Introitus: Žalm 33, 1–12
Pozdrav: Ve jménu Všemohoucího Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen Bratři a sestry, vítám vás srdečně na bohoslužbách 5. neděle velikonoční.
33
Vstupní modlitba: Bože, náš nebeský Otče, tebe stále chválí andělské sbory. Sešli nám, prosíme, svého Ducha, aby také nás učil zvěstovat tvou chválu. Přiveď nás tam, kde tě s nebeskými zástupy spatříme tváří v tvář, pro Ježíše Krista, tvého Syna a našeho Pána, který s tebou a s Duchem svatým žije a kraluje na věky věků. Amen
1. čtení: Izajáš 52
368
2. čtení: Jan 1, 35–41

Jan své učedníky nepřímo předal Ježíši. Podivuhodná pokora! Člověk má totiž sklon cítit se jako první po Bohu. Buď sice není zcela spravedlivý – ale alespoň do všeho vidí nejvíce ze všech lidí. Nebo, možná sice neví všechno, ale přijde si ze všech lidí nejryzejší. Pak jsou lidé, kteří se necítí první po Bohu, kteří si připadají bezvýznamní – ale tím pádem po nich nikdo nemůže nic chtít. Ale málokdo dokáže to, co Jan: Být druhý po Bohu. Být dobrý, ale ne nejlepší. Být mladším bratrem – nebo bratrancem Božího Syna.

Jan vyšel na poušť a kázal, co viděl, bez ohledu na lidi – a kupodivu právě na to lidé čekali, až na ně někdo přestane brát ohledy a proto za ním šli v zástupech. U většiny byl zájem o Jana nejspíše podobný jako dnes: Poslechneme si to, doma si to přebereme, s čím souhlasíme a s čím ne. Je to zajímavost, tenhle Jan. Ale někteří za ním přišli s tím, že chtějí být jeho učedníky. Poznali, že se nejspíše mýlí téměř ve všem, že jdou nejspíš skoro na všechno špatně. A chtěli tedy s Janem pobývat od rána do večera, aby jim, alespoň z počátku, ke všemu dával výklad a všechno jejich jednání aby bylo před jeho zraky. Chtěli, aby jim Jan mluvil do života.

A to pro Jana znamenalo, že bude nejen věřejně promlouvat, ale že si i doma bude vědět rady. Že i doma budou jeho činy mířít k nějakému dobrému cíli, že i v soukromí bude pravdivý, upřímný. Ocitl se v podobné situaci, jako rodiče malých dětí. Do jistého věku totiž děti od rodičů čekají, že vždy vědí, co se děje, co se má dělat, co je správně a co špatně. Což je zlom v životě, neboť dříve (a později) má člověk své světlé chvíle, které může lidem stavět na odiv. A pak ty slabší chvíle, se kterými rozumě raději zaleze domů. Ale doma jsou nyní děti – nebo v Janově případě jeho učedníci – a jejich oči jsou stále otevřené.

Jan tedy byl statečný a upřímný ve veřejném životě – a zároveň příjemný, snesitelný doma. Možná proto Jan evangelista tolik mluví o Křtiteli: Protože Křitel opravdu vypadal skoro jako Kristus. Skoro jako dokonalý člověk. A jen proto, že se Křitel pokusil být dokonalým člověkem – ve vycházení i vcházení, ve veřejně i za zavřenými dveřmi – možná právě tak zjitil, že je až druhý.

Pravá pokora totiž vzchází jen z toho, že člověk něco zkusí. Jen ve srovnání s nějakým, pro nás těžkým úkolem poznáváme, kde jsou naše hranice. A pak terpve můžeme říci: Jistě někdo by to dokázal i lépe. Kdežto kdo nemá nic, o čem by mohl říci: Mohl bych v tom selhat a byla by to ostuda, ten nikdy nemůže být pokorný. Pokora není možná bez odvahy překonat trochu své hranice a člověk bázlivý je vždy také pyšný.

„Hle, neránek Boží“ říká Jan svým učedníkům. Jak se říká, chytrému napověz. Jan neposílá své učedníky za Ježíšem doslovně. Pokora je něco jiného než sebeponížení. Pokora neztrácí důstojnost. Jan neposílá své učedníky za Ježíšem s nadšením – dotěď říkali „mistře“ jemu, doteď byli potvrzením, že má pravdu a že jeho dílo má smysl. Jan se nejspíše musí trochu kousnout do rtu – ale co je pravda, je pravda. Marná věc, toto je Syn Boží.

Protože přišli od Jana, zeptají se učedníci Krista nejdříve: „Mistře, kde bydlíš?“ A tím se, myslím, jakoby ptají: Mistře, dá se s tebou bydlet? Stejně jako u Jana, nechceme si tě jen poslechnout. Chceme jít za někým, kdo má už po ránu představu, co se asi přes den bude dělat. Protože my sami nevíme. Chceme jít za někým, kdo neztrácí hlavu. Protože my někdy hlavu ztrácíme. Chceme jít za někým, kdo nám řekne, co děláme špatně – ale nezavrhne nás proto. Sneseš nás, mistře, u sebe doma?

