Introitus: Žalm 101
Pozdrav: Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista. Amen Přátelé Boží, vítám vás na bohoslužbách 6. neděle velikonoční.
101
Vstupní modlitba: Hospodine zástpupů, náš Otče! Ty kraluješ na nebesích, v místě dokonalé krásy, obklopen anděly, ve světle nepřístupném. A přece jsi nám nabídl blízkost. Nikdo z nás neobstál cele, nikdo nenaplnil tvá přikázání, která jsou moudrá a dobrá. Všichni před tebou vyznáváme své hříchy a oslavujeme Tvého Syna, který se stal jedním z nás. Předkládáme před tebe každé své trápení, svou úzkost, svou slabost i svůj hněv. Tvůj Syn nám zablíbil přítomnost Tvého Ducha, vzpomeň si na nás, ať je v něm Kristus s námi. Ať nás v duši odměňuje a posiluje, pokud jednáme dobře, ať nás chrání před pokušením, ať nám objasní vše, nad čím jsme bezradní, ať nás řpivede zpět, pokud jsme zabloudili. TVůj Syn za nás zaplatil předrahou cenu, neopouštěj dílo svých rukou, Pane! Amen
1. čtení: Exodus 33, 1–20 (11–16)
371
2. čtení: Jan 15, 9–17

To vám přikazuji, abyste jeden druhého milovali. Když ta slova vezmeme vážně, zní jako ta nejzoufalejší prosba na světě. Díváme se kolem sebe a vidíme rozhádané sourozence, necitelné rodiče, nevděčné děti, rozbitá manželství. A máme chuť křičet jako do vichřice „Ach Bože, mějte se přece rádi! Jak si pomůžete, když jeden druhého odvrhnete? Koho máte ještě na světě? Jak dlouhý život vás ještě čeká bez vašich blízkých! A zároveň, jak krátký je život a jak málo se s v něm dá vrátit.“

Můžete se dvěma lidmi sedět u stolu a říci To vám přikazuji, abyste jeden druhého milovali. Ale budou se dívat jinam. Ani přít se s vámi nebudou, protože váš příkaz se jim zdá na tolik nemožný, že ani není třeba se o něj přít. Přitom jinak se dá lidem přikázat cokoliv a splní to. Člověk sám dokáže rozkazovat přírodě, svému okolí. Tak mi v jednom domě, kde jsem byl hostem, ukázali dobrých osm metrů hluboký, prostorný sklep, vykopaný pouhou sbíječkou, jedním člověkem, v žulové skále. Když se rozkazuje více lidem, vznikají pyramidy, které pak ani za 2000 let nejsou lidé schopni rozebrat na stavební materiál, i když je mají hned za domem. Kanály spojují dohromady celá moře. Vojáci, jako třeba ti z napoleonských válek, jsou schopni stát bez hnutí, i když na ně z pár metrů pálí z pušek a kolem nich se hroutí jejich kamarádi. Sám sobě i lidem jde přikázat cokoliv.

Ale „abyste jeden druhého milovali“, Člověk může skály lámat, balvany tahat, stát bez hnutí v dešti kulek. A u toho si může myslet cokoliv. Ale přikázat někomu, aby měl někoho rád, aby se s někým cítil dobře? Jak můžeme někomu přikázat, aby se nějak cítil?

Je to však ještě horší: Na lásku jsou vždy alespoň dva. Proto, i když by vás někdo chtěl sebevíc poslechnout, když přikážete „abyste jeden druhého milovali“, i když by vás chtěl sebe víc poslechnout, tak druhého prostě neovlivní. Může se stavět na hlavu, když se nedočká odezvy, co může dělat? Jak může pohnout srdcem, které není uvnitř něj? Se srdcem, které se zcela obrní?

Skoro v každém sporu, všude tam, kde láska hyne, můžeme snad najít díl viny na obou stranách. Ale téměř nikdy stejný díl viny. Téměř vždy je jeden vinen podstatně více, než druhý. Téměř vždy, vlastně vždycky musí jedna strana sáhnout k rozhodujícímu, drtivému kroku, který jakýkoli lidský vztah přeruší.

Podívejme se na věc tak hluboce mezilidskou věc z daleko odtažitější roviny; z dálky je někdy vidět víc. Z roviny mezinárodní. I nenávist mezi národy, nad kterou svět kroutí hlavou a lomí rukama u televizních zpráv, i válka mezi národy se dá vlastně vyřešit, když se určí viník. Co jsem si vědom, jen tak se vždy podařilo vyřešit vleklé boje: Když se někdo silnější postavil za jednu stranu, i když i ta nesla svou vinu, a druhou stranu prohlásil za viníka a udeřil proti ní. Nic jiného snad ani nikdy mír nepřineslo.

Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Kristus, nevinný beránek, byl za nás všechny prohlášen viníkem a potrestán. Otec byl vždy s ním a On s Otcem. Ale když došlo na lámání chleba, když došlo na spor mezi Kristem a tímto světem, to Kristus byl obžalován a odsouzen. Trpěl po pontským Pilátem, byl ukřižován, zemřel a byl pohřben. Sestoupil do pekel. Volal „Bože můj, Bože můj, proč si mě opustil“ a myslel to vážně. A ptal se dobře, protože nebyl důvod, proč zrovna on, ale přece byl zavržen na místě nás všech.

Snad má tedy právo říkat: To vám přikazuji, abyste jeden druhého milovali. Určitě má to právo: Přikazovat něco, co je skutečně proti lidské přirozenosti. Co se skutečně zdá nemožné: Milovat na rozkaz – a ještě čekat, že láska bude opětována. Protože Kristus tu opravdu myslí láskou to samé, co my. Nemyslí tím dobré skutky. Opravdu přikazuje cit – ze kterého už pak nějaké skutky vždy vznikají. Ale na prvním místě skutečně myslí lásku, kterou člověk cítí u srdce a v žaludku a vůbec v nitru.

A nerozkazuje jednomu člověku, ale oběma stranám. Proti komukoliv jinému máme právo se ozvat „a tomu druhému jsi také něco řekl?“. Máme plné právo se takto každého zeptat. Ale zde mluví Kristus, který postavil veškerou lidskou přirozenost na hlavu. On byl ve všem poslušen Otce, jedinou věc neudělal špatně. A už dopředu věděl, že za odměnu dostane zradu, výsměch, bičování, muka těla a duše. Miloval Otce a toto dostal. A tak se hrozné zklamání, které doposud Bůh jaksi nahlížel z výšky, náhle bytostně dotýká Boha samého. A když vzkříšený přichází za učedníky, smrt nad ním již nemá moc a navěky panuje, přece má rány na rukou a na nohou a v boku – v boku ránu, do které se dá sáhnout rukou. A tak když k nám Kristus mluví, mluví k nám síla strašné bolesti – a ještě větší síla, nad pomyšlení silná, která tuto bolest poráží.

Proto má Kristus pravomoc rozkazovat i něco tak nelidského, jako milovat na rozkaz. Něco, co nikdy nebude přirozené, co jakoby láme duši každého člověka. Kristus řekl „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého Ducha“ – a sestoupil do pekel. Tu se něco zlomilo, z propasti, z hrobu vyšel korunován mocí a důstojností. Já zachovávám přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce. Přes to všechno.

Tohle je ovšem moc velké tajemství na to, aby se říkalo všem. Kdybychom lidem říkali To vám přikazuji, abyste jeden druhého milovali., vysmáli by se nám. A právem, protože to ani nemůžou chápat. Je zbytečné něco takového kázat všem lidem. Jak dobře říká apoštol „my kážeme Krista ukřižovaného“. Nejdřív musí člověk uvěřit, že přes hřeby v rukou, hřeby v nohou, kopí v boku, i přes kříž, Kristus vstal. Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce.

Teprv ten, kdo toto chápe, chápe i, že se musí nechat zlomit. Chápe Krista, který dostává prapodivnou odměnu, za svou lásku. Ale ví také dobře, že Kristus chápe, jak mu je. Že mu nepřišel rozkaz z vrchu, ale že mu někdo říká: Ty i já, oba jsme stejní, oba jsme na tom stejně. Zůstaň takový, ať zůstaneme spolu, ať si rozumíme, jako si rozumíme teď. Ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo. Zůstaň takový. Jednej tak, bas chápal, jak bylo Kristu.

Ani ne tak ono obvyklé „Co by udělal Ježíš“. To nevíme, co by udělal na našem místě. Přátelé přece mají každý svůj život. Každý trochu vedou svůj vlastní boj, žijí trochu někde jinde. Ale chápou, jak se ve svém boji ten druhý cítí, cítí spřízněnost vůle a chtění.

Kristus tohle neříká všem, pro všechny a jako pravidlo chování ke všem lidem. Jeho příkaz nemůže každý přijmout. Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás. Člověk se nemůže rozhodnout pro Krista, jako se třeba rozhodne být buddhista, nebo stoupenec atrologie či přírodní medicíny. Nikdo se nemůže rozhodnou pro Krista, pokud si jej sám Kristus nevyvolí. Pak teprv ta slova pochopí.

A potom jsou docela jednoduchá a pak by je měl chápat každý, kdo tu sedí – protože kdo jiný tu sedí, než ten, koho Kristus vyvolil? V církvi, v tomto sboru se mají lidé milovat navzájem. Máme jistě milovat své příbuzné, přátele, sousedy, nějakým způsobem i své nepřátele. Ale tady mluvíme o lásce tajemné. Kdy si o každém člověku v tomto chrámu říkám „on nějak ví to samé, co já. I jemu je Kristus přítelem, i on s ním má společné tajemství“. A tak je jedině církev místem, kam máme přicházet s napohled naivní láskou a důvěrou k člověku, kterého zatím ani neznáme. Kde lámeme sklony své duše, která nám přikazuje na prvním místě milovat mladé ženy či muže, své vrstevníky, svou krev, národ a rasu. Když jde člověk s kázání, má si říkat: Mám ty lidi rád a oni mají rádi mě. Jinak nejspíše nezaznělo Tajemství víry, nebo je neslyšel. Musí se třeba, zvláště z počátku, někdy nutit. Ale přece slyší i druzí.

A tak musí být člověk vytrvalý. Kristus stojí za ním a říká: Vy jste moji přátelé. Kdo vytrvá, dočká se přece ovoce. Lásky opětované. Přece nakonec církev je to místo, kde vás lidé budou mít rádi. Podívejte se v kterékoliv zemi v neděli ráno na venkovský kostel – budou tam v kruhu spolu stát nějaké stařenky. Které patří k sobě a opravdu je oddělí až smrt. A to je jen viditelná špička ledovce, prostě jen proto, že ženy žijí déle. Nad církví prostě vládne slovo toho, který byl mrtev a je živ na věky věků. Jeho slovo se nevrátí s prázdnou, nezůstane bez ovoce. Zde je základ, zde láska musí být a pokud není, je třeba to urychleně napravit. Zde mají svůj kořen a své zázemí všichni – ať lásku ztratili, ať vědí, že od nich jednou smrt jejich milované odloučí – zde prostě má člověk přátele, protože znají tajemství lásky, té jediné, která smrt opravdu přemohla. Amen

Modlitba po kázání: 
388
Ohlášení: 
391
Přímluvná modlitba: Pane Ježíši Kriste, Ty znáš naše srdce, k Tobě se s důvěrou obracíme. Prosíme Tě dnes za všechny, jejichž víra prochází zkouškou. Dej jim jasný zrak víry, pravé poznání skutečnosti, dej se jim poznat jako Pána nad nebem i zemí. Stůj při každém, kdo učinil správné rozhodnutí, promlouvej k němu jako přítel. Buď se všemi, kterým už lidé nedovedou dát odpověď. Vdovám a sirotkům povolej zastánce, těm, kteří jsou osamělí, přátele. Obnov síly všech, kteří pracují. Dej, ať jsme všude znamením tvé moci a přítomnosti. Požehnej našemu městu i kraji, dej, ať se všude šíří tvá sláva a tvá církev ať roste. Dej nám všem, kteří Tě následujeme, rozvahu a uměřenost. Co nám leží na srdci, předkládáme ti nyní v tichých modlitbách… K Tobě, jenž modlitby slyšíš, přichází veškěré tvorstvo. Modlíme se k Otci, jak si nás Ty sám naučil. Otče náš… Amen
Poslání: Římanům 12, 4–18
Požehnání: Hospodin praví: Dám ti prozíravost, ukážu ti cestu, kterou půjdeš, budu ti radit, spočine na tobě mé oko. Požehnej vás Všemohoucí …
378