Introitus: Žalmy 40, 1–11
Pozdrav: Pán praví: Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslžbách 3. neděle velikonční.
Vstupní modlitba: Pane, náš Bože, ponížením svého Syna jsi pozdvil tento svět z hlubin zahynutí. Dej těm, kdo v tebe věří, statečnou a radostnou mysl. Prosímě Tš: Učiň, aby zachráněni z hrůz věčné smrti měli podíl na nehynoucí radosti. Skrze našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna, který s tebou a s Duchem svatým žije a kraluje na věky věků. Amen
1. čtení: Jeremijáš 1, 4–10
2. čtení: Jan 1, 6–17

Od Boha byl poslán člověk, jménem Jan. Minule jsme mluvili o tom, že Syn je pravý Bůh, že byl již před stvořením světa. A že všechno bylo skrze něj stvořeno. Že Bůh Syn je ten, který nejen ví CO dobrého dělat, ale také jak to účinně udělat, zkrátka že „z něho a skrze něho a pro něho je všecko“. Najednou se uprostřed toho nejdůležitějšího mluví o Janu Křtiteli. O kterém sám Boží Syn řekl: „i ten nejmenší v království nebeském je větší nežli on“.

Tedy i my všichni pokřtění jsme větší než Jan. Zde na začátku evangelia se mluví o základech všeho stvoření, všeho poznání. Proč tedy máme poslouchat o Janu křtiteli? Protože Jan Křtitel byl ve své době jako Beatles. Nikdo nezpochybňuje Beatles – tedy až na mě, ale i já si je mám někdy chuť poslechnout. Stejně tak, když Ježíš řekne velekněžím, zákoníkům a porokům „Odkud měl Jan pověření křtít? Z nebe či od lidí? Odpovězte mi!“, hned se bojí říci „od lidí“, bojí se zástupu, každého člověka „neboť všichni měli za to, že Jan byl opravdu prorok“. Zkrátka, v čase, kdy Jan píše evangelium, o Kristu se dá říci: Někteří v něm vidí Božího Syna a Mesijáše, některé rozžhavuje doběla zuřivostí a většina řekne: Ježíš Nazaretský ano – ale! V zásadě dobře. Ale měl bych k němu i kritické poznámky. V Janově době byl Jan Křtitel jistá věc a Ježíš Kristus věcí názoru.

Když apoštol Jan zasedl k evangeliu, byl před ním těžký úkol: Co říci o Janu Křtiteli. A mohl tedy odpálit bombu, mohl říci: A Jana Křtitele, i když ho všichni mají rádi, mi tedy rádi nemáme. Jenomže to by byl nespravedlivý, to by lhal – všichni, i apoštol Jan, i Ježíš sám, měli rádi Jana Křtitele. Jan je poctivý a říká: Jak Křtitel byl od Boha, říkal pravdu, máme ho také rádi. Jen nebyl tím světlem.

Být jako Jan Křtitel je jistou cestou k tomu být uznávaný – a také brzo skončit s useknutou hlavou. Jan Křtitel byl skutečně člověk poslaný od Boha – a každý člověk by mohl být poslaný od Boha. Kdyby nesmlouvavě říkal pravdu. Jan Křtitel říkal:

„Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nastávajícím hněvem? Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání, a nezačínejte si říkat: ,Náš otec jest Abraham!‘ Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení. Sekera už je na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně.“

Kristus později mluvil o skáze světa, o posledním soudu nad člověkem, o dost méně. Jan hlavě dštil síru a oheň – a všichni ho měli rádi. Jenže tohle zná každý soudný kazatel: Vždy máte větší úspěch, když dštíte oheň a síru. Vezměte si, že farář, kterého zná asi každý, je fedlkurát Katz ze Švejka – proto, že každý by v skrytu chtěl právě takového faráře. Katz hřímá z kazatelny: „Vy hlomci, vy darebáci!“ A lidé v tom skutečně poznávají sebe, poznávají v tom ještě častěji lidi kolem sebe. A každý soudný kazatel zažil, že pokud nějaké kázání odpravdu vzbudí hněv – pak to o božích zaslíbeních, o tom, že věci by vlastně mohly být dobře, že Bůh nám umožňuje něco dobrého, že k tomu ukazuje cestu. To lidi opravdu hněvá, když poznají: Jsem špatný – ale vlastně bych nemusel být, jsem špatný, protože chci. Bez výjimky, každý kazatel, se kterým jsem mluvil, sklidil nejvíce nenávisti za kázání naděje. Tedy, dodejme, skutečné naděje, skutečně možné změny do budoucna, ne jen obecných hezkých slov. Kvůli těm se lidé nezlobí. Jen u nich usínají.