Úplně nejdříve však, i když Jan řekl, že jsi Syn Boží – chceme vědět, zda tvůj dům není úplný chlív. Zda vládneš nad svým vlastním domem, který máš v moci. Zda dovedeš udržet, co máš na dosah – pokud máš pořádat náš život a naše myšlenky. Chceme vědět, zda tvůj dům nevypadá jako vězeňská cela, jako nemocniční pokoj, jako ubytovna. Máme-li hledat lepší v budoucím věku, měl bys nám ukázat, co pokládáš za krásné už zde na zemi, čím se doma obklopuješ. Přinášíš nám lepší. Ale lepší, než co?

Někomu připadá jako ráj a nebe něco, co by si ve skutečnosti při troše snahy mohl zařídit už na zemi. Připomenu obrazy Božího království ze Strážné věže – obyvkle jsou dost podobné jako satelitní městečka kolem Prahy. Ale, konec konců, třeba i u Mostu je jedno takové. Takže, mistře, doufáme, že my máme všechno opustit pro něco víc, než na co bychom si mohli na lodi vydělat za pár let. Naznač nám, že nemluvíš z hladu. V tomto, dodejme, Ježíš přesvědčí učedníky za krátko, v Káni: Když už má proměnit vodu ve víno, pak rovnou asi 600 litrů vína, toho nejlešího; toho, na čem si zakládají lidé tohoto světa. Ježíš ví, co je dobré už na tomto světě. Nemluví z hladu.

Ježíš se před učedníky ukáže jako ten, kdo se rád podělí o to, co má sám rád: „Pojďte a uvidíte!“ Ježíš bydlel tak, že si mohl říci: U mě by se jim mohlo líbit. A pokud ne, sám vím, proč se tam líbí mě. Ježíš se nestyděl za to, kde bydlí a nemusel na to bydlet v paláci.

Učedníci zůstali u Ježíše od čtyř odpoledne až do druhého dne. A příznačně vůbec nevíme, o čem s nimi Ježíš celou dobu mluvil, jak to odpoledne a večer probíhalo. Co však můžeme poznat je, že učedníci našli někoho, kdo žije, jak by sami chtěli žít, kdo přemýšlí, jak by sami chtěli myslet. Dvě věci z toho plynou: Jednak, že žít v rámci toho, co jde, nějak hezky, je svědectvím o Kristu. Pokud bude náš život bědný, aniž by musel být, těžko bude někdo chtít vědět, kdo nás vede a kam nás vede. Není chybou žít radostně, není to ani nepodstatné; není to ovšem také konečný cíl, Kristus si konečně později povzdychl, že nemá, kde hlavu složit a skončil svůj život na kříži. Jde-li to však, žijme hezky.

Co je však podstatnější: Kristus skutečně neznamená jen myšlenky a naučení. Živý Kristus, živá osoba, Kristus, který s námi bydlí, Kristus, který je s námi ve svaté večeři, ten je důležitý. Učedníci v Krista uvěřili, protože u něj byli doma – ane nevíme, co jim říkal. Křesťanství přednášek, knížek a politických postojů nemá šanci. Křesťanství setkání v domě Božím, v domě Kristově, společného setkání v kostele, jen to vždy byla a také vždy bude křesťanská víra.

Naše víra se tedy ponejprv projevuje tím, že se setkáváme v tomto domě. Nejsme jen poslouchači rozhlasu, televize či snad internetových přenosů. Ale tento den zde jakoby bydlíme spolu a Kristus s námi. Je s námi též v našem domě – hned z rána si od něj vyprošujme pomoc. A když během dne ztrácíme hlavu, neztrácejme ji úplně, upokojme se trochu – vždyť je s námi, vždyť nás vidí a jemu patří i celá budoucnost. Večer mu pak předkládejme svůj uplynulý den a svěřme mu i to, co má v dalších dnech nastat. Směřujme k tomu, abychom druhé lidi mohli pozvat do svých životů, aby u nás nalezli něco hezkého, něco veselého či zajímavého. Aby se ptali: Kdo je váš Mistr a Pán? Kdo vás vede: Kdo s vámi bydlí. Amen

523
Přímluvná modlitba: Prosme v pokoji Pána: Pane, smiluj se. Za pokoj Boží a za spásu svých duší prosme Pána! / Za pokoj celého světa, za prospěch svatých Božích církví a za jednotu všechprosme Pána! / Za tento dům modlitby,za ty, kdo do něho vstupují ve víře, zbožnosti a Boží bázni,prosme Pána! / Za pastýře církví, za jejich rozhodování a službu v Kristu,za všechen Boží lid a ty, kdo konají dílo Páně,prosme Pána! / Za naše vládce, vojsko a za všechny, kdo spravují veřejné záležitosti,prosme Pána! / Za toto město a všechny naše vesnice, za tuto zemi a všechny země a za všechny křesťany, kteří v nich bydlí,prosme Pána! / Za příhodná léta, za bohatou sklizeň, za pokojné časyprosme Pána! / Za všechny, kdo jsou na cestách, za nemocné, zarmoucené, vězně,za jejich spásuprosme Pána! / Za vysvobození ze všech našich zármutků, pohrom, nebezpečí a tísně prosme Pána! / Pomoz nám, zachraň nás, smiluj se nad námi, Bože, zachovávej nás svou milostí. Spojeni ve víře s církví zvítězilou sami sebe i druh druha a celý náš životsvěřme Kristu, našemu Pánu. / Tobě, Pane! Neboť tobě patří všechna sláva a čest a klanění, Otci i Synu i Duchu svatému, nyní i vždycky a na věky věků. Amen
Poslání: Přísloví 24, 23–34
Požehnání: Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.
488