Introitus: Žalm 66, 16
Pozdrav: Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista.
66, 1–2.7–8
Vstupní modlitba: 
1. čtení: Job 23
209
2. čtení: Jan 16, 23b–27

‚V tu chvíli, kdy se modlíme, říká naši modlitbu svými ústy před Otcem sám Kristus.‘ Tak mluví o modlitbě jeden z reformátorů. Tento výrok vystihuje dobře důležitost a bezprostřednost našich modliteb. Přesto asi nejde ustat jen na tomto obrazu. Je divné představovat si toho, který je Pánem celého světa, jak se jej neustále zmocňují nějaké lidské modlitby. Však také i sám Kristus říká: „V onen den budete prosit v mém jménu a neříkám vám, že já budu prosit Otce za vás; vždyť Otec sám vás miluje, protože vy milujete mne a uvěřili jste, že jsem vyšel od Boha.“ Ten reformátorův obraz nám chce říci něco jiného. A sice přesně to, co říká Ježíš na začátku dnešního čtení: „Amen, amen, pravím vám, budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to.“

Ve jménu mém. Co to znamená na zemi, z naší strany, to už máme dobře zažité. Zde se přece modlíme k Otci a říkáme třeba ‚pro svého syna, jenž se za nás vydal, smiluj se nad námi‘. Ano, to již máme zažité, že se ve svých modlitbách odvoláváme na Kristovu zásluhu. Po pravdě řečeno, pokud se na „jeho“ zásluhu odvoláváme ve „svých“ modlitbách, je to stejné, jako bychom si jeho zásluhu přivlastňovali. A je to tak naprosto správné. Tak je to totiž na zemi. A jak je to na nebi, to říká Ježíš v dnešním čtení. Je to úplně stejné. „Až dosud jste o nic neprosili v mém jménu. Proste a dostanete, aby vaše radost byla plná.“ Proste v mém jménu. Přistupujte k Otci, jako bych k němu přistupoval já sám. Když se modlíte, buďte jako já sám, když se modlím. Teď, když se sami modlíte, buďte všichni jako Kristové, nebo, ještě lépe, buďte všichni jako Kristus. „Amen, amen, pravím vám, budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to.“

Jde se ale modlit také jinak. Ježíš sám říká, že se učedníci až dosud nemodlili v jeho jménu. Znamená to snad, že se modlili zbytečně? To Ježíš přece neříká. Vždycky, když si klademe otázku, kdo má k Bohu přístup, koho Bůh slyší, komu může pomoci, pamatujme, že Bůh je všemohoucí, patří mu celý svět a může si dělat co chce. Žádná modlitba není zbytečná, i ta, kterou se mimoděk v těžké chvíli začne modlit bezvěrec. Bůh může vyslyšet modlitbu kohokoliv.

Ale Ježíš v dnešním čtení mluví o jistém zlomu ve způsobu modlitby, o změně modlitebních zvyků. Dosud jste o nic neprosili v mém jménu. V pořádku. Ale nyní je čas na změnu. Dosud se učeníci modlili jinak. Zachraň mne, Pane. Dej, ať už nemám hlad. Dej mi to a to. Pomož tomu a tomu. A nebylo to špatně, bylo to tak v pořádku a i takovou modlitbu Bůh slyšel a často i vyslyšel. Ale přichází jiný den, kdy se učedníci mají modlit ne sami za sebe, ze své duše, ale jako by oni sami byli Kristem. A Bůh takovou modlitbu určitě vyslyší. Amen amen, dá vám to, říká Ježíš. Proč se učedníci mohou modlit, jako by byli sami Kristem? A nebo, jak se mají modlit, aby se modlili jako Kristus sám? Protože Otec sám vás miluje, protože vy milujete mne a uvěřili jste, že jsem vyšel od Boha.

Kdo přijal mé přikázání a zachovává je, ten mě miluje, říká se jinde. Koho milujeme, toho chceme více poznat. Proto se lidé žení a vdávají, aby měli své milované na blízku po celý život, aby měli dost těsný kontakt a dost času, aby druhého poznali. Proto zachováváme věrnost svým rodičům, svým dětem, svým sousedům a přátelům, abychom se na ně mohli dost soustředit a pořádně je poznat. Protože milujeme Krista, zachováváme mu věrnost. Čteme, co o něm svědčí Mojžíš a proroci. Čteme o jeho narození, o jeho mocných skutcích, o jeho učení, o jeho smrti a zmrtvýchvstání. Dovídáme se o něm stále více. A jako u svých blízkých dokážeme díky věrnému soužití s postupem času stále více odhadnout jejich jednání a brát na to ohledy, tím víc u Krista. U svých blízkých si postupně navykneme někdy mlčet, omezit se, protože chápeme, co druhý dělá a nemusíme se pokaždé sami prosazovat. Zmenšujeme se. A to mají naši blízcí mnoho chyb, takže se přeci jen musíme občas ozvat, prosadit svůj lepší pohled. Ale Kristus je bez chyby a jako ho známe stále důvěrněji, jsme stále méně pouze sami sebou, stále více umlkáme a necháváme mluvit jeho, stále více ustupujeme od svých skutků a necháváme jednat jeho. Říká se, že manželé se časem začnou jeden druhému podobat. Dokonce i vzhledem. A stejné je to i ve svazku duše a Krista, jak jej opěvuje třeba Píseň písní. I my se Kristu stále více podobáme, pokud mu zachováme věrnost. Dokonce i vzhledem. Naše tvář se stane mírnou a přitom důstojnou. Druhým hledíme přímo do očí, naše oči neutíkají jinam, když slyšíme o bolesti, naše tvář říká našim bližním ‚jsem s tebou‘.

Možná jste ale teď zklamaní a řeknete si: Nejlepší modlitba je tedy „buď vůle tvá“. Tušili jsme to. Musíme se tedy modlit tak, aby to pro jistotu za všech okolností vyšlo. Asi tedy nesmíme od Boha chtít nějaké zásahy, máme se tedy modlit slovy ‚ty víš sám nejlíp, co dělat‘. Ale není to tak. Vždyť Kristus proměnil vodu ve víno, v důvěře ve svého Otce, prostě jen proto, aby se nepokazil jeden radostný moment v životě člověka, svatbu. A jeho modlitba díkůvzdání nad pěti chleby a dvěma rybami zázračně nasytila pět tisíc lidí. A Ježíš vyháněl modlitbou démony a modlitbou křísil mrtvé. A i my se tak můžeme modlit. Tak se modlil Ježíš na začátku své cesty, kterou jdeme i my. A tak jsem slyšel od mladých lidí a od lidí počínajících ve víře, že se modlili za dost konkrétní, jednoduché věci, bez pochyb, a Bůh jim to dal. A nemám důvod tomu nevěřit. Ale je zde i modlitba v Getsemane: „Abba, Otče, tobě je všecko možné; odejmi ode mne tento kalich, ale ne, co já chci, nýbrž co ty chceš.“ A je zde modlitba z kříže: „Odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ Ano, to jsou modlitby, kdy člověk dopředu neví, jak se naplní. A dává místo vůli Otce. A pak je zde modlitba „Bože můj, bože můj, proč jsi mě opustil.“ Modlitba, která přijímá kříž, která přijímá opuštěnost od Boha, která si věc nijak nepřislazuje. Modlitba, která přiznává, že jsem v koncích, že Bůh stojí v dálce a ani nezasáhne. A přesto tato modlitba říká: ‚Ty jsi můj Bůh a já teď konám tvou vůli, nesu svůj úděl.‘ Modlitba, která je stížností Bohu, modlitba, která nechápe utrpení, nechce se s ním smířit, a přece říká: Pořád jsi můj Bůh.

Jsou tedy modlitby za víno, modlitby za chléb, modlitby proti démonům a modlitby za uzdravení. Jsou modlitby, které zapomínají na vlastní záchranu, které vůbec nevidí východisko a navzdory tomu říkají můj Pán a můj Bůh.

Ve jménu Kristově, na místě Krista, jsou ty modlitby, které vidí svět Kristovýma očima. Kristus nehledal svou čest, své pohodlí, svou slávu, ale staral se o Boží čest. Kristus nehledal království pro sebe, ale sloužil Božímu království, božímu lidu. Kdo Boha prosí, aby o sobě vydal lidem svědectví mocnými skutky, modlí se dobře. Kdo se modlí za církev a jako jeden z církve, modlí se dobře. Kdo volá o pomoc v utrpení pro sebe nebo pro své blízké, modlí se dobře. Kdo si Bohu stěžuje, kdo pozná, že na něj přišla těžká hodina, kdo už ví, že neunikne, a přesto se modlí Bože můj, modlí se dobře. Kdo neví přesně dopředu, co by Bůh měl udělat, kdo bojuje proti bolesti a utrpení a přesto je u sebe i u druhých dokáže přijmout, modlí se dobře. Kdo na sebe zapomíná, jako Kristus na sebe zapomněl, modlí se dobře. Kdo přistupuje k Bohu s důvěrou, jako by sám byl Kristus, kdo ví, že Bůh slyší, modlí se dobře.

Závěrem: Protože Kristus nehledal svou slávu, mohl se modlit za víno, za chléb, za uzdravení, v moci modlitby vyhánět démony. Když však byl své slávě nejblíže, přijal v modlitbě utrpení, nesestoupil z kříže, jak mu mnozí radili. Když byl úplně nejblíže vítězství, tehdy se modlil: „Bože můj, bože můj, proč jsi měl opustil.“ Na to pamatujme, a přistupujme k Bohu s důvěrou. Stojíme tu před ním jako sám Kristus.

Modlitba po kázání: Pane Ježíši, nauč nás se modlit. Ne mnohými slovy, ne s vypočítavostí otroků, ale v smělé důvěře, která unese i chvíle, kdy již není východiska. Amen
193 1–5
Ohlášení: 
193 6–12
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Jakub 1, 22–27
Požehnání: 
195