Introitus: Žalm 33, 1–6
Pozdrav: Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi.
33
Vstupní modlitba: 
1. čtení: Genesis 11, 1–8
366
2. čtení: Jan 14, 23–31

Uvažujme nyní nejprve nad slovy dnešního prvního čtení, nad slovy Zákona o lidské jednotě, nadbožím rozsudkem nad lidem, sjednoceným v práci na věži, jejíž vrchol bude v nebi. Skoro se mi chce říci, jako v té známé komedii: ‚Kde udělali soudruzi z Babylonu chybu?‘ Nuže, kde udělali soudruzi z Babylonu chybu? Všichni chtějí tu stejnou věc, dosáhnout nebe. Dosáhnout nebe, aby si učinili jméno a nebyli rozptýlení po celé zemi. Jako bychom četli o rajských časech. Jsou jednotní v řeči, i v činech. Jsou jednotní v řeči.

Už jenom to! Jak je pro nás dnes těžké se dorozumět. Už jenom, kolik je na světě jazyků! Jen na pouhém ostrově, na Papui Nové Guinei se mluví tisícovkou zcela odlišných jazyků, a to nepočítáme různá nářečí, která jsou od těch jazyků odvozená! Ale i když se podíváme jen na lidi českého jazyka, s čím se shledáme? Že pod jedním slovem si každý vybaví něco jiného. Už jenom, když se snažíme před lidmi mluvit o Bohu. My s tichou radostí mluvíme o svém otci, o útěše, svobodě a radosti, kterou nám dává. A v našem okolí vyvolávají ta samá slova strach před soudem, obraz zotročení v nějaké podivné sektě a nedovedou si představit náš život jinak, než strašlivě omezený. Když mluvíme o Bohu, mluvíme o tom nejpodstatnějším. Ale takovéto zmatení, i u lidí, kteří mluví stejným jazykem, panuje i v každodenních rozhovorech. Kolikrát se nám stalo, že lidé četli za našimi slovy nějakou urážku, nějakou zlomyslnost, kterou jsme jimi vůbec nemysleli. I pouhý pohled si někdo dokáže vyložit špatně.

A byli jednotní nejen v řečech, ale i v činech. A to je pro nás už teprve nepředstavitelné! Protože aby všichni stejnými slovy mluvili o tom, co je potřeba udělat, to vlstně dobře známe. Z televize, z posezení s přáteli, z různých pracovních jednání ve světě i v církvi. Ale aby se pak skutečně něco udělalo, na to se pak musí čekat dlouho a někdy u pouhého čekání také zůstane.

Takže, kde udělali soudruzi z Babylónu chybu? Chtěli si udělat jméno, aby nebyli rozptýlení. Chtěli být pohromadě. A člověk přece touží po blízkosti, po sjednocení. A že stavěli zrovna věž, to se dá snadno pochopit. Věže je přece to první, co člověk z města vidí, i na dálku. Když se blížíme k Lounům, z kteréhokoliv směru, vidíme už na dálku sv. Mikuláše. A když se blížíme k našemu kostelu, už z dálky ho také poznáme podle věže — sám podle ní naviguji naše návštěvy. A je to tak dobře a sám musím říct, že jsem velmi rád, že mohu kázat c pořádném kostele s věží, jak se na církev sluší. Ale jsou i jiné věže. A tak, když se blížíme k „matičce stověžaté“ vidíme z dálky ne věž kostela, ale věž televizní a ještě mnohem spíše masiv šedivých věžáků, věžovitých betonových králíkáren, továren na bydlení. A tyto věže jsou svědectvím, co takový „náš pracující lid v nerozborné jednotě“ dokáže.

Je nám známo vícero příkladů dokonalého porozumění. Slyšel jsem o dvou japonských vojácích, kteří dokázali za svého božsého císaře bojovat na Filipínách ještě třicet let po válce. Prý už spolu skoro nemluvili, stačil jim jediný pohled a rozuměli si. Rozuměli si, kdy vystrašit venkovany střelbou, kdy jim ukrást krávu, podpálit sklizenou rýži, vykrást jejich nuzné chatrče. A je známo, že některé drogy umožňují lidem dorozumívat se řečí, které rozumí jen ti omámení; mluví jen pár slovy nebo jen pohledy. Ovšem o čem se asi baví? Je totiž také známo, že takovou řeč si pak nikdo moc nepamatuje a pokud ano, shledává jí dost jalovou. A je známo, že v jitřeném davu, na velkém koncertě nebo na demonstraci, stačí utrousit pár slov a hned všichni jednají. Buď jenom všichni křičí stejnou věc, nebo rovnou něco rozbijí, a nebo někoho zbijí — protože je trochu tmavší nebo má nos jako šestku. Nakonec, volby skončili včera. Z které asi strany přišli disciplinovaně všichni voliči, i když se pod tíhou života, naplněného zločiny mnozí sotva do volební místnosti dovlekly? Jednotni ve slovech a činech, chodí takto vždy, přišli i tentokrát a dokud po nich nebude veta, chodit nepřestanou.

