Introitus: 
Pozdrav: 
Vstupní modlitba: 
1. čtení: 
2. čtení: Jan 11, 14–44

V celém dnešním příběhu mají lidé Ježíše více rádi, než že by v něj věřili. Jak to na světě chodí, to je pro ně jistota. A útěchou je jim cosi mlhavého. Jako jedinou obranu proti nespravedlnosti a hrůzám tohoto světa vyslovují slova, která se obvykle říkají.

Celý dnešní příběh začíná ve velmi ponuré náladě. Možná v takové tmavé, vlhké, šedé a pošmourné náladě, jaká panuje kolem dnes ráno. Podzim, stáří roku, přiškrtil a odstrčil ranní slunce. Tehdy jim Ježíš řekl přímo: „Lazar umřel. A jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili. Pojďme k němu!“ Tomáš, jinak Didymos, řekl ostatním učedníkům: „Pojďme i my, ať zemřeme spolu s ním!“. Kdo čte pozorně, měl by se dle mého soudu trochu leknout. Proč to ten Tomáš vlastně říká? Lazar umřel, pojďme k němu, slyší od Ježíše. Pojďme tam. Kam, to se neříká. Ale říká se: Musíme tam všichni. A tak možná Tomáš dokonce hrubým způsobem žertuje. Pojďme za ním, říkáě, Mistře? Inu, musíme tam všichni. Ten Tomáš totiž chtěl po Ježíšově vzkříšení vložit prst do Ježíšových ran. Jinak prý neuvěří. Tomáš byl zřejmě do života vyzbrojen značnou opatrností. Nenechal se jen tak strhnout, což obvykle člověku v životě prospívá. Snad čeká, že nad Lazarovým hrobem Ježíš pronese nějaké podobenství o životě a smrti. Ale jemu už se to nechce poslouchat. A Ježíš ho při tom nechává.

Ježíš se ovšem také vrací do míst, kde ho ještě před nedávnem chtěli kamenovat. I tím směrem může Tomáš žertovat. Dobrý nápad, kamarádi, půjdeme s ním, ať taky umřeme; nemám nic lepšího na práci. Ale jde za Ježíšem také a Ježíš ho nechává. Asi jako když se k vám někdo připojí na výletě a celou dobu si pak stěžuje. Vy víte, že se k vám přidal dobrovolně a že se stejně neotočí a nepůjde sám jinam. Tak ho necháváte. A nebo, naposledy: Tomáš třeba nežertuje. Třeba má už všeho dost. V Jeruzalémě, tam, kde o něco skutečně jde, je nikdo nechce. A teď ke všemu viděl svého Mistra, jak odmítl navštívit umírajícího. Protivenství zvenku a zklamání zevnitř. Zpátky už jít nejde, dopředu také ne. Snad už jen smrt by to rozetnula.

V takové náladě tedy Ježíšova družina doráží do domu smutku, za Martou a Marií. Marta mu vychází vstříc. Ona hledá odpověď, jako ji hledáme mi. Ona sama vyhledala Ježíše. A vůbec ten obraz není tak zcela zoufalý jako chladná skepse Tomášova — Tomášovi se přitom nic nestalo. Ale Marii a Martě se stalo. Ukazuje se, že když se stane něco skutečně zlého, mění se chladné lidské postoje. Lidé hned něco dělají, i když sotva něco zmůžou. Z Jeruzaléma přišli Židé, aby sestry potěšily. Možná ti samí Židé, kteří chtěli Ježíše kamenovat. Ale i tito zlí lidé jsou pohnuti, cítí potřebu alespoň nějak pomoci, alespoň něco udělat. I když to sotva stačí. A tak nám tragické chvíle, chvíle těžkostí, často ukazují lidi hezčí, než jsou obvykle. Jako by najednou z lidí byly zase svlečeny ty zvířecí kůže, které dostali v ráji. Zase jsme se jim dostali na kůži, zase jsou tu před námi nazí ve své bezbrannosti, jako by znovu nevinní. Lidé, kterým se něco zlého stane, nám často opravdu najednou připadají docela neviní.

