást lásky k člověku – může to skončit velkým zraněním. A pokud může, znamená to také, že mnohdy skutečně končí. Není tomu vůbec tak, že čím více člověk miluje, tím jistější je zdar. Ale právě obráceně, milovat je to nejriskantnější, co člověk může v životě podniknout. Na lásku jsou totiž vždy dva; je to jedna z mála věcí, které prostě člověk nemůže mít pod kontrolou. A i kdyby dělal všechno správně, stejně to nemusí vyjít. Pokud vás lidé nezradí nebo nevyužijí, pořád zůstává jedno: Mohou zemřít a dříve nebo později také zemřou.

Proto, přeci jen, miluj bližního svého je až druhé přikázání. Podobné tomu prvnímu, miluj Hospodina. Ale ne stejné a přeci jen, skutečně až druhé, odvozené. Ne že bychom se bez něj obešli. Už na začátku Bůh stvořil dva a ne jednoho. A když sptařujeme v různých zjeveních život po vzkříšení, nikdy tam není jeden člověk a Bůh, člověk sám s Bohem, ale Bůh a spousta lidí. To nakonec Bůh vždy řekne: Miluj bližního. Člověk však na to potřebuje být pevně opřen o Boha. Jaksi jednou nohou musí stát na pevné půdě, protože láska k člověku je riskantní.

Kdežto Bůh nelže a neumírá. Jednak nelže. Lidé mají sklon k falešnému optimismu: Buď, že vše bude dobré, buď že aspoň jim se vlastní obezřetností tomu nejhoršímu podaří vyhnout. Někteří přiznají, že svět je nebezpečný – ale ne ten jejich svět, tam dopadne vše dobře. Kdežto když se podíváme na Písmo, Bůh netají žádná nebezpečí, ba katastrofy. Dokonce už před pádem říká Adamovi, aby zahardu nejen obdělával, ale také střežil. Protože je před čím. Už Kainovi říká, že musí dělat něco dobrého, že musí dělat věci dobře, jinak po něm hřích půjde od rána do večera. Když se podíváme, co zabírá nejvíce stránek Písma, jsou to proroci, kteří obvykle ohlašují, co všechno přijde na svět – a velmi barvitě. Co na tom, že je skoro nikdo nečte a zůstává raději u svých oblíbených útěšných veršů – ale je to tam. Co na tom, že na to kazatelé raději moc nekáží – lidé by si stěžovali. To neznamená, že to Bůh neřekl, že to zatajil. Bůh ukazuje, že v tomto světě nejde o to ZDA nějaký velký problém přijde, ale KDY – zda dřív, nebo později. I tehdy Bůh stále bude, bez proměny – „I kdyby se vzdulo mocné vodstvo, k němu nedosáhne.“ Potíž není v tom, že by Bůh nemohl nic dělat. Ale že my zrovna nemůžeme nic dělat.

Ježíš to také odpovídá učedníkům, když mu řeknou: „Mistře, není to dávno, co tě chtěli Židé ukamenovat, a zase tam chceš jít?“ „Což nemá den dvanáct hodin? Kdo chodí ve dne, neklopýtne, neboť vidí světlo tohoto světa. Kdo však chodí v noci, klopýtá, poněvadž v něm není světla.“ Není otázka, ZDA někdy padne tma, ale KDY. Je otázka, jak využít času, kdy je dobře; není v tomto světě nikdy nastálo. K času tmy patří, že se toho moc nedá dělat. Že je ho potřeba prostě přečkat. Nedá se totiž úplně vždycky něco vymyslet, nedá se totiž vždycky něco poradit. K člověku patří, že může jednat jen v části svého života. Konečně, třetinu života vůbec člověk spí.

„Náš přítel Lazar usnul.“, dodává Ježíš. Těmi slovy nezlehčuje Ježíš smrt, jako když je na hrobě napsáno „spi sladce“, nebo jako když o domácím zvířěti řekneme „dali jsme ho uspat“. Ale připomíná, že lidi tu nemáme nastálo a tak také nemáme všechen čas na světě, abychom s nimi jednali dobře. Vždyť i část každého dne jsou pro nás lidé nedostupní, protože spí. A dále: Spánek se smrti podobá v tom, že ve spánku je vlastně také duše bez těla. Ve spánku máme sny, přemýšlíme o věcech, máme pocity, ale nemáme tělo. A i kdyby se nám zdál i hezký sen – což se většinou nezdá, přece to není ono. Skutečný život je v těle, když můžeme nohama chodit a rukama hmatat. Proto, i když duše zemřelého, jak se domníváme, očekává vzkříšení u Boha, tak skutečně očekává vzkříšení, protože být duše a nemít tělo, to pro člověka není život.

