Introitus: Žalm 62
Pozdrav: Naše pomoc je ve jménu Hospodina; on učinil nebesa i zemi. Amen Bratři a sestry, vítám vás srdečně na bohoslužbách 4. neděle po Zjevení Páně.
62
Vstupní modlitba: Pane Bože, nebeský Otče, ty znáš naši lidskou slabost, pro kterou nemůžeme obstát v mnohých nebezpečích. Posiluj, prosíme, naše tělo i duši, abychom s tvou pomocí překonávali všechna protivenství. Skrze našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna, který s tebou a s Duchem svatým žije a kraluje na věky věků. Amen
1. čtení: Leviticus 19, 9–18
161
2. čtení: Jan 11, 45–57

Člověk by si řekl: Pokud máme někoho, kdo dovede křísit mrtvé, máme vyhráno. Pojďme za ním. A ne že půjdeme a někde ho nahlásíme. Odpovídá to konečně lidskému sklonu přichýlit se k tomu, koho pokládáme na nejmocnějšího. Při všech hezkých řečech totiž nakonec lidé na prvním místě řídí své skutky hlavně podle toho, o kom soudí, že by je mohl nejvíce ohrozit nebo jim nejvíce prospět, ostatní věci jsou až v druhé řadě.

Přeci však, alespoň vnitřně se člověku nebude chtít podřídit tomu, kdo je sice mocný, ale zlý. Ježíš však právě vykonat mocný čin, protože Martu, její sestru a Lazara miloval. Viděli, jak měl slzy v očích, když viděl Lazarův hrob. Jeho činy jsou tedy moc i milosrdenství. Proč by jej někdo nechtěl následovat?

Řekl bych právě proto, že Ježíšova autorita je tak nezpochybnitelná. Nedává prostor výhradám a výjimkám. Je jasné, že zde je dokonalý člověk, jímž je každý poměřován. Je v něm moc i milosrdenství.

Jedno bez druhého by lidé snesli: Třeba kdyby byl dobrý, ale neměl žádnou moc. Pak by na jeho slova, na jeho život mohli říci: Obdivuhodné, ale nepraktické. Mohli by začít větu takovými těmi slovy: „Ty jsi hodný kluk, ale…“ Vzpomínám, jak jeden příbuzný musel po čase říci své ženě, ať o něm před lidmi neříká „je tak hodný“, protože lidé v tom slyší „je to blbec“. Ano, hodného Ježíše farizeové rádi přijímali do svých domů. Dokud se nezačalo ukazovat, že jeho slovo má opravdu moc.

A nebo mocného, ale zlého: Toho vlastně lidé také rádi přijmou. Podívejme se, na koho nakonec berou největší ohled velekněží a farizeové: „Když proti němu nezakročíme, všichni v něj uvěří, a přijdou Římané a zničí nám toto svaté místo i národ.“ Římané, císař, na toho je nakonec potřeba brát největší ohled. A zároveň si zachovat vnitřní výhradu, vnitřní odstup. Posloucháme je sice, ale jen z nezbytí.

Vždyť my jsme vlastně ti, kteří před zlým všechny chrání. Nejvyšší skutečnost je zlá, ještě že je dobro v nás. Ostatně, taková byla i víra pohanů: Všimněte si, že řečtí a římští, ale i jiní pohanští bohové jsou vlastně velmi zlí a svévolní. Je však pohodlné mít takové bohy, pak si člověk snáze namlouvá, že to v něm samém přebývá dobro.

A co je vlastně lepším zdrojem moci, než sám sebe vyhlašovat za ochránce druhých? Velekněží a farizeové říkají: „Když proti němu nezakročíme, všichni v něj uvěří, a přijdou Římané a zničí nám toto svaté místo i národ.“ Není již zřejmě Boha, který by zachránil svatý národ, jako jej kdysi zachránil z Egypta. Není zřejmě Boha, který by jako kdysi zachránil z Babylónu a dal znovu vystavět chrám. Není zřejmě již Boha, který dal zvítězit nad Řeky, jako v čase Judy Makabejského. Nyní my všechny zachraňujeme.

Dodejme, někoho chránit, to skutečně je ten správný zdroj moci, z toho má moc vyrůstat. Proto celkem správně v raně středověké Evropě vládli rytíři. Lidé, kteří dovedli bojovat, v jejichž tvrzích a hradech se lidé mohli schovat. Mimochodem, kvůli šlechtě máme zkreslený obraz toho, kolika let se lidé v raném středověku dožívali. Usuzujeme podle věku, ve kterém podle kronik umírali šlechtici. Ti však umírali obvykle dříve, než obyčejní lidé, protože většinu času trávili na koni a v boji. Ano, kdo je ochoten za druhé zemřít, ten má právo vládnout. A že si stále nemůžeme pomoci a vidíme křesťanského rytíře jako vzor, je dobré tušení. Samozřejmě, od chvíle, kdy šlechtici přestali jako první vyjíždět do boje a zůstalo jim jen přesvědčení, že mají právo vládnout, stali se z nich ti komičtí, zženštilí panáci v parukách a s napudrovaným obličejem a časem i moc ztratili, její pramen vyschl.

Ano, pokud jste ochotni za druhé položit život, vládnete právem. Ale pokud věříte ve zlou moc, abyste si sami mohli připadat jako zdroj dobra, pokud vy jste to dobro, pak vlastně můžete udělat cokoliv. Vy to přece vždy myslíte dobře – ani to jinak být nemůže, nemáte svou dobrotu kým poměřit, protože není dobrého Boha. A ten snad, který by dobrý byl, Ježíš, tomu nemůžeme přiznat moc. Toho musíme brát jako toho nepraktického dobráka, který svým kázáním ještě způsobí, že přitáhnou Římané a zničí svaté místo i národ. Kdežto vy jste dobří – a navíc ještě k tomu praktičtí, víte, co se musí udělat.

Je pro vás lépe, aby jeden člověk zemřel za lid, než aby zahynul celý národ. A víme, kdo toho jednoho člověka vybere. Nebude to ten, který mluví, třeba že by se za všechny obětoval. Nebude to ani nikdo z těch, kdo sedí v místnosti. Bude to ten, koho nikdo z nás osobně nezná a kdo, jak věříme, nakonec žádnou moc nemá. Všimněme si pak při ukřižování, jak se právě o tomhle velekněží a farizeové ujišťují: „Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže. Je král izraelský – ať nyní sestoupí s kříže a uvěříme v něho! Spolehl se na Boha, ať ho vysvobodí, stojí-li o něj. Vždyť řekl: ,Jsem Boží Syn!'“ Ne, nemůžeme připustit, že by byl někdo zároveň dobrý a zároveň mocný. Pak bychom svou dobrotu museli někým poměřovat, pak bychom všechnu svou moc museli dát do jeho služeb, jako křesťanští rytíři.

Proto naše poslušnost Bohu stojí a padá s vírou ve vzkříšení. Vstal Kristus z mrtvých? Pak je nejen dobrý, ale také mocný. A být spravedlivý znamená tu pravou moc. Nevstal z mrtvých, Bůh ho nevzkřísil? Pak je Bůh sice mocný, ale není dobrý. Pak jsme my ti dobří. A vlastně všechno, co si zamaneme, je dobré. Není-li Boha, je nakonec vše dovoleno. Ale Kristus z mrtvých stal a tak dokázal, že „Bohu patří moc, i milosrdenství je, panovníku, Tvoje.“ Amen

312
Přímluvná modlitba: 
Poslání: 1 Korintským 15, 12–26
Požehnání: Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem. Amen
485