Introitus: Žalmy 19
Pozdrav: 
19
Vstupní modlitba: Pane Bože, ty zpytuješ naše srdce a víš, že se sami na sebe nemůžeme spolehnout. Prosíme, dopřej nám posilu a útěchu ve tvé milosti. Ty buď naším útočištěm před svody světa a ďábelským pokušením. Skrze našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna, který s tebou a s Duchem svatým žije a kraluje na věky věků. Amen
1. čtení: Exodus 20, 18–26
440
2. čtení: Jan 12, 20–33

Někteří z poutníků, kteří se přišli o svátcích klanět Bohu, byli Řekové. Co znamená, že byli Řekové, na tom se vykladači neshodnou. Někteří tvrdí, že se tím myslí Židé, kteří žili mimo zaslíbenou zemi a mluvili Řecky, protože ve většině římské říše se mluvilo řecky, nikoliv latinsky. Jiní tvrdí, že to byli pohané, kteří věřili v jediného Boha a proto se v různé míře zajímali o Zákon, nepřijali ale obřízku. A protože, jak jsme řekli, většina lidí v římské říši mluvila Řecky, podobně jako dnes se většinou dá domluvit anglicky, pro pohany se i v Písmu často použává slovoŘekové, i když to třeba byli Syřané, Egypťané nebo lidé z Malé Asie. Řekové v novém Zákoně prostě znamená ostatní lidé, lidé mimo církev, dalo by se říci. Jasně se to asi říci nedá a řekl bych – schválně je to tak napsáno, že se to jasně říci nedá.

Jedni i druzí mají totiž totiž měli společnou kulturu. Pokud to byli Židé, mluvící řecky, platí pro ně, co pro všechny lidi: Když člověk začne mluvit jiným jazykem, začne i trochu jinak myslet. Ve spojených státech je spousta Čechů, kteří na každoročních slavnostech pečou kulaté koláče (které mi už ani nepečeme) a hrají dechovkové písně z 19. století, které mi vůbec neznáme, šijí si kroje. – Kdyby nám někdo řekl, že se máme obléci do českého kroje, tak jednak doma žádný nemáme, jednak bychom museli asi hodně hledat na internetu, jak vypadá. Nevíme, kdo ba nám ho ušil atd. Takže američtí Češi jiným Američanům musejí připadat češtější než Češi z Čech. Ale protože už až na ty nejstarší vůbec česky nemluví, prakticky, por ná by to byli jasní Američani; myslí a chovají se tak. Náč učenec Jugmann tohle postřehl vemi přesně, když řekl: Čech je ten, kdo česky mluví. Takže, když mluvíte denně česky, můžete být úplně odjinud, třeba černý či žludtý, i když nechcete, stane se z vsá do velké míry nebo úplně čech. Tak podobně z těch Židů, co už se třeba v tom Damašku bavili i mezi sebou doma bavili Řecky se trochu stali Řekové. A ti Řekové, kteří se přišli o svátcích klanět Bohu, stejně na to šli pořád jako Řekové.

A teď co znamená myslet jako Řek. Když budete číst staré spisy různých národů, ty řecké pro vsá budou jediné úplně srozumitelné (a ty latinské taky, jenže ty napodobují to, jak psali Řekové). Spisům Peršanů nebo Babylóňanů tak rozumět, nebudete, stejně jako spisům Číňanů, Indů či Japonců; nebo když vám předloží písně a vyprávění Afričanů či Eskymáků. Řecké spisy může číst úplně každý, hrozně se z toho dělá, jako že na to musí být člověk kdo ví jak vzdělaný. Ale Řekové se proslavili právě proto, že to je jako americké filmy: Každý tomu může rozumět a přitom to není hloupé.

Když je někdo takto úspěšný, proč jde ještě hledat moudrost jinam? Tito poutníci totiž šli jinam, šli se do Božího chrámu klanět Bohu a rádi by viděli Ježíše. A vidíme, nechtěli vidět Ježíše jen jako nějakou místní kuriozitu. Ale byli zároveň velmi pokorní, nešli přímo, ale přistoupili k Filipovi, který byl z Betsaidy v Galileji. Měl řecké jméno Filip, což znamená „milovník koní“. Dnes by se mohlo říci „má rád ferari“, takové pochopitelné; byl z mezinárodní Bethsaidy. Nemysleli si, že hned můžou místním rozumět a šli na to přes někoho ze svého těsta. Ale zároveň už Filipovi říkali „pane“, kyrie, což znamená víc než naši zdvořilost. Což znemaná v zásadě: Je to všechno v tvojí ruce. Když nám řekněš: Jděte pryč, tak mi na to nemůžeme říci ani popel a půjdeme pryč. Je velmi těžké přijmout takové postavení, kdy prosíte, ale když vám někdo řekne ne, můžete jakorát odejít. Ale to oni přijali, protože zároveň byli pokorní, zároveň osetkání s Ježíšem opravdu stáli. Tito lidé jsou poctivý, také Filip je poctivý a vidí jejich pokoru. Také sdílí jejich obavu, že nejde jen tak přjít za Ježíšem, že to právě může vypadat, že se jen turisti přišli podívat na podivnost. Ondřej mu na to ale nejspíše řekl „proč ne“. Ano, proč ne, tito lidé nejsou nijak drzí, ale sjou pokorní.

Čteme: Ježíš jim odpověděl. Ovšem, na nic se ho neptali, takže to vypadá zvláštně. Svým způsobem však, ti řečtí poutníci si napůl odpověděli sami, už když se přišli do Jeruzaléma klanět Bohu. I když by mohli do Říma, do světěl neonů; i když by mohli do Atén, spatřit upadající slávu filosofů a vědců. Nestačilo jim to – proč?

„Přišla hodina, aby byl oslaven Syn člověka.“ V tom byli dosud Řekové dobří, nejlepší. Když se podíváte na ty spisy Babyloňanů, Číňanů, Aztéků nebo vyprávění Malijců či Eskymáků, tak hledí k nějakým bohům, nějakým mocným silám, nestarají se moc o člověka. Ovšem to, na co tak upřeně zírají, nejsou ve skutečnosti bohové, ale démoni. Jen vášně člověka – a nemyslím tím jen jednoduché, tělesné vášně, jako hněv, smilstvo nebo obžerství. Ale i duševní vášně jako lakota, touha po slávě, lenost, pýcha a tak dále. Řekové měli pochopení pro člověka; poznali, že člověk propadlý vášním sice něco silně prožívá, ale uctívá nakonec jen sám sebe a všichni kolem to vidí. Řekové milostí Boží poznali, že dobrý člověk musí mt od sebe odstup, brát vážně, jak ho druzí vidí; třeba ho i vidí lépe, než on sám sebe. Poznali, že když na něco upřeně civíme, ještě neznamená, že je to bůh. Zkrátka měli tušení, že soustředění na sebe není nijak důstojné, ale trapné.

A na druhou stranu poznali, že dobře jednat je těžké: V této době už to byla dávno minulost, ale staří Řekové vymysleli tragedii: Divadelní hru, ve které hrdina udělá, co je správné a špatně dopadne. Ale stejně všichni vědí – měl to udělat. Chěli bychom ho za to oslavit. Ale zase, proč oslavit někoho, kdo musel špatně dopadnout? Proč takovou cestu doporučovat někomu jinému, když víme, že to špatně dopadne. A přece, cítili, že Elektra, Kasandra a další, že nejde, než je oslavit.

Ježíš jim tedy říká: Nyní bude oslaven člověk, který se obětuje, protože ho má kdo vzkřísit. Ne jen proto, že cití, že je něco správné. Ale proto, že věří, že spravedlivý Bůh kraluje a že Jeho je všechna moc. Že jednat správně všemu na vzdory přinese vítězství, ne porážku. Ví také, že jeho touha jednat správně není jen lidský pocit. Ale Zákon, spravedlnost, vyhlášená Bohem.

A v tom není sám, ale Bůh to zjevil všem již svým stvořením. A pak Noemu, když zničil ve vodách zlo a ve své arše dal nový počátek. A pak celému Izraeli na sinaji, když se z hory kouřilo a všichni slyšeli hlas. Ano, když bude člověk přemítat jen sám nad sebou, jak se dobře snaží, ale nakonec to špatně dopadá, bude mu pořád smutno.

Hyneme možná v tomto světě pro spravedlnost, ale nejsme sami. Řekové i dnešní pohané naříkali a naříkají na tím, kdo byl spravedlivější, než oni a zle dopadl. My si takové, mučedníky, připomínáme o svátcích a dáváme si podle nich jména. Vidíme v nich Boží výtězství. Protože nejsme sami, nejsme jen já a Bůh. Ale Bůh má svůj lid a Kristus je jeho králem

Neznamená to, že by Kristus nevěděl, jak často je člověk úplně sám a ani nikdo kolem nemůže pochopit. Sám říká: „Nyní je má duše sevřena úzkostí. Mám snad říci: Otče, zachraň mě od této hodiny?“ Ano, Kristus zná to samé, co měli řekové ve svých tragédiiích: Úzkost, protože spravedlivým jednáním někdy (ne vždy, ale někdy) tratíme mnoho z života a nidko to nevidí. Některá naše trápení nikdo nezná. A težko tak budeme vysvětlovat, že bchom v některou chvíli mohli vyznat: Nenávidím svůj život v tomto světě. Všichni by mohli říci, proč bychom ho měli milovat, my však víme až moc dobře, proč svůj život v tomto světě někdy nenávidíme.

Ale jako Kristus, i my řekněme: „Vždyť pro tuto hodinu jsem přišel.“ Kdybychom nenesli těžkosti, které máme teď, nevěděli bychom, co v nás je. Přáli bychom si být ozkoušeni. Nyní jsme zkoušeni a a milostí Kristovou přece nějak obstáváme. Ptáme-li se, co všechno bychom doveli – je to to, co nyní přeci jen nějak dovedem.

Tak tedy: V Kristu je skutečně oslava člověka, ve všech těžkostech, které přináší skutečný život. V tom, že někdy nelze jednat upřímně dobře – a nedopadnout špatně. Ale to vše, protože on je i Bohem a Božím Synem. A nic se neděje jen kvůli jedinému člověku. Ale kvůli nám, kteří jsme společně vyvoleni a směřujeme ke spáse. Amen

443
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Římanům 5, 1–17
Požehnání: Ty věrnému osvědčuješ věrnost, muži dokonalému svou dokonalost, ryzímu svou ryzost osvědčuješ, s neupřímným se však pouštíš do zápasu. A lid ponížený zachraňuješ, ale svým pohledem ponižuješ povýšené. Ty jsi moje světlo, Hospodine. Hospodin mi září do mých temnot. S tebou proběhnu i nepřátelskou vřavou, se svým Bohem zdolám hradbu, s Bohem, jehož cesta je tak dokonalá! To, co řekne Hospodin, je protříbené. O n je štítem všech, kteří se k němu utíkají. Požehnej vás Všemohoucí…
489