Introitus: Žalm 136
Pozdrav: Ve jménu Všemohoucího Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen Bratři a sestry, vítám vás srdečně na bohoslužbách Hodu sv. Ducha.
Vstupní modlitba: Bože, ty shromažďuješ svou církev ze všech národů a posvěcuješ ji svým svatým Duchem; sesílej hojnost jeho darů celému světu a společenství věřících provázej působením své milosti jako na počátku, když se začalo šířit tvé evangelium. Prosíme o to skrze tvého Syna …
1. čtení: 1, 1n
136
2. čtení: Jan 14, 15–28

Jestliže mě milujete, měli byste se radovat, že jdu k Otci; neboť Otec je větší než já, říká Ježíš na konci řeči o příchodu přímluvce, Ducha svatého. Apštolové, vedení Duchem svatým, právě to nabízeli těm, kterým kázáli evangelium: Radost z toho, že se dostaneme k Otci, který je větší než my.

A evangelium je radostné jen pro ty, kteří mají tato dvě přání: Zaprvé: Najít víc, než je tento svět a tento život. A za druhé: Setkat se s někým větším, než jsou sami. Proto nebuďme překvapeni, že evangelium nemá v našich krajích mnoho posluchačů.

Náš svět je dosti bezpečný a pohodlný a dost toho nabízí. Jedna část lidí vidí, co vše by mohla od tohoto světa získat. I jak málo jim na to zbývá času a sil. Něco, co je za tímto světem je pro ně příliš daleko. Blíže je nová práce, co by mohli mít, nový dům, nový milostný protějšek, budoucnost vlastních dětí. Starosti a přání v tomto světě stačí.

Druzí dosahují svých přání. Našli práci, která je oceňována, postavili dům, našli si protějšek, dětem se daří. Sám tento svět je odměňuje za jejich úsilí. Proč by ho chtěli opustit?

Evangelioum nabízí život za hranicemi tohoto světa a tohoto života. Nemá příliš cenu snažit se ji „prodat“ pod jinou záminkou. Aby o takové evangelium někod stál, musí umět sám sebe pravdivě nahlédnout. Jako by se na něj díval někdo z výšky, někdo s hůry.

Asi jako když sledujeme běžce na závodní dráze: Pokud někdo dobíhá poslední či druhý od konce, je nad slunce jasné, že neběžel nejrychleji. A dokonce bývá vidět, že to asi nebude nejlepší běžec. Ale neřekneme si: Poslední dva by měli být utraceni. Víme, že až odejdou ze závodního okruhu, je zde ještě jiný svět: Ukáže se, že je s nimi třeba zábava, nebo něco zajímavého znají, nebo umí něco opravit a tak dále. Nebudeme proto tvrdit, že v závodě vyhráli, přece však chápeme, že zde na světě na něco jsou.

Podobně nám Duch Boží dává pravdivě nahlédnout naše hranice. V Duchu svatém můžeme rozeznat, že jsme třeba neměli stejnou startovní čáru jako jiní, že steěží dosáhneme stejných cílů. Že jsme v běhu tohoto života ti slabší běžci. Pro člověka jak je je téměř nemožné přiznat si: Mnoho na mě není – a nedodávat k tomu nějaké smyšlené úspěchy a smyšlené ctnosti. Poznat svoje hranice bez výmluv, to je pro většinu nedostupné tajemství života. Ale Duch svatý je jako ten divák na tribuně, který ví: Až odejde z kolbiště tohoto světa, ukáží se věci, které zde na ovlu nebyly nijak podstatné.

Duch, který toto vše vidí, to zároveň sděluje našemu srdci. Díky němu zároveň víme, že náš výkon a zdar v tomto světě není nic velkého – a že přece máme své místo v budoucím světě, protože si nás Bůh oblíbil a vyvolil. Že jsme Bohu drazí a máme projít tímto životem do života věčného.

Proč se Duchu říká Přímluvce? Protože přímluvce vidí všechny nedostatky člověka, jako je vidí všichni. A přece řekne: Vezměme ho, přijměme ho. Něco na tom člověku je. A tak nám Duch svatý svědčí o všech našich nedostatcích a přece i o tom, že budeme Bohem jistě přijati.

Pamatujme však na to, že k Otci se těší i sám Kristus, který nebyl v tomto světě neúspěšný. Vždyť je o něm psáno: „Hle, můj služebník bude mít úspěch, zvedne se, povznese a vysoko se vyvýší.“ A čteme o Kristu, že „dítě rostlo v síle a moudrosti a milost Boží byla s ním“ a „prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem“. Jeho slova i činy byly mocné, byl zván do předních domů. Toto vše neměl Kristus jako mávnutím kouzelného proutku. Ale jasně čteme, že rostl, že se učil – ve dvanácti ho vidíme mezi učiteli v chrámu, jak jim dává otázky, vidíme jej pak i v sebezapření a zápasu na poušti. Bez překonaných zkoušek by nečinil ty činy, které pak činil. To vše v Duchu svatém.

Kristus je tím běžcem, který doběhl první. Když budeme jako diváci sledovat běžce, který doběhl první, nebudeme plni závisti – vždyť sami nebežíme. Ale rozeznáme jeho obdarování i úsilí, které vložil do rozvoje tohoto obdarování.

A tak nám Duch dává nejen rozeznat, že směřujeme k Bohu, ale také to, co vzešlo z darů Ducha svatého. Dovedeme v duchu rozeznat skutečně dobré věci, které jsou nejen v nás, ale i v druhých. A které, ač něčemu slouží v tomto světě, zaslouží si zachování i pro svět budoucí.

V Duchu svatém dovedeme vše posoudit, jako bychom se dívali s hůry. Nesvázani naší ososbní situací, osobními těžkostmi. Nezaslepeni vlastními úspěchy, protože člověk nemá nic, co by nedostal. V Duchu svatém toužíme, aby vše nakonec bylo posouzeno a oceněno tím, kdo je větší než my i tento svět.

A protože máme tento pohled s hůry, protože míříme k tomu, který je větší, než my i tento svět, první, co nás zajímá, je jednat podle Božího slova. To je ta věc, která se nyní jeví málo podstatná, snad někdy i nám samým. Ale která je tím, co je oceňováno mimo kolbiště tohoto světa. Ač to často nedovede vidět, v Duchu svatém to víme. Amen

Modlitba po kázání: 
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: 
Poslání: 1 Korintským 2, 4–16
Požehnání: