Introitus: Žalm 84, 6–13
Pozdrav: Kristus byl vzkříšen, bratři a sestry. Jistě byl vzkříšen. Amen Vítám vás srdečně na bohoslužbách Slavného Božího hodu velikonočního, neděle vzkříšení.
84
Vstupní modlitba: Nebeský Otče, Tebe oslavujeme, Tobě se klaníme, vzýváme Tvé svaté jméno. Neboť jsi nám dal svého Syna, který pro nás a za nás sestoupil do pekel, prorazil brány smrti, srazil zlého ďábla pod své nohy a nás všechny vysvobodil. Ty jsi ho neponechal v zajetí smrti, vyvedl jsi ho z pekelné propasti, povýšil jsi ho nad každé jméno, nade vše na zemi i na nebi. On vše učinil pro naše vykoupení, učinil dost. Proto Tě prosíme, pro jeho svaté rány i pro jeho slavné vzkříšení, odpusť nám hříchy, očisť nás, obleč nás v tento svatý den do slávy. Dej nám srdce ryzí a radostné, naplň tento svůj chrám svým Duchem. Ať tento den prozáří čirá radost, ať se raduje každé tělo i duše. Sláva Tobě, i tvému Synu po pravici i Duchu svatému, od věků na věky po všech církvích ve všech úhlech světa. Amen
1. čtení: Přísloví 4, 7–18
334
2. čtení: Jan 20, 1–18

Kristus jistě vstal z mrtvých. Ukazuje to zmatenost celého velikonočního jitra. Přesně tak probíhají náhlé události v životě. Když v životě nastane něco náhlého a nečekaného, nestihnou se lidé domluvit. V překvapení jedná každý sám za sebe a míjí se s ostatními. Jako když se převrhne loď nebo spadne strop. Každý jedná sám za sebe, každý běží sám za sebe. Velikonoční jitro má rysy náhlé události v životě, která se nedala naplánovat, která nemá úplně logiku a zpětně si ji každý vykládá jinak. A jak si ji jinak vykládá, tak si ji časem i pamatuje jinak, než druzí.

Marie přišla oznámit učedníkům, že „Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho položili.“ Důvěrně to řekla jen dvěma vedoucím učedníkům, aby nezpůsobila paniku. Hned na to je vidíme, jak každý běží sám za sebe. Ten druhý učedník předběhl Petra a byl u hrobu první. Ale náskok je mu k ničemu, protože váhá do hrobu vejít. Asi jako každý minimálně váhá při představě, že by měl vlézt do hrobu. Tedy více než váhá; taková představa každého děsí. Jan po běhu mezi křovinami a stromy doběhl na travnatou mýtinu před hrobem. Stojí a oddechuje, chvíli váhá. Poté se sehne k nízkému hrobovému vchodu. Z díry zavane jako z jeskyně. Hrob je malými dveřmi jen spoře osvětlený. Hrobová síň nemá barvy, jako černobílá fotografie nebo jako suché květiny. Leží tam plátna, kterými se v orientě obvykle ovinuje mrtvý.

Jako vždy, když se stane něco nenadálého, má člověk nejdříve nejasný pocit, že něco nesedí. Jako když vám vykradou byt – člověk už u dveří nějak cítí, že něco nesedí, ale ještě neví co. Někdo do uzavřeného, neměnného místa zasáhl. Někdo tu zasáhl do neměnnosti, konečnosti smrti.

Plátna! Kdyby někdo kradl mrtvolu, tak by ji přece nerozbaloval. Neměl by proč. Jan nahlíží do hrobu, čeká, přemýšlí bez myšlenek.

Po chvilce ticha přibíhá Petr. Snad na Jana ani nepohlédl; nečteme, že by si cokoliv řekli. Snad je zahanben tím, že běžel pomaleji. Když si chce člověk zachovat tvář, jedná rychle, bez přemýšlení, jako by se nechumelilo. Petr vejde do hrobu. To je jako by Jana na dálku odstrčil.

Bratři a sestry, když člověk vejde do hrobu, musí si představovat, že to není hrob. Že je to prostě místnost jako každá jiná. Nevidí zatím víc, něž Jan. Jen plátna, která tu leží, jako někde na půdě. Někdo je tu položil, aby se pro ně už nevrátil. Tak se věci, naposled, odkládají na pudů, abychom se pro ně už nikdy nevrátili. Tak snad Kristus, snad andělé, zde odložili pohřební rubáše, které již Kristus nikdy nosit nebude.