Jan Křitel je důkazem těch slov: „Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka, který přichází na svět.“ Každý člověk by mohl být jako Jan Křtitel, kdyby byl upřímný. Samozřejmě, pokud jste dostatečně upřímní, musíte žít v poušti a jíst kobylky a med lesních včel. Za to vás také lidé uznávají, právem. A také ovšem mohou říci: „Dobrý Jan, ale já bych na to neměl. Ale má pravdu. Ale jaksi nemůžeme jít všichni do pouště a jíst kobylky. Ale zamyslíme se nad tím.“

Platí, co řekl Kristus: Přišel Jan, nejedl, nepil – a říkají: ,Je posedlý.‘ Přišel Syn člověka, jí a pije – a říkají: ,Hle, milovník hodů a pitek, přítel celníků a hříšníků!‘ Jana mohli všichni uznávat – protože také mohli říci: Má pravdu, je výjimečný – ale v praxi, já bych tak žít nemohl. A přišel Ježíš, pěkně oblečený – víme, že ve chvíli ukřižování na sobě měl veleknžské roucho, přijal pozvání na každou hostinu, dokonce do domu celníků a nevěstek – a stejně se nedopustil žádného hříchu. Ježíš žil, jak sami máme rádi – a přitom se nedopustil hříchu, lži, nic si neodpíral – a přitom ho nikdo nemohl usvědčit z jediného hříchu. Není divu, že ho tolik lidí chtělo zabít.

Zkrátka, každý by mohl být jako Jan Křtitel, každý člověk nakonec zná pravdu. Jen říkat jí je nepohodlné a tak se zdá, že to je jaksi úkol pro někoho posedlého, kdo nežije jako my. Koho si vážíme, ale nemůžeme být jako on. A pak přišel Kristus a řekl: Ne, vlastně můžete mít ze života všechno, co chete a přitom nehřešit – jako já, buďte jako já. I to je smysl slov: „Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.“ Ježíš byl takový ten normální člověk, co rád něco sní a vypije – s tou podivnou vlastností ovšem, že nikdy nelhal, nekřivdil, nezrazoval; ukázal, že hřích je hřích, ne nutná součást života. Ježíš byl nepřijatelný právě proto, že nebyl divný. Divného rádi přijmeme právě proto, že ho nejde následovat.

Tohle pěkne vidíme ve středověkých legendách o mučenících, světcích. Ty blízké jejich životu je ukazují jako běžné lidi, kteří se v rozhodující chvíli zachovají správně. A čím jsou pozdější, tím je světec již od dětství Mirkem Dušínem, který nikdy neřekl sprosté slovo: Někým, koho jde dát na podstavec, ale nikoliv následovat.

Jan měl přitom úplnou pravdu; všichni se poznali v tom, co říkal. Káral tu špínu, ve které žijí lidé prostí, kteří se chopí každé příležitosti, celníci a nevěstky. Kárál i Heroda, velmi schopného vladaře, který dokončil stavbu chrámu, mnoho Židům v římské unii vymohl – ale pořád to neznamená, že si může vzít ženu svého bratra, dokud je jeho bratr naživu, to je pak jedno, kolik dobrého zařídil. Každý vlastně může být jako Křtitel, pokud nebude zbabělec a bude říkat, co vidí.

Kristus však řekl: A co budeme dělat potom, až odsoudíme hřích? Budeme jíst také kobylky – nebo budeme chodit po hostinách – ovšem nehřešit? „Jak budeme žít potom?“. To je otázka, kterou položil Kritus. A kterou v naší době spárvně položil bohužel téměř zapomenutý kazatel a učenec Francis Schaeffer. „Jak budeme ží potom“ se jmenovala jeho kniha. Jak budeme žít potom, co Kristus porazí hřích na kříži?

Bratři a sestry, touží-li z vás kdo být slavný jako Beatles, ať jde a osoudí hřích chudých i bohatých, prostých i učených. Pokud je připraven jíst kobylky a možná přijít o hlavu, může se proslavit – protože i hříšník vlastně chce slyšet o svém hříchu. I o Herodovi čteme: „Herodes se totiž Jana bál, neboť věděl, že je to muž spravedlivý a svatý, a chránil ho; když ho slyšel, byl celý nejistý, a přece mu rád naslouchal.“ Je s podivem, že tolik věřících chce dnes být takzvaně „přístupných nevěřícím lidem“, když o to nikdo nikdy nestál a ani dnes nestojí. Mluvte proti hříchu – a lidé vám ještě dají za pravdu.

Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista. Pokud nechceme být jako farizeové, u jejichž řečí každý usínal, musíme nejdříve plně uznat Zákon a odsoudit hřích. Nenávidět hřích, i svůj vlastní. Kdo k tomuto nedojde, nikdy nebude slavný ani vážený. Ale Kristus říká: A jak budeme žít potom? Víme, že Kristus osoudil hřích na kříži a sám vzal za všechen hřích trest na kříži. Potvrdil Zákon. Ale jeho plnou moc a slávu poznáváme až v jeho vzkříšení. Až v tom, jak budeme žít potom.