Ze z nám nejspíše nepochopitelných důvodů zůstal Ježí po tom, co se dozvěděl o Lazarově nemoci, na tom místě ještě dva dny. Dodejme, ne že by tam polehával na gauči: Po tom, co se vůbec nedařilo v Jeruzalémě, kde by přece mělo jít spoustu lidí oslovit, kde je to centrum vzdělanosti, po tom, co tam z něj vzdělanci dělali blázna a posedlého a jen ho chytali za slovo – najednou, někde na okraji, na druhém břehu Jordánu, mnoho lidí uvěřilo a vysí mu na rtech. Každá hodina tam přináší užitek a času není nekonečně. A přece nejde jasně vysvětlit, proč tam Ježíš zůstal ještě dva dny, když slyšel o Lazarovi. Ježíš je ovšem Pán a neodpovídá se on nám, ale my jemu.

Marta i Marie mají ovšem nejspíš pravdu, když obě říkají stejnou větu: „Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel.“ Ježíš je zcela pro život, není z těch, kdo by kdy řekl „umřel a je to pro něj tak lepší“, což se říká jen proto, aby se zakryla vlastní bezmoc. Na rozdíl od nás, kteří něco udělat můžeme a pak už ne, Ježíš je Pánem života. A miloval Martu, její sestru i Lazara, neodepřel by jim, co může udělat. Ale teď: Protože je miloval, měl Ježíš zanechat všeho díla, měl přestat kázat a uzdravovat a jen dokonce života sedět v domě Marty, její sestry a Lazara a odhánět odtamtud smrt? Dokud by snad sám stářím nezemřel?

Proto s jistým poznáním mluví Tomáš, když na Ježíšova slova „Pojďme k němu!“, t.j. k Lazarovi, řekne učedníkům: „Pojďme i my, ať zemřeme spolu s ním!“ Ano, pokud by člověk sám sebe duší i tělem svázal s druhým člověkem, pak jiná vyhlídka není, aby s ním i zemřel. Jako když pohané s náčelníkem pohřbývali i jeho družinu – která od náčelníka jistě dostala mnoho, která mu byla za mnoho vděčna a svého Pána milovala. Nebo jako když v Indii na pohřební hranici muže končí i jeho žena.

Při vší lásce k člověku, nakonec dává smysl všechno to, co zní z Ježíšových úst nejdříve divně: „Ta nemoc není k smrti, ale k slávě Boží, aby Syn Boží byl skrze ni oslaven.“ Lazar je nemocen a Ježíš na to řekne, že to pomůže jeho vlastní slávě? Zvláštní. Nebo: „Lazar umřel. A jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili.“ Mám radost, že jsem nebyl u té smrti, protože díky tomu budete věřit. Divné. „Neřekl jsem ti, že uvidíš slávu Boží, budeš-li věřit?“ U otevřeného hrobu – koho zajímá sláva Boží?

A přece, zcela parkticky a logicky, sláva Boží je to nejdůležitější. Jen Bůh nezrazuje, jen Bůh neumírá ani se nemění, jen Bůh může vzkřísit. Milovat pouze člověka už od začátku znamená zemřít spolu s ním, nakonec mu tedy ani nepomoci. Kdežto milujeme-li Boha, víme, že ti, které milujeme, se mu neztratí; že je i z hrobu vyvede v poslední den – což my jistě nedovedeme. Milujeme-li Boha, víme, že dokonce naši nepřátelé jsou v jeho ruce a Bůh je nakonec může dovést k dobrému, k obrácení – což, jak vidno, nám se nezdařilo a nedaří. Jistě tou jednou nohou vždy musíme stát na pevné půdě, abychom tou druhou mohli vijít k lidem. Jistě je především třeba vidět slávu Boží, to ostatní pak už nějak jde. Je-li tedy zrovna den, jde-li chodit ve světle bez klopítání. Je-li noc, nejde nic moc dělat. My zrovna nemůžeme nic moc dělat. Ale i tehdy světlo Boží slávy svítí a tma je nepohltila. Amen

244, 1–9
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Přísloví 16, 1–13
Požehnání: Hospodin je spravedlivý, miluje vše, co je spravedlivé; jeho tvář pohlíží na přímého. Požehnej vás Všemohoucí…
244, 10–11