Ale šátek, jímž ovázali Ježíšovu hlavu, leží svinut na jiném místě. To opět něco znamená. Ale co?

Venku před hrobem si dodá odvahy Jan. Když už tam šel někdo před tím, když už je tam Petr, stát venku je trapné. Když už Petr porušil klid hrobu, tak už je klid porušen. Už na tom nezmění nic, když tam vejde i Jan. Objevil-li Petr něco nového (a on objevil, sice ten šátek), pak i Jan by to měl vidět. Nebo, pokud tam Petra něco ohromilo, vylekalo, bylo by hloupé ho tam nechat.

I Jan tedy teď vidí ten šátek, svinutý na jiném místě, který před tím neviděl. Spatřil vše a uvěřil. Protože, i kdyby na krásně někdo měl potřebu rozbalovat mrtvolu, proč by po tom ještě skládal šátek? Je to jasný náznak, jasná stopa. Děkuji vám za vaši péči, ale pohřební roucha už nebudu potřebovat. Vezměte si je, hezky složená, zase zpět

Oba učedníci se pak vrátili domů. Nečteme zase, že by si cokoliv říkali. O Janovi čteme, že uvěřil. Jan napsal to evangelium, píše zde tedy o sobě. Petr nejspíš uvěřil také, ale do toho Jan nemohl vidět. Petr nejspíše uvěřil také, protože oba učedníci už neřeší, kam Kristus zmizel a jdou mlčky domů. I na Marii zapomněli. Ví jen to jediné: Kristus opravdu vstal. A to je tak důležité, že pro to má člověk někdy zapomenout i na všechno, co se kolem něj děje. Je to úplný základ všeho, i když není jasné jak. Kde byl před tím, kam šel hned potom. I když se to stalo náhle a záhadně – stalo se!

Už tady u hrobu vidíme, jak vzkříšení spojuje. Jak jeden potřebuje druhého, i když spolu nemluví. I když na sebe snad po chlapsku i trochu žárlí. Kdyby Jan nepředběhl Petra, Petr by neměl důvod tak suverénně vejít do hrobu. Kdyby Petr nevešel do hrobu, Jan by nikdy neviděl ten šátek, který ho konečně přesvědčil. Kdyby pak ohromeně neodešli domů, Marie by nezůstala sama. Řešili by s ní něco, všelijak vysvětlovali. Takto však o samotě, jako první, potkala samého Krista.

A tak vidíme, že i když víru prožívá každý jinak, přece jsme všichni svědky jednoho prázdného hrobu, jednoho vzkříšení, které se skutečně stalo. I kdybychom spolu nemluvili, přece jsme všichni svědky stejné události. Každý chce být prvním svědkem vzkříšení, každý chce být nejblíž. Každý chce v skrytu duše překonat toho druhého – ale v dobré, podstatné, té nejpodstatnější věci. A tak si i navzájem nevědomky sloužíme a jeden druhého hecujeme k tomu být lepšími křesťany. Bez druhých, bez církve, bez těch, kteří nám svým přístupem a pojetím i mohou být někdy cizí, bychom se nikdy nedostali tak daleko, jak jsme teď. Každý z nás si myslí, že ví o Kristu vlastně o malinko víc, než druhý. Ale tak je to jen dobře. Církev, kruh učedníků, tvoří právě to, že si nemyslíme, že bude někdo věřit za nás. Že někdo jiný je za nás lepší – ale každý z nás chce být ten lepší křesťan. Tak je to jen dobré a tak se navzájem posouváme dopředu.

Jan napsal, že uvěřil. To pro něj bylo důležité, co on poznal, co cítil, jak se zařídil v té chvíli. A přece by tam nebyl bez Marie, přece by tam nebyl bez Petra. A tak, ve vypjatých chvílích života – a nedělní jitro velikonoční je chvíle nejvypjatější – ve vypjatých chvílích života můžeme být i každý sám za sebe a po svém požívat, pokud sami věříme. Nemusíme úplně vždycky být spolu, někdy stačí, že jsme vedle sebe, každý tak trochu sám se svým poznáním Krista. Ale to nestačí natrvalo.