Marta tedy hledá Ježíše, aby mu řekla: Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel. „Ale i tak vím, že začkoli požádáš Boha, Bůh ti dá.“ Tvrdě řečeno, Ježíš jí něco takového nikdy neslíbil. Marta si jen představuje, jaký by měl Ježíš být, jaký by měl být. Zní to podobně, jako ta tak častá věta: Kdyby býval byl Bůh, tak by nebylo to a to, to a to by se nestalo. Mnoho logického v takové úvaze není. Celníkova sluhu dovedl Ježíš uzdravit i na dálku. Nemusel být na místě, aby uzdravil Lazara. Logická ta věta není. Ale velmi lidská ano. Už v té samé větě člověk dává najevo, že sám úplně nevěří tomu, co říká. Kdyby byl Bůh, tak… Kdo tohle může vědět? Proč by Bůh nemohl být k lidem lhostejný; proč by si s nimi nakonec nemohl dělat co chce? Ale Marta říká i svou druhou větu: I tak věřím. Proto snad i ti, kteří myslí opravdu svou větu: Kdyby byl Bůh, tak…, říkají ji proto, že Boha hledají, že by se u něj přeci jen chtěli dočkat laskavé tváře.

Ježíš by mohl odpovědět mnoho. Zejména když stejnou větu poté říká Marie. Marie, ta žena hříšnice, která pomazala Ježíšovy nohy olejem a otřela je svými vlasy. Mohl by té Marii říci: Svého času sis taky dávala na čas. Svého času si neříkala: Kéž by tu Bůh byl, ale „kéž by tu nebyl“. Říkala sis: V tuto chvíli budu dělat, co já chci, snad mi to Bůh jednou odpustí, snad na to zapomene, snad to pochopí. Dobrá, budiž ti to přáno. Nakonec jsem ti skutečně odpustil, a ty si začala nový život. Ale něco si pochopila. Něco jste všichni pochopili. I ty, Tomáši. Bůh vám dnes není tak blízko, aby vás nezasahovala náhlá smrt, aby vás lidé nechtěli kamenovat, aby vám lidé nekřivdili. Chápete, že nyní vládne tento svět, nyní je čas vládce tohoto světa, smrti a ďábla. Po právu vedete obecné řeči „musíme tam všichni“. Po právu říkáte: Kdyby tu byl Bůh s námi… Protože Bůh z části přistoupil na vaši hru: Chtěli jste být ve světě občas bez Boha. Bratři a sestry, snad každý z nás, alespoň v tajných hlubinách chce, aby Bůh nebyl. Aby ho neviděl. Aby byl daleko. Tak daleko ovšem Bůh nezachází. Kdyby stáhl zpět svou ruku, celý svět by zanikl. Kdyby se jen o trochu více vzdálil — co by bránilo zlým lidem, aby zcela ovládli svět. V některých zemích to tak už skoro vypadá, že se vlády nad světem ujal pouze člověk. V takové Kolumbii se vám může stát skoro cokoliv a těžko dojdete dovolání. Ale přece, i tam máte někdy i štěstí a dočkáte se ochrany. Všude svět alespoň trochu funguje. Nepřichází každý den zemětřesení, nepožírají nás vlci. Zlé je přeci jen drženo na uzdě.

Ale jsou opravdu i chvíle, kdy je svět puštěn z řetězu. Člověk chce být občas na světě sám. A Bůh mu jeho svět nechává. Bůh nás nechává hřešit. Ale nechává také tento svět, aby si občas dělal, co chce. Člověk si přál svět bez Boha a tak ho má. Proto se dějí zlé věci zcela beze smyslu. Ani není správné ve zlých věcech nějaký smysl hledat. Koná je svět bez Boha, slepá náhoda. Jeden je nemocný, druhý zdravý. Jeden se narodí do přepychu, druhý do bídy. Jeden se uzdraví, druhý zemře. Když mi konáme něco zlého, taky to nedává smysl. Není snad hřích nespravedlnost? Ublížíme někomu bezdůvodně — proč jsme si vybrali právě jeho? Sami nevíme, přišel nám do rány. A tak je to s tímto světem emocí a katastrof. Prostě mu někdo přijde do rány. Tak je to i se zlými lidmi: Prostě jim někdo přijde do rány.

