Introitus: Žalm 22, 23–32
Pozdrav: Milost a pokoj ať se vám rozhojní poznáním Boha a Ježíše, našeho Pána. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 2. velikonoční neděle, na radostných bohoslužbách křestních.
103, 1–6
Vstupní modlitba: Nebeský Otče, Tebe Blahoslavíme a Tobě se klaníme. Neboť Ty jsi vzkřísil z mrtvých velikého pastýře ovcí, večného biskupa svatého své církve, Nnašeho Pána Ježíše Krista. Od před námi prošel branami smrti, cestou, kterou nikdo neznal. On nám přinesl radost a dodal nám odvahy ke každému dobrému skutku. Proto Tě prosíme, aby si nás zprostil všech hříchů, abychom byli hodni jít po této cestě a projít branou vzkříšení do Tvého Nového Jeruzaléma. Proto Tě též prosíme, sešli nyní na toto shormáždění svého Svatého ducha, abychom byli nejen hodni, ale též schopni a ochotni jít tvou cestou. Amen
1. čtení: Izajáš 40, 6–11
343, 1–6
2. čtení: Jan 20, 11–31

Jak mohla Marie Ježíše nepoznat? To Ježíš po svém vzkříšení měnil tvář, jen tak pro pobavení? Nebo aby zkoušel lidi, jako různí duchové z pohanských pověstí? To jistě ne. Spravedlivý člověk nezkouší své bližní. Nenechává je, jak se říká, vycukat. Jak čteme později, byl to ten samý Ježíš, kterého všichni znali. Dokonce i ty rány na rukou a na boku ještě měl.

Na druhou stranu: Když se lidé sejdou na třídním srazu po dvaceti letech, obvykle při prvním setkání nechávají druhé hádat, kdo jsou. Ale nedělají to proto, aby z druhých udělaly hlupáky. Aby se pobavili na jejich účet.

Dělají to proto, aby si druhý musel vzpomenout, s jakými dobrodružstvími, s jakými hezkými nebo veselými hovory má jejich obličej spojený. Aby v srdci toho druhého člověka ožila láska, kterou ke svému kamarádovi kdysi měl.

A dělají to také proto, aby sami dokázali, že se tak úplně nezměnili. Že stále mají druhého rádi, že jsou stále takoví, jaké je druzí měli rádi. Něco v obličeji na nich zůstalo stejné. Třeba mají míň vlasů, ale pořád mají stejně jasné oči nebo třeba stejně legrační nos. Něco se na nich nezměnilo – a nezmění. Patří v té třídě pořád k sobě. Mají se rádi a budou se mít rádi dál. Už se to nezmění.

A tento smysl je i v celém našem dnešním příběhu. Je to stále ten stejný Ježíš, který učedníky poprvé povolal na břehu Genezaretského Jezera. Který tehdy řekl: Pojďte za mnou – a šlo se, za dobrodružstvím. Ten, který vtipně odpovídal farizeům i učedníkům. Se kterým zažili bouři na moři. Se kterým jim bylo úzko v zahradě Getsemanské. A přece byl v něčem proměněn. Ne stářím, ale naopak vítězstvím nad stářím a smrtí. Už zůstane stejný. Neumírá.

I na třídním srazu po létech ovšem můžete dobrého kamaráda nejdřív nepoznat. Protože jste si u něj dříve nejvíc všímali třeba toho, že má vlasy ostříhané nějakým tehdy módním způsobem. Tak chodil učesaný třeba celé čtyři roky. Všichni ho podle toho poznali. A dnes třeba vůbec vlasy nemá a nebo se češe jinak. Nebo někdo mohl být dřív výrazně hubený nebo dost při těle. A od té doby hodně přibral nebo zas shodil. Nejvíc vám tehdy utkvělo něco méně podstatného, tedy třeba účes nebo váha, co o člověku neříká tolik, jako třeba oči. Zapamatovali jste si z člověka nepodstatnou, pomíjivou věc. Ale když vás osloví jménem, vybaví se vám z toho člověka nejen jak vypadal, ale také jaký k vám měl vztah, co vám říkal. Něco, čeho jste si třeba všímali méně, co bylo ovšem podstatnější.

A podobné to bylo s Marií Magdalskou. Jinde čteme, že Ježí z ní vyhnal sedm démnů, sedm zlých duchů. A takového si jej mohla pamatovat: Jako toho, kdo ji uzdravil. Jeho učení, to, že stále mířil k Jeruzalému a mluvil o svém ukřižování, to třeba tehdy tak moc nevnímala, stále soustředěna jen na své uzdravení. Dosud ze světa viděla nejspíše halvně svou nemoc a pak hlavně Ježíše, který uzdravuje. Podobně jako mnohé Ježíšovy učedníky už jen kousek před jeho ukřižováním zajímalo nejvíc, kdo z nich je největší. Kdo z nich bude Ježíšovi po pravici a po levici. Kdo bude stát vedle něj.

