Lidem často přináší dočasnou úlevu od starostí, pokud se mohou zabývat něčím, co se jich osobně nijak netýká. Asi nejběžněji to bude sledování dokumentů o přírodě. O něco méně, ale pořád dost lidí potěší vše možné o vesmíru, hvězdách a jincýh planetách. Nebo mechanika, mnoha lidem se udělá lépe, když se mohou podívat na motor nebo ho rozebrat. Pro někoho to mohou být květiny, způsobem života velmi odlišné, než člověk. Vlastně se o tom moc nemluví, náš čas by každého hned poslal k psychologovi, aby tam mluvil o svých pocitech. Ale v realitě si lidé často účinně oddechnou či uleví právě u takto, dalo by se říci nelidských, od osobního života vzdálených věcí.

Ale vzdáleností od lidského života všechno přebíjí hudba. Ne že by úplně každý měl rád hudbu, ale naprostá většina lidí ji ráda má. Těžko však najít něco tak vzdáleného osobnímu životu, jako je hudba. Protože hudba je víceméně čistá matematika. Skládá se z délky tónů a pak z jejich kmitočtu a z toho, jak se to spojí dohromady. Středověk velmi přesně říkal, že hudba je číslo v čase.

Dělá nám prostě dobře řád, který není z nás. Věta „na počátku bylo slovo“ se prostě nedá popřít. Stejně tak: Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. Ty věci, které lidi těší, nevytváří ve slastní mysli. Ty věci, které člověka těší, vznikly z řádu, daného celému světu. Jinak by se člověku nemohla líbit hudba, kterou vytvořil někdo jiný – ale líbí, protože je podle pro všechny stejných pravidel. Ani vědci by si nemohli vyměňovat poznání, kdyby se všichni nedívali na stejný svět se stejnými pravidly.

Co víc, ta pravidla dávají smysl, i kdyby, nepřesně řečeno, žádný svět nebyl – spíše řekněme, i když se na to nedá přímo podívat. Tuším je to planeta Neptun, u které dříve bylo vypočítáno, že by tam někde na oběžné dráze měla být a teprve docela za dlouho ji někdo skutečně spatřil v dalekohledu. A to jen jako takovou tečku. Když pak k planetě doletěla první sonda, aby ji vyfotila z blízka, vypadala víceméně tak, jak jsme čekali. Když zase vezmeme matematiku, také dává smysl, aniž by si ji člověk mohl nějak osahat. I když, v podstatě všechno, co se v matematice nejdří zdálo jen jako taková hra a cvičení, časem našlo nějakou obdobu v hmotném světě a s velkým užitkem se dá nakonec použít. Svým způsobem se tedy dá i představit ono: To (Slovo) bylo na počátku u Boha, protože sami, nebo alespoň tedy někteří lidé, dovedeme dopředu spočítat, co jsme ještě vůbec neviděli. Maličko si tam můžeme představit, že to Slovo bylo ještě před stvořením. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest, jak jsme řekli. Nejde uniknout tomu, že Bůh dal všemu tvar a radost z věcí je radost z Božích pravidel.

Zajímavé je, že u lidi vznik vesmíru, vznik života vyvolává velmi často dojetí a optimistický pocit, i když u toho nikdo z nich nebyl, je to od nich daleko tisíce let. Jako Bůh říká Jóbovi: „Kde jsi byl, když jsem zakládal zemi? Pověz, víš-li něco rozumného o tom. Víš, kdo stanovil její rozměry, kdo nad ní natáhl měřící šňůru? Do čeho jsou zapuštěny její podstavce, kdo kladl její úhelný kámen, zatímco jitřní hvězdy společně plesaly a všichni synové Boží propukli v hlahol?“ Ale přece, člověk jako by byl jednou z těch jitřních hvězd či synů Božích. Má z toho počátku vesmíru a počátku života radost. Podobně, když se mluví o lidském těle – jak červené krvinky přenášejí kyslík a bílé obalují bakterie, jak se spoují neurony dohromady atd., lidé z toho mají optimistický pocit. Jako že to všechno nějak musí mířit k dobrému. Vlastně, zase to není nic těžkého nebo neznámá věc, když Jan říká: V něm byl život a život byl světlo lidí. Skutečně, když se o světě, o principu života, o lidském těle mluví obecně, někde v dokumentárním filmu, tak je to vlastně vždy radostné.

Ano, když se díváme na dokument o lidském těle, jak se vyvíjí zárodek, jak funguje krev, ledviny, játra, mozek, je to optimistické. A vyznívá to, jako by člověk měl žít na věky. Ty obecné věci, o vesmíru, o přírodě, o těle člověka těší, protože se vlastně dívá na původní Boží záměr.

Když ale člověk přepne na sebe, už tam ta čistá radost úplně není. Člověk konečně o sobě ve světě začíná přemýšlet obvykle když promarňuje nějakou příležitost, nebo když už v životě něco promeškal. Co ze světa „nedostal“ si nejspíš uvědomí snáze než to, co zanedbal; spíše než to, co proti dobrému Božímu řádu sám udělal, ale i to se nějak hlásí. Přemýšlet o sobě je vlastně skoro vždy nepříjemné, je to zastavení kvůli nějaké chybě, zastvuje se kvůli nějakému varování. Je to podobné jako s tělesnou bolestí, která je také varováním, že v těle něco přestává fungovat, vymyká se řádu. Netušili bychom asi, že máme nějaký žlučník nebo ledviny, dokud nás nezačnou bolet. Mimochodem, spása v podání často vychvalovaného buddhismu v podstatě spočívá v zastvení toku myšlenek. To je obtížné, nicm, naučit se to dá. Vlastně o takto primitivní věci toto náboženství mluví. Ano, musí být příjemné na sebe zapomenout – otázka je, zda je to prospěčené, zda to vede k životu. Jak jsem řekl, člověk svému nitru a svému tělu věnuje pozornost když něco vážného hrozí, nebo když se něco vážného stalo. Nevšímat si problémů, to není spása.

Je tu velký rozpor mezi tím, jak by věci měly být – tak vypadají při takovém tom vědeckém pohledu na svět, jaký je v dokumentárních filmech. To, jak jsem řekl, vyhlíží nadějně, optimisticky. Člověk sám z pohledu dokuemntárního filmu vyhlíží nesmrtelný. A pak je tu ten konkrétní náš život. Promarněné příležitosti našeho života, viny našeho života. I nemoci, které někdy významně brání či znemoňují mnoho věcí v životě. Člověk se ptá: Proč je všechno v základu tak hezké, ale v praxi, v mém osobním životě se toho zas tolik nenaplnilo. Navíc, nakonec umřu, to se v těch dokumentech spíš neříká. Měsíc, planety, hvězdy tu dál budou. Možná se i znovu přistane na měsíci. Ale já už tu nebudu. Pro koho to bylo vše stvořeno.

A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Kristus přichází do světa jako ten, skrze koho bylo vše stvořeno a pro koho bylo vše stvořeno. Přišel nejdříve proto, aby žil ten dokonalý život. V Evangeliu to máme naznačeno vlastně nenápadně, krom jedné příhody z dospívání se o celých jeho třiceti letech života píše: A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem. To je jinými slovy to samé, co zde máme napsáno u Jana: A slovo se stalo tělem.

Ježíš žil ten dokonalý život. Už to, myslím, bylo příčinou toho, že: „Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.“ Jaké máme pocity, když nám něco nejde, stále se nám něco nedaří a někdo přijde a řekne: Takhle se to dělá. A zvládne to bravurně. To nás obvykle rozčílí. Musíme ho mít hodně rádi, aby nás to nehněvalo. Nebo musíme opravdu hodně chtít se tu věc dělat dobře sami naučit. Ježíš tohle udělal s celým lidským životem a s celým světem.

Nad to, že čteme o jeho dokonalém životě do třiceti let jej pak vidíme uzdravovat nemoci, vymítat démony – dokonce chodit po vodě. Zrovna na chůzi po vodě se mnohým nechce kázat, protože z toho nejde moc vyždímat nějaký symbolický smysl – protože tam ani není, ten příběh je prostě o tom, že Ježíš chodil po vodě a tím se ukazuje, že je to nějak v teoretických možnostech člověka, o kterých jsme ani netušili. Protože Ježíš byl pravým člověkem a co mohl Ježíš bychom, teoreticky, mohli my. Ježíš sám v Janově evangeliu říká: „Syn nemůže sám od sebe činit nic než to, co vidí činit Otce. Co činí Otec, stejně činí i jeho Syn.“ Součástí Ježíšova dokonalého lidství je dokonalá poslušnost Bohu. To je to jediné, čím se od nás Ježíš liší.

Jinak skutečně, Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Ježíš ani to dětství a mládí nežil bez obtíží; konečně, hned po narození ho chtěl Herodes zabít. Kus života prožil v Egyptě, stěhoval se během dětství, to je docela náročné. Nemůžem asi s jistotou říci, že žil v chudobě, o tom úplně zprávu nemáme. Za to se ovšem narodil z Panny – a to zcela jistě. Ač tedy Josef, o kterém jsme mluvili minule, byl člověk spravedlivý a příklad hodný následování, přece Kristus vyrůstal bez vlastního Otce, což je pro život vždy nálož. Nikoliv nezvladatelná – znovu, čteme že i tak prospíval na duchu i na těle, ale obtíž to je. Konečně v příběhu Ježíšova dospívání zazní tento rozhovor: Když ho rodiče spatřili, užasli a jeho matka mu řekla: „Synu, co jsi nám udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali.“ On jim řekl: „Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?“ Ježíš tedy žil dokonalý život i za lidsky obtížných podmínek.

Závěrem: Samozřejmě, že musíme dodat, že za nás Kristus zemřel na kříži. Ale k tomu musíme nutně dodat, že se narodil z Panny, zcela jistě, a žil dokonalý život. Kříž je totiž vrcholem jeho dokonalého života. Protože na kříži naplnil Ježíš zákon důležitější, než jsou všechny fyzikální a přírodní zákony, než zákony matematiky a tak dále. Naplnil spravedlnost – to není vlastnost světa, ale vlastnost samého Boha. Boha neváží přírodní zákony, ty uložil světu. Ale nemůže zapřít sám sebe, nemůže být nespravedlivý.

Věrohodné je to slovo: Jestliže jsme s ním zemřeli, budeme s ním i žít. Jestliže s ním vytrváme, budeme s ním i vládnout. Zapřeme-li ho, i on nás zapře. Jsme-li nevěrní, on zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sám sebe. Amen