Bůh v tomto světě není tak blízko, aby lidé neumírali. Proto se děje bezdůvodné zlo. Není ale ani tak daleko, aby svět úplně zanikl, aby v něm nebylo nikde vůbec žádné dovolání.

Vždyť ani lidé nejsou zcela bez soucitu, bez lásky — i ti Židé, kteří chtěli zabít Ježíše, najednou plakali jako děti, když utěšovali Marii s Martou. Vždyť i Marta říká: Přesto věřím. Svět není ani zcela bez víry. Jen skoro bez naděje.

Ježíš jí řekl: „Tvůj bratr vstane.“ Řekla mu Marta: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“ Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít.“ Já bych normálně řekl, že Marta řekla dost a už není co dodat. Kupodivu, Ježíš dodává. Martino „vstane v poslední den“ je podobné Tomášovu „musíme tam všichni“. Je to jakási útěcha, jakási naděje. Ale je až v poslední den, kdesi daleko. Věříme, že spatříme své blízké v nebi, většina lidí trochu doufá, že na konci života přijde v nějaké lepší místo. Ale to se tak říká. To se tak vždycky říká. Komu tohle může stačit? Proto Ježíš trvá na tom: Stane se to teď, ve tvé blízkosti. Já jsem to.

Ježíš zvolal mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!“ Zemřelý vyšel, měl plátnem svázány ruce i nohy a tvář zahalenu šátkem. Ježíš jim řekl: „Rozvažte ho a nechte odejít!“

Abychom vše shrnuli: Zlé věci musíme přičíst tomuto světu. Však to i děláme, stále počítáme s nespravedlností, stále máme v ústech slova jako „tak to chodí“ Vždyť i my jsme stále ještě na světě. I my ubližujeme bezdůvodně. Nespravedlnost je proto nespravedlnost, že nedává smysl, proč jsme věc udělali. Ježíš však Tomášovi, Martě ani Marii neodpověděl. Nic z toho, co jsem připomínal já, on nepřipomínal. Vždyť při tom všem nejsou zase lidé docela za soucitu. Ježíšovi vstoupily do očí slzy a Židé říkali: „Hle, jak jej miloval!“ Plakala Marie, Plakali i židé. Je nám dáno, ptát se Bože, proč? Je nám dáno mrzet se, že Bůh je někdy daleko. Nic jiného nám snad ani nezbývá. Do chvíle, pokud s ním přesto chceme jít dál, jako Tomáš. Do chvíle, kdy jako Marta říkáme: Ale i tak vím, že začkoli požádáš Boha, Bůh ti dá. I Bůh svět zcela neopustil a tak je zlo drženo na uzdě — tím bolestnější pak je, když je mu náhle povoleno.

Máme-li však mít opravdu nějakou naději a útěchu, nestačí jen , Vím že vstane při vzkříšení v poslední den. Ježíš tu také musí být s námi, aby toto byla živá naděje a ne jen útěšné řeči. Musíme s ním žít svůj život. Musí být při nás každý den, jen tak se dá žít s nadějí přes všechny bolesti. A dnes s námi, bratři a sestry, je. A každý další den bude s námi a bude nás podpírat. Přicházejme tedy k němu v tento den spolu, přicházejme k němu každý den v modlitbách. Na naše „kdybys tu byl…“ odpověď nedostaneme. Ale že z hrobu vyvede nás i naše blízké, tahle vyhlídka bude před námi daleko jasněji. Vždyť stále máme u sebe někoho, Krista, který nás má rád a mi jeho. Máme kolem sebe bratry a sestry a jsme si navzájem útěchou.

Modlitba po kázání: Pane Ježíši Kriste, dej, ať je tato tvá církev místem, kde se zacelují rány a kde se hlava pozvedá ke světlu. Jen ty to můžeš. Amen
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: 
Poslání: 
Požehnání: