Introitus: Žalm 14
Pozdrav: Hoden jest Beránek, ten obětovaný, přijmout moc, bohatství, moudrost, sílu, poctu, slávu i dobrořečení. Amen Bratři a sestry, vítám vás na kajícných bohoslužbách svátku umučení Páně.
Vstupní modlitba: Všemohoucí Otče, věčný Bože, pro nás jsi vydal svého Syna bolestnému utrpení na kříži, abys nás vytrhl z moci zlého nepřítele. Učiň, abychom jeho oběť vděčně přijímali, a tak dosáhli odpuštění vin a vysvobození z věčné smrti. Skrze našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna, který s tebou a s Duchem svatým žije a kraluje na věky věků. Amen
1. čtení: Genesis 4, 1–17
2. čtení: Jan 19, 1–22

Skutečná bezbožnost není popírat, že Bůh je. Ale nevěřit, že Bůh má moc. Pro jsme slyšeli: Bloud si v srdci říká: Bůh TU není. Někde jinde třeba je, ale co je teď a tady, to neovlivní. Člověk svoje jednání vždy nakonec řídí podle toho, o kom je přesvědčen, že může pomoci či uškodit. Jistě ještě něco dalšího si myslí, ale jedná podle toho, od koho nejvíce čeká nebo koho se nejvíce bojí.

Pokud člověk nevěří, že Bůh nakonec vykoná vše podle své vůle, tak je už celkem jedno, zda si myslí, že „nad námi“ něco je, nebo ne. Pokud připouští, že „nějaký bůh“ je, to snad vypovídá něco o jeho představivosti – či spíše, přesvědčení ateisti jsou většinou lidé, kterým představivost nápadně chybí. Ale říci „je Bůh“, aniž mu člověk přizná moc je stejně bezbožné jako říci „Bůh není“.

Proto před Pilátovým soudem vidíme Ježíše oblečeného do královského purpuru a s korunou na hlavě. Může jako král vypadat, mohou ho i jako krále oslovavovat – říkali: „Buď pozdraven, králi židovský!“. Ale kutečnou moc nemá. Je zajatec. Pilát mu to konečně říká: „mám moc tě propustit, a mám moc tě ukřižovat“. To se jen tak říká: Pán Bůh. Žádný pán to ale není, ukazují nám.

Když ale nemá žádnou moc, není důvod s ním bojovat. Vždyť i v životě bude člověk soupeřit s tím, kdo by ho mohl přerůst, překonat. Kdo by mohl nabýt větší autority a pak bych musel někdy v něčem poslouchnout. Největším sokem člověka bude někdo z rodiny nebo nějaký vrstevník, stěží někdo vzdálený.

S tím, koho ani náhodou člověk přemoci nemůže, s tím nebojuje. Vždyť i velekněží jasně řeknou „nemáme krále, jen císaře“. Císař, to je ta poslední skutečnost, ta největší moc našeho světa“. U toho ani nebudeme nic zkoušet. Ale u Ježíše tu moc rozeznali. Lépe než Pilát, který už z prvního pohledu nabyl dojmu, že Ježíš není žádné ohrožení. Ukáže jim ho zbičovaného: „Hle, člověk.“ Ve smyslu: Pepa Vomáčka, normální člověk. Vždyť ho můžu dát bez soudu zbičovat. Tím chlapem se netrapte a jděte domů. Není žádným ohrožením. Čas ukázal, že se velmi spletl. Je to jeho říše, „věčný Řím“, která zanikla. Kristovo království trvá dodnes, dokazujeme to i my, kteří jsme se Kristu dnes přišli poklonit. Ta duchovní moc, ta je v delším čase ta rozodující, skrze ni se království hroutí, jí království trvají.

Velekněží a zákonníci daleko lépe poznali, že Kristus je ten, kdo by je reálně mohl nahradit. Dobře poznali, že duchovní věci stejně nakonec u lidí rozhodují. Každý člověk nakonec chce vypadat jako ten, kdo je duchovně na výši. V té své slabé chvíli, v noci pod hvězdami, u táboráku, v nemoci, každý by rád řekl: Já jsem to myslel dobře a něco mě to stálo. Velekněží a zákonníci soupeří s Ježíšem o to, kdo může říci: Za vás všechny jsem se obětoval. Lidem ve skutečnosti velmi záleží na tom, aby mohli říci: Já jsem tedy dobrý.

Hned na začátku jim Pilát řekl: „Suďte hod podle svého zákona!“. Podle nějaké té své teologie. Podle nějakého toho slovíčkaření, co nic skutečného neznamená. Takže ani důsledky neznamenají mnoho. Odsuďte ho podle svého zákona – tak si pak vedle něj babičky nebudou chtít sednou v kostele, to je toho. Ještě to pak může dávat jako historku k dobrému, že v církvi byl ten rebel. Teď se však dozvídá, že ten zákon má daleko vážnější důsledky: „My máme zákon, a podle toho zákona musí zemřít, protože se vydával za Syna Božího.“ Spor o to, kdo je Boží Syn, kdo je bohu nejbližší, je věc života a smrti. Už od časů Kaina a Ábela.

Sám Ježíš mu odhalil, že se v tomto sporu o to, kdo je Syn Boží, setkal s něčím větším, než je sám: „Neměl bys nade mnou žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shůry. Proto ten, kdo mě tobě vydal, má větší vinu.“ Ano, Piláte, theologie je věda o tom nejpodstatnějším, o tom, kdo je nakonec ten dobrý. A každý chce být nakonec ten dobrý. A ty ses k tomu tady dostal – nu, jako Pilát do Kréda.

Pilát sám poznává, že by nakonec chtěl být také ten dobrý. Ale tím způsobem, jako je u pohané běžné, jak jsme to tu už popsali: Ve slabé chvíli, v noci pod hvězdami, u táboráku nebo u šesté sedmé sklenice; možná na vrcholu vysoké hory, když se pod člověkem rozkládá celý svět. Možná při pohledu na novorozence: Chtěl bych být ten dobrý.

Ale je to náhlý pocit, který není kam zařadit. Není tu žádný systém, žádná theologie. Žádný Zákon. Proto ve svědectví Janova evangelia, všimněte si někdy, vidíme Piláta neustále chodit dovnitř a ven z paláce: „Pilát k nim vyšel…“, „Pilát vešel opět do svého paláce…“, „Po těch slovech vyšel opět k Židům…“, „Pilát znovu vyšel…“, „Vešel znovu do paláce…“, „dal vyvést Ježíše ven a zasedl k soudu…“ Pořád chodí ven a dovnitř, chtěl by být dobrý – ale před kým, před čí tváří. Vždyť v minulé kapitole řekl: „Co je pravda?“ Ano, před kým být dobrý? Není pro něj Božího Zákona. Není pro něj Boha, který se nemění, nebere své slovo zpět, ale svou vůli zdárně vykoná.

Pro Piláta, jako pro každého pohana, je nakonec zdrojem dobra on sám. Jeho vlastní srdce. On, Pilát, se tedy pokusí zachránit Ježíše. Místo aby Ježíš zachránil jeho, Piláta. Židům řekne: Je to váš král. Je lepší, než vy. Je divákem sporu nějakých jiných lidí. Posledním soudcem ve vlastních očích. Je to váš král. Ale můj král to není.

A tak Pilát by chtěl Ježíše zachránit. Ale svou snahu nemůže opřít o Zákon Boží, o spravelnost platnou vždy a pro všechny. Ale jen o svou náhlou lítostivost, která ho náhle přepadla, jako čas od času každého pohana. A své snahy nemůže opřít o Boží moc, o důvěru v moc Krále věčnosti. Ale jen o svou vlastní moc, propůjčenou císařem, tím nejmocnějším. A svou snahu nemůže opřít o Boží dobrotu. Ale jen o dobro, které, jak se domnívá, z něj samého vychází. Ovšem toto dobro nakonec bude to, co je dobré pro Piláta.

Takže když mu tam už moc lidé křičí, když se zdá, že by mohlo vypadat, že není přítel císařův, je to on sám, kdo učiní konečné rozhodnutí o Ježíšově popravě.

Nám z toho plyne: Nepřišli jsme dnes, abychom Ježíšovi pomáhali nést kříž, abychom mu otírali zpocené čelo. Nepřišli jsme dnes, abychom nad Ježíšem plakali a litovali. Přišli jsme sem dnes, abychom zvolali: Pane Ježíši, smiluje se nade mnou hříšným! Ty jsi ten, kdo je Bohu nejblíže, Ty jsi Syn Boží. Ty jsi ten, kdo naplňuje neměnný Zákon Boží, ty na kříži platíš za mé viny. Ty jsi Syn Boží, pravý Bůh sám. Ty máš moc odpustit viny a vzkřísit v poslední den. Amen

Přímluvná modlitba: 
Poslání: 1 Timoteovi 6, 11b-21
Požehnání: Oči Hospodinovy jsou obráceny k spravedlivým, když volají o pomoc, on nakloní své ucho. Hospodinova tvář se však obrací proti pachatelům zla, vymýtí ze země každou památku po nich. Ty, kdo úpěli, Hospodin slyšel, ze všech soužení je vysvobodil. / Hospodin je blízko těm, kdo jsou zkrušeni v srdci, zachraňuje lidi, jejichž duch je zdeptán. Mnoho zla doléhá na spravedlivého, Hospodin ho však ze všeho vysvobodí. Ochraňuje všechny jeho kosti, nebude mu zlomena ani jedna. Svévolníku připraví smrt jeho zloba, a kdo nenávidí spravedlivého, ponese vinu. Hospodin vykoupí duše svých služebníků, nikdo z těch, kteří se k němu utíkají, vinu neponese. Požehnej vás Všemohoucí…