Introitus: Žalm 18, 21–31
Pozdrav: 
156, 1–4
Vstupní modlitba: 
1. čtení: Deuteronomium 7, 6–13
156, 5–11
2. čtení: Jan 14

Jedna z posledních Ježíšových řečí. Cítíme, že chce učedníkům něco velmi důležitého říci. Tomáš, Filip a Juda ale kladou netrpělivé a odmítavé otázky. Pán jim odpovídá, ale zdá se, že se jím tím nic moc nevyjasní. Nepokoj v srdci Ježíšově a zároveň vroucná láska k učedníkům. A na druhé straně, jako by oddaná láska učedníků k Ježíšovi těmi slovy byla dotčena. Má-li se co stát, děje-li se teď něco velkého, naznač nám to, Pane, jasně.

Mluví o Otci, aby ho učedníci konečně poznali, aby se jim odevzdal. Sám však je Synem svého Otce, jen pro něj tu je, ničím víc být nechce a ani nemůže. Má učedníky tolik rád a přece je tak svízelné jim to teď narychlo říci. A tak bude dobře, že kvůli nim odejde z tohoto světa a požádá Otce, aby v jeho jménu poslal Přímluvce, Ducha svatého. Má je tolik rád, tak rád by byl, kdyby to poznali. Ale zatím mluví dlouho, jako by jim své srdce chtěl dát na dlani, a oni se na něj dívají znepokojeně, úkosem.

Jako ve všem, i zde je Ježíš Kristus naším vzorem, i zde jde před námi. On dříve zakusil, co nyní i my prožíváme. Kolikrát bychom chtěli druhé potěšit, naše srdce jako by chtělo vyskočit z hrudi směrem k nim. Mohli bychom je obejmout — ale to by je spíš zaskočilo, zmátlo, nevěděli by, jak si to vyložit, nepatří se to. A naše slova nakonec vyvolávají ještě větší zmatek. Žádná odezva, jen otázka, vyslovená či nevyslovená: ‚Jak to myslíš?‘ A přesně to jsme ale nechtěli. Chtěli jsme posílit, obejmout v důvěře, nechtěli jsme, aby se druhý ve zmatku odtáhl.

A dříve než mi, ani Ježíš nechtěl uvést učedníky ve zmatek. Hned na začátku přece říká: „Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne.“ V nejlepších chvílích našeho života se nám chce říci našim bližním to samé: Nebojte se, věřte mi přece. Vždyť věříme v Boha a to je veliká věc. Věříme v Boha, tudíž chceme a doufáme v dobré, i když kolem nás je tolik zloby. Vidíme krutost, neštěstí kolem sebe; vidíme, že je snadné vydat se cestou sobectví, ale přece věříme v Boha. Kde se ale potom bere nedůvěra mezi námi?

Hluboko v nás je jakási překotná, zajíkavá láska. Nejlépe je to vidět na ještě malých dětech, jak se tlačí na své rodiče, jak se k nim derou. Kterýsi psycholog to ukazoval ne větě malého děvčete: ‚Maminko, já tě mám tak ráda, že bych tě nejraději přepůlila a vlezla si do tebe. ‘ Maminku jistě taková slova musela vyděsit, ale byla jistě řečena z upřímné lásky a dají se správně pochopit. Nakonec i manželé to znají: Milují jeden druhého, ale stejně to nedokáží dost výstižně říci.

Pán Ježíš vidí tuto nejistotu učeníků, vidí naši nejistotu, právě proto k nim mluví, aby je i nás upokojil. Vidí, že jsou ve světě, ale nejsou ze světa, jak říká jinde. Již k učedníkům nebude dlouho mluvit, protože přichází vládce tohoto světa. Musí však stihnout alespoň trochu je ulidnit, nechce je zanechat osiřelé. Proto slibuje Ducha Svatého, který jim vysvětlí a připomene vše, co on jim řekl. Nepřijde nové Zjevení, Ježíš, kterého znají, nebude zapomenut. Právě naopak, přijmou jeho slova za svá.

Rozpaky učedníků i rozpaky naše nepřekvapují: Vždyť tohoto Ducha svět nemůže přijmout a nevidí jej. A přece nám Kristus říká: Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude. Zvláštní věc: Kristus slibuje seslání Ducha, který však s námi už je.

Nakonec to ale není zas takové překvapení. Vždyť i o Synu víme, že skrze něj povstal celý svět; že je dříve, než Abraham, že mluvil ústy krále Davida. Tak i o Duchu Božím čteme již ve Starém Zákoně. A kdo jiný v nás nakonec budí touhu číst Písmo, slyšet Boží slovo; kdo jiný nás vede ke křtu a do církve než Duch Boží. Jak říká apoštol Jan: Ne my jsme si zamilovali Boha, ale Bůh si zamiloval nás.

A tak jsou ta slova opravdu útěšná. Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí. Duch pravdy již s vámi zůstává. Věříte v Boha, věřte i v jeho Syna, neboť o něm svědčí Písma: Zkrátka Ježíš říká: Vždyť vy s tím, co říkám, dávno souhlasíte. A abyste se nechvěli úzkostí, toto vám říkám:

„Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje; i já ho budu milovat a dám se mu poznat.“

Tato slova nejsou podmínka, ale ujištění. Stejně jako o sobě Kristus říká: Věřte mi, že já jsem v Otci o Otec ve mně; ne-li, věřte alespoň pro ty skutky. Naší víře se dostává podobného ujištění: Vy přece přijímáte má slova a chcete je zachovávat. Mnohé se vám jistě nepodaří; ale mnohé se vám také jistě podaří. Již při vás je ten Duch, který vás táhne ke mně. Ale pokud tomu nevěříte, podívejte se, že přeci jen chcete zachovávat mé slovo. Vy přece budete zachovávat mé slovo, Otec vás bude milovat, i já vás budu milovat, přijdeme k vám a učiníme si u vás příbytek.

Ježíšova slova uťali vojáci, přicházející v čele s Jidášem. A církvi trvalo ještě pár století, než tajemství této řeči dokázala vyjádřit v nauce o sv. Trojici. Od těch dob se i rozumu otvírá, že Bůh je láska. Že nás svým Duchem sám táhne k sobě, proměňuje naše slova, takže věříme v Jeho Syna a patří nám tak jeho zásluha a jeho oběť. Věrným se tak ukazuje, že prostě nemohou vypadnou z Boží milosti, že při nich byla už tehdy, když o ní ještě ani nevěděli. U těch, kteří popírají Boha, který je jeden ve třech osobách, není láska, ale jenom strach.

A přece tato nauka pomáhá jen rozumu, aby nás nesvedl z cesty. Přece více jsou tato Ježíšova slova. Podle těch nejen rozumíme, ale přímo zažíváme tajemství sv. Trojice. Připomíná nám, že už u nás přece je Duch, který nás vede k němu, takže toužíme plnit jeho slova. A zanechal nám slova jasná: buďte smířliví, buďte bližním tomu, nad kým vás jímá soucit. My toto vše chceme, mnohé se nám nedaří, ale mnohé se nám daří. Co chtěl Kristus, chceme i my, co chce Kristus, chce i Bůh. Jsme v bezpečí a kdykoliv plníme Ježíšova slova, ujišťujeme se o tom, sám Otec a Syn si u nás činí příbytek. Povstaňme tedy a naplňujme vůli Boží: Ne ve strachu, ale v radosti a pokoji. Amen

Modlitba po kázání: 
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Římanům 8, 38nn
Požehnání: