Introitus: Žalm 110, 1–4
Pozdrav: Ve jménu Všemohoucího Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách neděle 4. neděle po zjevení Páně.
110, 1–4
Vstupní modlitba: Nebeský Otče, ty jsi stvořil srdce každého člověka. Ty jsi s námi neztratil trpělivost, lidský hřích Tě neudolal, protože k Tobě nic nedosáhne, náš hřích Tě nezatvrdil, protože jsi slitovný a milosrdný. Ty sám jsi však hřích porazil, když jsi k nám v posledním čase poslal svého Syna. Děkujeme Ti za všechny patriarchy, proroky i zbožné krále, kteří jej z dálky zahlédli a zvěstovali. Děkujeme Ti za tvé svaté apoštoly, za mučedníky a vyznavače a za všechny, od kterých jsme víru přejali. Svým Duchem v nás obnov své svaté učení a dej nám následovat dobrého příkladu tvých služebníků a Krista samého, jejich hlavu, nejvyššího biskupa Tvé církve všech věků a ve všech čtyřech úhlech světa. Amen
1. čtení: Izaiáš 2, 1-(5)12
130
2. čtení: Jan 1, 19–51

Nahlédli jsme nyní do docela důvěrného zákulisí vzniku kruhu dvanácti apoštolů, Ježíšových učedníků. Ocitli jsme se tím blízko středu samotného křesťanství. Protože právě tito jmenovití: Ondřej, Petr, Filip, Nathanael a těch dalších osm, o kterých čteme později, to byli ti, o kterých Ježíš řekl: Jste mí přátelé. Pokud kdo chce uvažovat o osobním vztahu s Ježíšem, měl by začít tady, u lidí, kteří prokazatelně s Ježíšem osobní vztah měli. Apoštol Jan pak líčí ve svém listě věc velmi osobně: „Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme“.

Křesťanstvo, viděno ve velkém obraze, mívalo i slavnější časy, než poslední dvě staletí. To není důvod k nějakému velkému smutku, protože byly už i delší časy úpadku než ten náš a po nich zas přišly časy slavnější. Nakonec, celkový obraz doby není to, co by se moc týkalo běžného života. Zrovna dnešní příběh počátků té vůbec největší události dějin se odehrává v době celkově dost nanicovaté, v době, zvlášť v Izraeli, přešlapování na místě.

Už jen jak ti nejlepší učenci doby jdou za Janem a zkusmo se ptají, zda náhodou není Mesiáš nebo co to jako má být. Všichni cítí, že by měla nastat nějaká změna, ale vlastně nikdo neví, jaká. S zas to tedy brzo vzdávají. Jan sám říká: Nejsem Mesiáš, nejsem Eliáš (přitom byl Eliáš), nejsem ani ten prorok. A o svých pocitech a vědomí říká: já jsem stále nevěděl, kdo to je. I nejvýraznější osobnost té doby ví dost málo určitého. I jeho kázání působí trochu jako odvar třeba proti Malachiášovi – a až zpětně nám dojde, že Jan Křtitel byl největším z osobností Staré smlouvy.

A dvanáct lidí, dnes ještě vlastně jen čtyři, v tu dobu zažijí to největší. A k tomu, oni už s tím dopředu tak trochu počítají, ještě Ježíše ani neviděli. Podobně, když se podíváme na různá konkrétní místa a kratší časy posledních dvou staletí, najdeme spoustu skvělých věcí.

Nicméně, v tom velkém obraze jsou poslední dvě století spíše slabší. A, pro dnešek příhodně, je to vidět právě na tom, jak většina (na které zas tak nezáleží), hledí právě na kruh apoštolů. Objevují se v zásadě dvě chyby:

Začněme tou první, častější dříve – s odstupem se lépe kritizuje. Zejména v devatenáctém století a z počátku dvacátého mnoho lidí teskní po apoštolské době jako po nějakém ztraceném čase. Dnes už je takových lidí méně, ale i dnes občas zaslechnete: Kéž bych žil v té době, dnes už to není ono.

Náladu té doby vystihuje asi nejvýrazněji píseň 483 To jedno mějme stále na paměti z roku 1923 z našeho zpěvníku. Čteme tu „Jak zástup prvních Páně učedníků, byl srdcem, duší, jedno v svatém šiku, dej Bůh, ať s námi něco též se chvěje, tam z toho děje.“ Jak, „něco“, Proč pro Boha ne všechno? Jak „tam z toho děje“, Ten děj přece ani na chvilku neskončil. Ale z písně cítíme, jako by už všechno bylo dávno pryč a my jen smutně vzpomínali. Nechci přímo říci, že je to píseň závadná, je ale asi jedna z nejsmutnějších z těch, které zpíváme. Je zoufalým výkřikem svého času, podobně jako mnoho míst v Žalmech svědčí o zoufalé situaci.

Smutnění po starých časech postihlo zdá se tu hlasitější část církve napříč různými tábory. Všichni najednou hledali první církev jako nějaký zlatý věk. Profesoři o tom psali dlouhé knihy, na nichž je dnes poznat, že jsou dost vycucané z prstu. Ti, kteří si zakládali na mravnosti, viděli velmi naivně první církev jako vzor vší mravnosti, jako onen „zástup prvních Páně učedníků, srdcem, duší, jedno v svatém šiku“. Apoštol Pavel, který do sborů prvních učedníků píše v té době, však vidí spíše čas mnoha dětských nemocí a musí řešit takové případy nemravnosti, které se dnes snad v církvi už ani nedějí. To je vlastně velmi povzbudivé: Církev mívala už v dětských letech horší nemoci, než dnes – a přežila to.

Náladě toho času se v dnešním čtení podobá Nathanael. Jako všichni jeho doby ví, že v Jeruzalémě, což je město svaté tradice, dnes sedí dost pochybní duchovní. Stará sláva je pryč. A z Nazareta? To místo se v Zákoně a prorocích nikde neobjevuje. Je to jedna z těch mnoha současných prosperujících rybářských osad. Je to moderna. Co dobrého může vzejít z Havířova?

Ale pozor! Zrovna Nathanaela, který Ježíše v nepřítomnosti urazí, zrovna jeho jediného Ježíš výslovně pochválí: „Hle, pravý Izraelita, v němž není lsti.“ Nathanael se v tom pozná. Nathanael je jako šlechtic z vymírajícího rodu. Dovede si držet odstup od své doby, dovede být sám mezi lidmi, nenadchne se jen tak pro kde co. A Ježíš oceňuje lidi, kteří snesou být sami uprostřed davu. Kterým jde o čistotu.

Nathanael ovšem staví minulost příliš vysoko. Už jsme si řekli, že je omyl stavět příliš vysoko první církev. Nathanaelovi, Ježíš ukázal, že není zase takový problém zažít i v tomto čase něco dost pozoruhodného. Řekne mu: „Dříve, než tě Filip zavolal, viděl jsem tě pod fíkem.“ Je otázka, co to přesně znamená. Možná Nathanael doslova seděl ve stínu fíku. Možná je to narážka na něco niterného, co o Nathanaelovi nikdo neví. Každopádně, Nathanael je zasažen. A Ježíš se až diví jak: „Ty věříš proto, že jsem ti řekl: Viděl jsem tě pod fíkem?“ Ježíš nepochybně přesně vystihl situaci nebo hlubinu duše. Ale to opravdu není nic tak úplně zázračného.

Býval to mohl být i trik, protože: Kde asi tak člověk může čekat na důležité sdělení, než daleko od lidí? Takže někde mimo ves. A kde se mimo ves schovat před horkem, než pod strom? A jaké stromy rostou nejčastěji kolem vsí – fíky. V Ježíšově případě to jistě nebyl trik, mluvil jako Vševědoucí. Ale i bez vševědoucnosti a aniž by to byl trik, i dnes mnohý kazatel zasáhne mnohá srdce větou, o které ani nijak zvlášť nepřemýšlí. Viděl jsem Tě pod fíkem – to je na zázrak skoro málo. Každopádně, divy, možná ne snad přímo zázraky, ale divy se dějí stále – a mnoho z toho, co se v dávných časech dělo, dělo se sice z Božího řízení, ale jde si to celkem snadno představit i dnes, pokud nemáme k minulým časům přehnaně uctivý vztah.

Což dnes nemáme ani náhodou a naopak upadáme do opačného extrému. Tedy chyba druhá, převažující v současném čase: Dnes převládá sklon učedníky a apoštolskou tradici, ty, bez kterých by se k nám evangelium vůbec nedostalo, ty, kteří o Ježíšovi věděli vůbec nejvíc, úplně ignorovat. Skoro si nevzpomínám, že bych ve svých mladších letech slyšel kázání, které by o učednících mluvilo s úctou. Doteď převládá sklon zobrazovat učedníky jen jako nechápavce, kteří se motají kolem a vlastně překážejí.

Překážejí, protože máme sklon cítit se tak, že jsme si na všechno přišli sami. Jako by nám víru nikdo nepředal, jako bychom Bibli vykopali někde v poušti. Ale pravdu nikdo nenachází sám. Dokonce ze samotných učedníků povolal Ježí přímo jen nemnohé. Ondřeje a toho druhého za Ježíšem poslal Jan Křtitel. Petra zas poslal Ondřej. Na Filipa možná Ježíše upozornili učedníci. Nathanaela přivedl Filip. Každý přijal víru od člověka. Pokud nechceme o Kristu slyšet od lidí, nechceme o něm slyšet vůbec.

Uvědomme si, že Ježíš dobře věděl, koho si vybral. Bez velmi hlubokých a chytrých otázek učedníků by Ježíš nevyslovil své hluboké a chytré odpovědi. Na hloupou otázku je totiž jen hloupá odpověď.

Tito lidé přitom dobře věděli, co hledají. První Ježíšova věta v Janově evangeliu slouží jako vstupní test: „Co chcete?“ Nebo také: Co hledáte? Co byste si přáli? Častá nemoc našeho času je, že ani nevíme, co chceme. Že bychom nedovedli dát odpověď na otázku: Co by se muselo stát, abys byl zcela spokojen, abys už neměl důvod si stěžovat? Kdežto Ondřej a ten druhý učedník, i jejich známí, už podle všeho léta vědí, co chtějí – jen nevědí, jak toho dosáhnout. Ale už zažili přípravu u Jana. Na jeho náznak chápou velmi rychle a jdou hned za Ježíšem. A ptají se ho, kde bydlí. Protože mají jasnou představu, co hledají a tak ten hovor bude nadlouho. Byly čtyři odpoledne a už věděli, že se vše, co chtějí řešit, nedá vyřešit do soumraku, tedy řekněme za takové dvě tři hodiny hovoru. Zůstali tam až do rána.

Ovšem po delším hovoru může Ondřej celkem s jistotou říci: „Nalezl jsem Mesiáše.“ Podle čeho bychom my, jen na základě Starého Zákona, dovedli určit, že Ježíš Je Mesiáš? Právě ze Zákona a Proroků je jedině poznat, že Ježíš je Mesiáš – právě ze Zákona a Proroků to pak Ježíš po vzkříšení učedníkům dokazuje.

Tihle lidé mají zkrátka načteno – přitom jsou to rybáři, nemají studium v popisu práce – a co lidský rozum dovede, mají vše řádně promyšleno. A taky už mají sbaleno – když jsou si jisti, že našli Mesiáše, hned jdou, i když měli jistě práci a rodiny. A vědí také hned, za kým jít, koho k Ježíši přivést. Znají svoje lidi.

Zkrátka, učedníci byli sice úplně stejně hříšní jako my (což si nechtěla přiznat starší doba), ale také lidé o mnoho chytřejší a duchovnější, než my (což si nechce přiznat naše doba).

Závěrem z toho plyne dvojí: Jednak, Kristus je s námi, ví, proč si nás vybral a svým způsobem je nám, ve Svaté večeři, kterou dnes slavíme, dokonce blíž, než byl po většinu času svým učedníkům. Naše doba, nijak strašná, ale také dost jalová, na to nemá moc vliv. To za prvé.

Za druhé ale, tím povzbuzeni, žijme opravdu jako tito první učedníci. Kteří i když poctivě pracovali, přece pracovali jaksi mimochodem a náboženství je bralo víc. Kteří měli rodiny, které jistě velmi milovali a starali se o ně. Ale také jen jaksi mimochodem. Kteří věděli, že víru přejali od těch, kteří byli před nimi, kteří byli doma v tradici církve. Kteří každý měli za kým jít a žili své běžné životy jako takoví klidní spiklenci a dovedli Krista následovat kdykoliv, když na to přijde. Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky! Amen

Modlitba po kázání: 
408, 1–4
Ohlášení: 
308
Přímluvná modlitba: (v rámci VP)
Poslání: Ef 2, 17–22
Požehnání: Hospodin je blízko těm, kdo jsou zkrušeni v srdci, zachraňuje lidi, jejichž duch je zdeptán. Mnoho zla doléhá na spravedlivého, Hospodin ho však ze všeho vysvobodí. Ochraňuje všechny jeho kosti, nebude mu zlomena ani jedna. Hospodin vykoupí duše svých služebníků, nikdo z těch, kteří se k němu utíkají, vinu neponese. Požehnej vás Všemohoucí…
544