Introitus: Žalm 66
Pozdrav: Milost vám a pokoj v hojnosti.
66
Vstupní modlitba: Bože, náš Otče, stvořiteli viditelného i neviditelného, voláme k tobě s radostí jako tvé stvoření a vzdáváme ti chválu. Spatřujeme tvou slávu v tom, jak moudře udržuješ vše při životě, jak po zimě probouzíš semínka v zemi a každý pupen naplňuješ životem. Děkujeme ti, že jsi nás milostivě zachoval až do tohoto dne, že jsi nás skrze smrt a vzkříšení svého Syna zachoval pro život věčný, který nevadne jako polní tráva. Pane Ježíši Kriste, ty jsi slunce našich dní i v nejhlubších temnotách. Osvěť světlem své tváře toto shromáždění, shlédni na své služebníky ze svého nebeského trůnu na pravici Otcově. Duchu svatý, naplň toto shromáždění svou přítomností, dej nám účast na radosti nebeských zástupů a zachovej nás bez poskvrny do dne naší plné radosti, kdy budeme s Kristem vzati vzhůru. Budiž sláva Bohu Otci i Synu i Duchu svatému, jako byla na počátku, buď i na věky věků. Amen
1. čtení: Izajáš 66, 5–14
353
2. čtení: Jan 16, 16–23a

Obrazem dnešního čtení je zápas, řecky „agonia“. Výstižný obraz z dnešního čtení je žena, když rodí. Snad mohu zmínit, že jsem byl se svou ženou, když rodila. Jedno jsem si z tohoto dramatického obrazu zapamatoval: Když žena rodí, bolest je prostě tu. Bolest je prostě tu, ať se žena snaží porodit, nebo ji síly opouštějí a zápas na chvíli vzdává. A slyšel jsem zase o jiné ženě, která uprostřed porodu řekla všem přítomným:‚ Už dál nechci, jdu domů.‘ S odstupem je to legrační příhoda — od porodu přece nejde odejít domů. Přišla její hodina, porod je tu, bolest je prostě tu. Pokud bude dělat vše, jak se při porodu má, porod uspíší, i když si tím zároveň způsobí ještě větší bolest. Pokud nebude sama „pracovat k porodu“, bolest stejně přijde. Je to prašť jako uhoď. Přišla její hodina, nedá se nic dělat, bolest je tu, a je tu i jistota, že nebude trvat věčně, že vlastně zanedlouho pomine.

Porodní bolest je dáno znát jenom ženám a prý snad ani větší bolesti není. Přesto je bolest zkušeností každého člověka, muže i ženy, a tak také každý měl někdy tu největší bolest, co zažil. A šťastný je ten, kdo může říct, že svou největší bolest zakusil na těle a ne na duši. Nicméně, chci se teď odvolat na vaši zkušenost té opravdu řezavé, velké bolesti. Chci se teď odvolat na těch svých pár, chvála Bohu nepočetných a vzdálených zkušeností drtivé bolesti. Nešlo o nic velkého, to předesílám. Jednou mne třeba chytila hrozná bolest břicha, alergický záchvat. Už v tu chvíli samu a zejména potom mě velmi zaráželo, že v takovou chvíli nedokážu myslet na Boha, na jeho pomoc, na jeho zaslíbení. Při menších bolestech to šlo samo, ale v takovou tu chvíli, kdy by člověk bolestí mlátil hlavou o zeď, to jakoby nešlo. Abych ještě odlehčil svou titěrnou zkušenost, která bledne před tím, co o bolesti vědí mnozí z vás, řeknu, v nadsázce: Kdyby se v tu chvíli v mysliveckém kabátku objevil přede mnou čert z pekla a řekl: ‚Zbavím tě té bolesti, když mi prodáš svou duši.‘ tak bych to snad udělal. (Jen tak mimochodem, on to ďábel u nás věřících většinou takhle dělá, protože jinak, když jsme silní, plní vděčnosti Bohu, jeho nabídka pro nás většinou není zajímavá.)