Příběh jde ještě dál. Marie stojí venku a pláče. Také jí to nedá, také se podívá do hrobu. Vidí dva anděly, ale to nestačí. Její smutek je pro ni důležitější než to, co ukazuje na vzkříšení. Měla nejvíce citu, nejvíce vnitřní hloubky. Ke hrobu přišla jako první, což je chvályhodné. Ale vnitřní prožitek nestačí. Člověk může být snadno i zajatcem toho, co cítí a nevnímat pro to daleko radostnější skutečnost. Citlivost je dobrá a chvályhodná, ale musí mít svou mez. Marie má pocit, že ani andělé jí nemohou rozumět.

Učedníci poněkud hrubě a neurvale během celého průzkumu hrobu vůbec nemluví. I když jsou již svědky vzkříšení, na jejich jednání je patrná jistá mužská samota, které si všimnete třeba v hostincích, kde i dobrým kamarádům najednou dojde řeč a už nějak nevědí, co si říci. Marie zas prokazuje jistou samotu ženskou, kdy sice, po méně hrubém ženském způsobu každému odpovídá. Ale mluví zas, aniž by poslouchala. Jsou tu andělé, zeptají se, proč pláče. Marie sice odpoví, ale nečeká, že by jí andělé mohli něco říci. Neptá se, jen řekne své trápení, ale odpověď ani nehledá. Jako muži ze zbytečné pýchy někdy nemluví, ženy zas někdy mluví, aniž by čekali, že bude někdo odpovídat. Marie se otočí a téměř vrazí do Ježíše. Ježíš je pak vysvoboditelem i z přehnaného citu, i z příliš prožívané bolesti tohoto světa. Ježíš vysvobozuje Marii od víry, ve které je jen Ty a já. Jen Bůh a já. Tak to nejde na trvalo. Na chvilku ano. Na chvilku mohou být lidé jen vedle sebe, hlavně když každý z nich věří. Ale ne na trvalo. Ježíš říká Marii: „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci.“ Marie, víra, kde jsem jen ty a já, kde je jen Bůh a ty, ta nemůže žít dlouho. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu. Svému i vašemu.

Nejsem jen já a ty. Jsem já a vy. Jdi, Marie, a pomáhej tomu, abyste všichni věřili dohromady. Abyste o své víře spolu mluvili, spolu ji prožívali, spolu Otce oslavovali.

Nakonec, tak je tomu podnes, že ženy dosti napomáhají tomu, že společenství církve drží pohromadě. Muži zas bývají těmi, kdo dovedou mlčet, ale zas jednat podle svého přesvědčení a poznání Krista, ať už si kdo myslí cokoliv. Je to však přibližné, protože v Kristu není ani muž ani žena. Je to tedy jen věc podružná.

Důležité je, že ve vypjatých chvílích má každý věřit sám za sebe. Snažit se být lepší než druzí a mít naději, že i oni přece věří a že se věc nějak rozuzlí. Ale svou víru si člověk nemá nechat vzít chováním koho druhého, ani radost ze vzkříšeného Krista si nechat zkalit něčím chováním. Ale místo toho druhé ve víře předhánět, jako Jan, se srdnatostí vlézt, kam se druhým nechce, jako Petr. A když se věci trochu uklidní, na svědectví Marie Magdaldské se snažit být co nejvíce spolu, spolu se scházet, spolu žít, spolu se radovat. Základem všeho je, že se to vše opravdu stalo, Kristu vstal z mrtvých, jeho hrob je prázdný. Kristus vstal z mrtvých, jistě vstal! Halelujah, amen.

Modlitba po kázání: Požehnej nám, Pane, tento svatý den. A tvoje slovo ať nám vstoupí do srdce. Amen
343
Ohlášení: 
308
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Nakonec, bratří: žijte v radosti, napravujte své nedostatky, povzbuzujte se, buďte jednomyslní, pokojní, a Bůh lásky a pokoje bude s vámi.
Požehnání: Bůh naděje nechť vás naplní veškerou radostí a pokojem ve víře, aby se rozhojnila vaše naděje mocí Ducha svatého. Amen
346