Tak je to tedy s lidskou jednotou. Buď se dokážeme sjednotit jen na tělesných věcech. Skoro každý má rád řízek, nebo když svítí sluníčko. Skoro každý z nás mladých má třeba rád, když z reproduktorů zaduní našlápnuté basy. To je tělesná jednota. I tělo máme od Pána a tak je taková jednota vlastně dobrá a milá, snad si mohu troufnout říci že i Bohu milá. Ale je jasné, že nestačí. A pak je jednota babylónská, jednota té velké nevěstky, která opájí národy, jednota antikristova. Jednota strany, jednota lynčujícího davu, jednota vojáků jimž je rozkaz nad svědomí. A prosme Boha, ať zmate jejich řeč, aby si navzájem nerozuměli.

Když tedy promluvil Zákon a odsoudil jednotu antikristovu, poslechněme evangelium a přimkněme se k jednotě Kristově: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, nezachovává má slova. A slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal. Toto vám pravím, dokud jsem s vámi. Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl.“

Co jste z toho pochopili? Čtěme to nyní úplně prostě. Předně, nepřicházejí lidé k Bohu, ale Bůh k nim. A čtěme přesně, jak je to napsáno. Bůh přichází k lidem, aby si u nich udělal příbytek. K člověku, ne do člověka. Bůh nevchází do našeho srdce, to v Písmu nikde nestojí. Nikdo nemůže mít Krista ve svém srdci, protože ten vystoupil na nebesa, a teprve přijde. A přesto zde dnes má spolu s Otcem příbytek. Je na dotek, jako je na dotek soused vedle vás v lavici. Otec se synem jsou zde ve svém Duchu. Jak se to stalo? Inu, čteme: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“ K Bohu nelze vystoupit ani extází, ani společnou prací. K Bohu nejde přijít vůbec nijak. Ale je potřeba zachovávat jeho slovo. Je potřeba číst Písmo, celé Písmo a chtí se podle něj řídit. A pak Bůh přichází sám, bez říkání. Zaslíbený Duch svatý, ve kterém si u nás Otec se Synem činí příbytek, přichází k tomu, kdo zachovává slova Písma. Třeba k tomu, kdo si přečte o manželství: Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj. A teď co s tím? A snaží se, třeba dlouhé roky, a pořád se nezdá, že by to mohlo vydržet. A najednou, jako by něco pochopil, jako by sám Otec se synem byli s ním, když po boku druhého člověka snášel všechny nepříjemnosti a těžkosti. A nebo čte: „To vám přikazuji, abyste jeden druhého milovali.“ A podívá se po zboru a vidí, jak je každý úplně jiný, jak má rád úplně jiné věci a mluví o víře jinak a je třeba daleko starší nebo mladší. A přesto chce zachovat toto slovo. No a po čase, jako by sám Otec a Syn byli s ním, když mluví s někým směšně mladým nebo strašně starým. A nebo, před kázáním jsme zpívali píseň, kterou mne naučila jedna z našich starších sester. A před večeří Páně zahraje Fanda zase, jak slaví Boha on. A já pro jistotu dávám ty písně, které jsou cizí pro každého, abychom se na tom neznámém poli sešli, protože doma poslouchám zase něco úplně jiného.

Prostě se tu den za dnem snažíme zachovávat boží slovo, i pro ty, kteří k nám po troškách přicházejí. A občas shledáváme, že se nám to daří, že se to občas povede, jako by sám Otec se synem bydleli tady v Lounech. Ano, nebojme si to přznat, někdy to tak je.

A tak na závěr: V Babylóně měli jeden jazyk, jeden úkol. Ale když o letnicích sestoupil duch svatý na učeníky, dokázali každý mluvit s lidmi cizích jazyků, s Parthy, Médy a Elamity, obyvateli Mezopotámie, Judeje a Kappadokie, Pontu a Asie. Kžadý dokázal alespoň na chvíli mluvit jazykem, který je mu vlastně cizí, ale který je vlastní tomu druhému. Studujme tedy Písmo a podle něj také jednejme, v očekávání, že k ám přijde Svatý Duch a vysvětlí nám všechno, co ještě nechápeme a neumíme pořádně naplnit. A pozorujme, jak nakonec dokážeme s druhým mluvit jeho jazykem. Pozorujme tu novou jednotu, jednotu tolika sobě cizích lidí, jednotných v lásce Otcově a v lásce Kristově.

Modlitba po kázání: Duchu svatý, veď nás k četbě Písma a veď nás v četbě Písma, projev se v našich činech, nauč nás s každým mluvit jeho jazykem, ať svět pozná Syna a skrze něj Otce, s nimiž v jednotě žiješ a kraluješ na věky věků. Amen
364
Ohlášení: 
397
Přímluvná modlitba: 
Poslání: 1. Korintským 13
Požehnání: 2. Korintským 13, 13