Nicméně, to mě velmi trápilo, že při záchvatu bolesti se snažím soustředit spíše třeba na skvrnu na stropě než na Kristův kříž. Byl jsem tehdy mladší a jak to tak mladí dělávají, stanovil jsem si cíl: Mít takovou víru, která by nepominula ani když by mě třeba někdo praštil kladivem přes prsty. Mít víru, která by hleděla v naději na Krista i ve chvíli extrémní tělesné bolesti, ve chvíli velké žízně, hladu, zimy, nevyspání, ve chvíli hlubokých duševních a životních propadů. Prostě mě rozčilovalo, že bolest, jedna z temných sil, které ovládají tento věk, může vytrhnout do míst bez Boha. Vidíte, jak je to legrační, nic moc mi nebylo, kdekdo zažil horší věci. Ale právě proto jsem si říkal: A co ten, kdo opravdu strašně trpí? Já jsem nevydržel na chvilku takovou maličkost, co potom takový člověk, jak je možné, že je najednou někde, kde na Boha nelze myslet. Prostě přijde najednou takový úder a Bůh nikde.

Možná jsem měl tehdy číst dnešní text, ale kdo ví, zda by mi to tehdy nějak osvětlil. Nicméně, zde čteme: „Zanedlouho mě již nespatříte“. Ježíš o tom mluví přímo. Je to nejdříve odpověď na mou otázku z mládí, která se časem zase objeví, která se snad objeví v životě každého člověka. Ta odpověď zní: Ano, jsou chvíle, kdy na Boha není ani pomyšlení, byť třeba jen vteřiny urputné bolesti. Přijdou „zanedlouho“, náhle, v momentu. A mi o tom víme. A víme i „a zanedlouho mě opět uzříte“. Jsou chvíle v životě člověka, kdy Bůh jakoby není. Vždyť to přece zažili apoštolové o velikonoční sobotě. Kristus šel do neznáma, před ním ještě nikdo z mrtvých nevstal. My však, oproti němu a díky němu máme tu výhodu, že víme, že jeden před námi už z mrtvých vstal. Víme, že Bůh může zmizet. Člověk, kterému se to stane, to většinou ani neřeší, tak velká je ta chvíle osamění. Ale víme to každý pro sebe předem a ví to okolí toho, který trpí. A víme, že zanedlouho opět uzříme Boha. Ve chvíli bolesti je nám to skoro k ničemu. Jen jaksi v koutku duše, koutkem oka vidíme, že to tak je. Je to jako zapadnout celý do bažiny a jen rukou nad hladinou chabě nahmatat větvičku. Není to ale zas úplně málo, v nějakém, zrovna příliš nenavštěvovaném koutu duše to pořád víme. Nakonec, kdo je doma ve všech koutech své duše? Když jsme doma, taky většinu času trávíme třeba v kuchyni, přesto víme, že v ložnici v šuplíku jsou dobře schované rodinné šperky. Až to půjde, můžeme si je tam jít prohlédnout. Jsou tam. Jednou větou: Víme dopředu, že Bůh může zmizet a víme dopředu, že se zase objeví. Víme to i pro své blízké. Když na takovou chvilku právě přijde, alespoň něco tušíme. Tolik k té bolesti nejosobnější, nejintimnější.

Čteme tu totiž i: „Amen, amen, pravím vám, vy budete plakat a naříkat, ale svět se bude radovat; budete se rmoutit, ale váš zármutek se promění v radost“ Jistě, to je ta chvíle, kdy zemřel Kristus. Velekněží, vojáci, ale především ďábel sám se zaradoval, panna Maria, ženy a apoštol Jan plakali pod křížem, ostatní učeníci ve svých úkrytech. Ale cestou kříže jde každý křesťan, cestou kříže jde celá církev. A tak třeba vidíme dnes vše kolem sebe růst. Více věcí se zlepšuje, než zhoršuje, lidé bohatnou, život se stává stále příjemnějším. Otevírají se nové možnosti, jakých předtím nikdy nebylo, je snadné něco podniknout a dost se toho i povede. Opravují se domy, vzduch je čistší, příroda zdravější — stačí vyhlédnou z okna vlaku nebo auta a člověk vidí všude spoustu zvířat, to už po generace nebylo vidět. A nás je zde stále jen kolem třicíti. A nesli jsme jméno Kristovo celý život, čím je kdo starší, tím to bylo těžší. A křesťan, církev, je přitom ve stále menší vážnosti, jde-li to vůbec. Znamená to, že to vše kolem je zlé, že je to jen pozlátko na povrchu? Ani snad ne, divil bych se, a i kdyby ano, to Kristu říci nechtěl, protože i za své trýznitele prosil z kříže za odpuštění, neboť nevědí, co činí. Kristu nejde o to, odhalit za smutkem církve a radostí světa nějaký podfuk. Nejde o to, že by to ve skutečnosti bylo obráceně, že vlastně církev se raduje a svět je ve skutečnosti nešťastný. Lépe brát Kristova slova, tak jak jsou. Říká jim to předem: „vy budete plakat a naříkat, ale svět se bude radovat“. Prostě to tak bude. Tečka. Nebo, lépe řečeno, Kristus říká: I to se může stát, i to se někdy stane. Není to cílem, není to pravidlo cesty božího lidu ve světě. Není to tak, že my se vždy rmoutíme a svět se raduje. Ale někdy to tak je a buďte na to připravení. To je normální, lze li to tak říci. A hlavně: „budete se rmoutit, ale váš zármutek se promění v radost.“

Před úplným závěrem opět ta žena, která rodí: Porod, to je obraz nevyhnutelné bolesti, ke které se neodvratně schyluje. Víme přece, že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu, jak říká Apoštol. Bolest je v životě člověka neodvratitelná, i když je u někoho jen malá. Přijde. Křesťan ji však přijímá jako ta rodička. Vybral si bolest, která je na okamžik, třebaže okamžik bolesti se vždy zdá nekonečný. „Uvidím vás však opět a vaše srdce se zaraduje a vaši radost vám nikdo nevezme.“, praví pán. Tak můžeme být uprostřed radosti světa občas zarmoucení, ale nic vlastně není přirozenějšího, jako ten porod. A křesťan je nakonec i ve své osobní bolesti jako ta rodička. Jestli bude nebo nebude trpět si člověk nevybírá. Ale může si vybrat být ve své bolesti s Kristem a čekat chvíli úlevy a radosti. My jsme si tuto cestu vybrali, i když jsme každý někdy jako ta rodička, co chtěla odejít ze sálu. I to je přirozené. Jako jediná druhá možnost tu zůstává bolest bez cíle, bez vyhlídek. Té je beztak všude dost, každý se s ní potká. Stojíte o ni? Já ne. Takže si můžeme vybrat: Bolest rodičky a nebo prostě jen bolest. Nemusím ani mluvit o soudu, ta věc je zjevná již teď.

„Uvidím vás však opět a vaše srdce se zaraduje a vaši radost vám nikdo nevezme. V onen den se mě nebudete již na nic ptát.“ Už dnes trochu tušíme, o čem je řeč. Když přetrpíme bolest, víme o něco víc, jsme dál. Nemusíme být nutně moudřejší, lepší, bolest ničí a tak je to často spíše naopak. Ale prostě nějak víme víc. Nedá se o tom moc mluvit, když o tom člověk mluví, těžko vystihne, co se stalo. Nakonec, „když žena porodí dítě, nevzpomíná už na soužení pro radost, že na svět přišel člověk.“

Modlitba po kázání: Pane Ježíši Kriste, toto nám dej co nejdříve, ve svém druhém příchodu. Ať nás uvidíš opět a naše srdce se ať se zaraduje, ať nám naši radost nikdo nevezme. Kéž již brzy přijde den, kdy se tě nebudeme již na nic ptát. Amen
556
Ohlášení: 
553
Přímluvná modlitba: 
Poslání: 1. Petrova 2, 11–12
Požehnání: Pokoj všem vám, kteří jste v Kristu Ježíši. Amen
446