Introitus: Žalm 62
Pozdrav: Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen Bratři a sestry, připomínáme si dnes umučení našeho Pána Ježíše Krista.
329
Vstupní modlitba: Soudce všeho světa, Bože, smiluj se nad námi a dej nám spatřit svou slávu, abychom poznali, že tvůj Syn naše nemoci nesl, že jeho ranami jsme uzdravováni. Kriste, Beránku za nás obětovaný, rozpomeň se na svou námahu a své ponížení, které jsi dobrovolně na sebe vzal, vždyť pro nás jsi klesal pod dřevem kříže. Duchu svatý, sami nevíme, jak a za co se modlit, ty sám se za nás přimlouvej a zmocni se v tuto chvíli našich srdcí, ať staneme před tajemstvím Kristova odsouzení jako tajemstvím jeho vyvýšení k slávě, která je očím v tomto světě prozatím skryta. Pravda a právo je na tvé straně. To jsme přišli pokorně a s úlevou vyznat. Amen
1. čtení: Exodus 12,21–31
320,1–5
2. čtení: Jan 18,28–40

Co je pravda? Našim dnešním uším to zní tak pokorně. A přitom tato věta posílá Ježíše na smrt. Po těch slovech vyšel Pilát opět k Židům a řekl jim: „Já na něm žádnou vinu nenalézám.“ Sám řekl: Ty jsi král židovský. Sám řekl: Já na něm žádnou vinu nenalézám. Ale protože se přesto dál ptá „Co je pravda?“, vydá toho, na němž nebyla nalezena vina, židovského krále na smrt.

Co je pravda? Tou větou končí každý spor. Užívá se v případě krachu manželství. Lidé řeknou: Vina asi bude na obou stranách, nevíme, co je pravda. Užívá se v případě křivd. I když někdo zcela jasně vylíčí, v čem mu bylo ublíženo, i když má důkazy na své straně, nakonec se mu od lidí, kteří chtějí vypadat hodní, dostane nakonec pokárání, že by svou věc neměl prosazovat tak hlasitě. A ať se také sám zamyslí, zda neudělal nějakou chybu. I nad nedávnými dějinami, nad prokázanými zločiny říkají i lidé, kteří v tom čase přece žili, do tváře obětem: Nevíme, jak to vlastně bylo. Nemůžeme říci, co je pravda. Tomuto věku vládne sklon udělat za vším tlustou čáru. Tím jako by se každá křivda vyřešila. Tím jako by každá rána a nemoc byla uzdravena.

Ježíš však odpovídá: „Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě.“ Vina se nesmaže tím, že prostě zůstane bez trestu. Nezmizí. Kdo prohlásí svou vinu za zapomenutou, tím víc o ní mluví, tím častěji se obhajuje. A to je ještě ten lepší případ, pokud člověk nedokáže svou vinu skrýt. Kdo dovede svou vinu skrýt obratně, musí pro to pozměnit všechny své názory. Celou svou řeč, celé své vidění světa změnit, aby vina nevypadala jako vina.

Co potom ten, kdo byl obětí? Komu se stala křivda, jehož důvěra či dobrosrdečnost byla zneužita. Který byl zbaven pokoje, do jehož domu vtrhlo násilí. Který byl zbaven jistoty. Naloží se na něj ještě víc! Tvoje chyba je, že se trápíš, ostatní na to už zapomněli. Stalo se ti zlé, ale teď jsi vinen ty, MY všichni ostatní už jsme odpustili, co se TOBĚ stalo – to se v důsledku často říká obětem. Když se ale oběti řekne „co se ti stalo, nebude nikdo řešit“, říká se tím zároveň „co teď uděláš ty, nebude také nikdo řešit“. A tak je běžné, že se lidé za nepotrestané křivdy, které se jim staly, mstí svému okolí, i těm, kteří je mají rádi a které mají rádi. Viník není na dosah, jiní na dosah jsou a – je to přece všechno jedno. Na všechno se zapomene. A nebo takový člověk ničí sám sebe – ale tím opět zraňuje ty, kteří jsou mu nejblíž.

A tak hřích roste ve světě. Jeden je původcem zla. A nepřiznaná vina křiví celý jeho svět, takže pravda už není k rozeznání od lži. Druhý je obětí, ale protože mu byla odepřena spravedlnost, stává se proti své vůli sám nespravedlivým. A musí se ptát: Nebyl jsem to na začátku já, komu bylo ukřivděno? Proč jsem to teď já sám, kdo křivdí? Jak se z oběti mohl stát viník a kde je spravedlnost? Co je pravda?

Ježíš však odpovídá: „Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě.“ Někdo musí zaplatit za viny světa. Mají to být právě oběti křivd a násilí? Tak se tomu děje dnes. Komu se stala křivda má podle lžievangelia dneška mlčet. Má odpustit, čímž se ve skutečnosti myslí, nemá nás s tím otravovat. Má tedy být svět rozdělen na dravce a jejich oběti, není člověk více, než zvíře?

Jenže právě i oběti zla nezůstávají jen obětmi, ale šíří zlo dál. Oběti malého i velkého zla v tomto světě nezůstávají jen obětmi, ale i když třeba nechtějí, ubližují dál jiným. Zlo není pohlceno jeho obětmi, zlo je do nich zaseto a vydává další úrodu. Ani ti, kteří trpí křivdy v tomto světě, nemohou zlo zastavit. Neodporovat zlu, jak si přál Chelčický nebo Tolstoj, nic nevyřeší. Sami oběti se totiž stávají zlými.

A my bychom mohli spolu s Pilátem a pohany říci: Co je pravda? Umýt si nad tím ruce a dále se netrápit. Jenže ve skutečnosti je nad slunce jasné, co je pravda. A když se za ní člověk jako Pilát bojí stát veřejně, když se bojí si ji v duši připustit, krade se k němu jako neznámý nepřítel, jako přízrak. Přichází k němu ve snech. Matoušovo evangelium nám zachovalo tento detail příběhu Pilátova soudu: Když seděl Pilát na soudné stolici, poslala k němu jeho žena se vzkazem: „Nezačínej si nic s tím spravedlivým! Dnes mě kvůli němu pronásledovaly zlé sny.“ Pilátova lepší polovička k němu promlouvá jako zlá předtucha: Je to pravda! Je to spravedlivý. Nevinný Beránek. Je to Syn Boží. Můžeme si umýt ruce. Ale co když je to pravda? Téhle dotěrné otázky nás nikdo nezbaví.

Je to pravda. Bůh bude soudit svět. A soudu na konci světa se má zlý proč bát nejvíc, protože to bude už soud konečný. Ovšem za odpuštění a smíření převlečená lhostejnost sklízí své výsledky už teď – a i to je zjevné. Místo nevinného je na svobodu propuštěn skutečný zločinec Barabáš. Unikl bez trestu, čeká u něj někdo naivně pokání? Řekl mu snad vůbec někdo, že udělal něco zlého? Ne, dav volá „Chceme Barabáše“. Jinde se píše i, že byl vrah. Janovo Evangelium stručně říká „Ten Barabáš byl vzbouřenec.“ Na svobodu vychází někdo, kdo se bude snažit vyvrátit samotný řád světa. To nás neděsí jen proto, že náš dnešní svět je docela stálý. Ale svět, kde nevíte, co bude zítra, co bude za hodinu, kde se nedá na nic a na nikoho spolehnout, už to je peklo. Pilát propouští svého vlastního kata – protože koho asi nejvíce touží zabít takový vzbouřenec, než římského místodržitele – Piláta. Kdo se ptá, co je pravda, nemůže si už teď být jistý ničím: Rodinou, přáteli, majetkem ani životem. Trochu v nadsázce, každý by se měl modlit, aby to byla pravda, aby Ježíš skutečně byl Syn Boží. Jinak je vše dovoleno a na nic, co se nám stane, si nemůžeme stýskat. Není-li Boha, a není ani spravedlnosti.

Kristus je jedinou nadějí lidí zlých. Rány, které na něj brzy dopadnou, nekonečné hodiny bolesti a samoty na kříži – to co teď uvidí, to je trest, určený jim. Že trpí nevinný za hříšné, tomu věří jen ten, kdo také věří, že pro jeho nevinu Bůh Krista vzkřísil. Kdo nevěří v Kristovo vzkříšení, pro toho neplatí ani Kristova oběť. Za toho Kristus nezemřel a hněv Boží na něm zůstává.

V tom, že Kristus zemřel za zlé a dal jim tak příležitost k nápravě, když jim na svém vlastním těle ukázal Boží hněv proti hříchu, se ukazuje, jak až daleko sahá Boží slitování. Tím spíše zemřel Kristus za ty, kteří „hladovějí a žízní po spravedlnosti“. I před nimi vydal Kristus svědectví pravdě, neboť Boží království nekázal z nebe, ale přišel na zem a odžil si vše, s čím se člověk setkává. Bohem opuštěn, Bohu zůstal věrný. A tak i spravedlivým ukázal, že hřích je hříchem, i když ho člověk učiní pod tlakem. Kristus hříchu neučinil.

I spravedlivým je třeba vykoupení, i když se tím vůbec nestaví na roveň člověk spravedlivý a svévolný. Na spíše obráceně: Je-li Boží hněv proti i prosti spravedlivým v tomto světě, hněval-li se Bůh i na svůj vyvolený lid, jak velký potom musí být jeho hněv proti pohanům a proti lidem, kteří si z Boha nic nedělají? V jeho vzkříšení je jediná naděje všech tvorů. To je jistá a pevná pravda. Amen Amen

Modlitba po kázání: 
321, 1–4
Ohlášení: 
309,1.6–8
Přímluvná modlitba: Pane Ježíši Kriste, Králi, ty, jenž si za nás nesl rány: Prosíme Tě dnes především za ty, kdo po celém světě dovršují míru tvých utrpení. Prosíme tě za ty, kdo v noci nespí, kdo nemohou spát. Zjev jim svou tvář uprostřed tmy. Prosíme tě též za všechny tvé věrné, kteří v tebe doufají a chodí s tebou a přece je stíhá neúspěch, ponižování a posměch. Pokorně Tě prosíme Pane, pospěš a najdi všechny ztracené, všechny, jejichž srdce jsi stvořil a které jsi ve svém úradku nechal na čas bloudit. Všichni společně pak voláme k Otci tvému a Otci našemu modlitbou, již si nás naučil: Otče náš … Amen
Poslání: Izaiáš 52, 10–15
Požehnání: Milost Pána Ježíše se všemi. Amen
320,6–7