Jak použijeme ten život, který nám Kristus dal? Věříme skutečně, že hřích vede ke smrti a je hoden smrti, věříme jeho kříži? Jistě, že věříme – pokud ne, jsme slepí a právem pro smích i lidem nevěřícím. Věříme však i, že vstal z mrtvých? Jistě že věříme, jinak bychom zde dnes nebyli. Věřmě pak však, že „Z jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí.“ Mějme oči otevřené pro to, co dobrého je před námi snadno k vykonání. Co dobrého vlastně už dávno děláme a k čemu dobrému nás Bůh vhodně vybavil. Vzdejme i díky za to dobré, čeho užíváme.

Není tak těžké odsoudit špatnost – riskantní, sice, ale stejně vás za to nakonec víc lidí uzná, než neuzná, když budete zcela poctiví. Ale stejně, tak otázka pořád zůstane: A jak budeme žít potom? A jak budeme žít potom, až pravda zvítězí nad lží, až budeme svobodni od toho, co nás dnes utiskuje? Jak dobře budeme žít potom? My tak žijme již dnes, skrze milosti Krista, našeho Pána. Amen

Přímluvná modlitba: Pán je milosrdný ke všem, kdo v něho doufají. Proto se k němu s důvěrou obraťme: Pane, vyslyš nás! Rozpomeň se, Pane, na všechny, kteří pracují ve tvé svaté církvi. Smiluj se nad nimi a žehnej jim. / Rozpomeň se na ty, kteří pečují o chudé. Rozmnož jejich bohatství ve svém království. / Vroucně prosíme za mír a bezpečnost celého světa. Za tvou svatou církev, kterou sis získal krví svého jednorozeného Syna. Na každém místě ji spravuj, aby byla pevná a neochabovala. / Služebníci církve ať hlásají zdravé učení a nevedou život, který by byl výsměchem. / Těm, kteří vládnou, dej pravou moudrost, aby vedli národy spravedlivě a v mír. / Lidem dej pravou snahu žít v poslušnosti a bázni Boží. / Heretikům daruj poznání pravé víry. / Krutým a zlým uděl pochopení lásky. / Těm, kdo opravdově věří, neodnímej hlubší poznání a světlo. / Dej nám příznivé počasí a dostatek úrod. / Nemocným různými chorobami dej rychlé uzdravení, těm, kteří jsou v těžkých situacích a nebezpečích tohoto světa, osvobození. / Těm, kdo jsou ve vězeních, dej milost propuštění; věřícím pevnost, nevěřícím lítost. / Mladým lidem, kteří jsou před manželstvím, pomáhej, aby vedli život zdrženlivý, těm, kteří žijí v manželství, dej svou pomoc v rodinných starostech, ať trvají ve vzájemné lásce. / Těm, kteří se octli na cestách v nebezpečí, dej naději na záchranu. Neboť tebe poslouchá vše, živé i neživé, rozumné i nerozumné. /Pane Bože náš, všem buď vším, buď ochráncem vdov, otcem sirotků, podporou starců, vychovatelem mladých, těšitelem těch, jež svírá smutek, buď pokrmem hladovějících a pramenem pro žíznivé, buď nám, kdo trpíme, koncem trápení, a cestou těm, kteří bloudí. Vždyť ty jsi cesta a pravda. / Skloň se k jednomu každému v jeho potřebách a učiň nás hodnými, aby bylo vidět, že jsme synové pokoje a dědici Božího povolání a blaženého pozvání, neboť říkáš: ,Pojďte, moji požehnaní, dědičně vládněte královstvím, vám připraveným od ustanovení světa.‘ Dej, ať jsme toho hodni. / Tobě, Pane a Spasiteli náš Ježíši Kriste, který miluješ člověka, tobě, Otče, spolu s Duchem svatým, dárcem života a svobody, přísluší sláva, moc a čest, nyní i vždycky, až na věky věků. Amen
Poslání: 1 Korintským 9, 19–23
Požehnání: Přepásej svá bedra, povstaň a vyřiď jim všechno, co jsem ti přikázal. Jen se jich neděs, jinak tě naplním děsem z nich. Hle, učinil jsem tě dnes opevněným městem, sloupem železným a bronzovou hradbou nad celou zemí proti králům judským, proti jejich velmožům, proti jejich kněžím i proti lidu země. Budou proti tobě bojovat, ale nic proti tobě nezmohou, neboť já budu s tebou a vysvobodím tě, je výrok Hospodinův. Požehnej vás Všemohoucí…