Ježíš Marii řekl: „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu.“ Bránil tomu, aby se ho snažila na zemi zadržet – jako se lidé někdy snaží zadržet milou návštěvu. Tohle ještě není všechno, Marie. Tohle ještě není celé. Po mé smrti jste mě toužili spatřit. I já jsem vás toužil spatřit a také proto jdu nejdřív za vámi – za tebou a ostatními ženami, za svými učedníky a bratry. Teď jdu dokončit to, co jsem vám celou dobu kázal. Teď jdu usednout po pravici Otce jako Pán nebe i země; teď vám také jdu připravit místo v budoucím věku.

Když už jsme mluvili o setkání přátel z mládí, o setkání lidí, kteří se delší dobu neviděli, vzpomeňme teď, jak takové setkání probíhá potom, co se všichni poznají: Začnou vzpomínat, jak byli mladí a co si všechno plánovali. Ale jeden má teď dluhy. A druhý je sám. Třetí musí dřít, aby uživil rodinu. A pak tam bývá ještě čtvrtý, který se před druhými necitelně vytahuje, jak se mu vše daří. A dává rady, které nikdo nechce a ani nemůže poslechnout. Když tento poslední mezi prvními odejde, protože má dnes ještě něco důležitějšího, než třídní sraz, zbytek třídy se shodne, že ten nejhloupější z nich to dotáhl nejdál. Tak taková setkání často probíhají.

Ale co kdyby mezi všechny ty spolužáky přišel někdo, kdo za léta nepřišel o vlasy ani neztloustl. Ale naopak, je nápadně krásný, i když si jej všichni pamatovali zkroušeného, sehnutého a zkromouceného. Po tom, co by vzpomněli, co by zažili, tento nový příchozí by řekl: Jsem teď bohatší, než kdokoliv z vás: Takže za tebe, dlužníku, zaplatím dluhy. A tebe, osamělý, počítám napořád mezi své přátele. Už budeš pořád se mnou – a s mými přáteli, protože jich mám mnoho a nikdy nejsem sám. A tobě, udřený, říkám: Tvoje dřina bez výsledku skončila. A budeš pracovat se mnou, dám ti hezkou práci. A ty, boháči: Vše, co bylo tvé, jsem koupil. Teď je to mé, nemáš se čím vychloubat. Ale pokud zanecháš svojí pýchy a vychloubání, užívej toho. A po tom by řekl: Dost nářků! Já teď odejdu a od zítřka se všechno to, co jsme si dřív představovali, začne skutečně dít. Pomalu, ale jistě. A vy, jak tu sedíte, už se od sebe neodloučíte. Už se jeden druhému neztratíte ve světě.

Mnohý z nás však ví, jak snadné je koupit si lidi dárky. A jak mnoho lidí rádo stojí po boku mocných, slavných a bohatých – jen aby si jich také někdo všiml. Člověk sice může mít mizerný život – ale pořád je to jeho život. Člověk může horko těžko ušetřit rodině na jednu dovolenou u moře – ale pak je tam vzal on. Dokázal to sám. Člověk nepotřebuje jen mít se dobře. Člověk si také potřebuje sám sebe vážit. Nejen až když je otcem nebo matkou rodiny. Správný kluk se popere se silnějším, i když prohraje. Ale zkusil to, pěkonal strach. A správná dívka, i když je chudší, než její spolužačky, přece se pěkně nastrojí z toho, co má a jde na školní ples. Třebas je chudá, je vkusná. Zkusila to, překonala strach. Člověku, který si sám sebe váží, se nechce přijmout řešení jen tak od někoho. Jakoby všechno, co dosud dělal, jak zápasil, nic neznamenalo. Jako by to dělal všechno špatně.

A proto chce i apoštol Tomáš vidět Ježíšovy rány. Proto Ježíš sám ukazuje rány na rukou a boku učedníkům hned, když je poprvé zase s nimi. Ukazuje jim tím: CO vám nabízím, nedávám z přebytku. Nedávám, co by mě nebolelo. Bolelo to až k smrti.

A za druhé, rány, které učedníkům ukazuje, nejsou jen jeho rány. Jsou to stejné rány, které si životem nesou i jeho učedníci. Všechna jeho hanba, všechny jejich bolesti – to samé zažil s nimi, pro ně a za ně. Kristus totiž za nás nenese jen trest za zlé věci, které jsme sami udělali. On na sobě nese zahanbení, ponížení a rány, které někdo způsobil sám. Nedává povýšené rady, jako někdo, komu se pro lehkost vlastního života zdá vše snadné. Kristus přináší svým přátelům naplnění jejich prřání ne jako bohatý strýček, který se na nás dívá z vrchu. Ale jako jejich spolubojovník, jako ten, kdo zažil to samé, co oni.

Závěrem tedy odpovězme, proč Marie Ježíše nepoznala: Protože vypadal tak dobře, že by to člověk nečekal. A přece je to ten samý Ježíš, kterého před třemi dny viděli zahanbeného a zbičovaného, jak nese kříž. To není zapomenuto. Tento Ježí nenesl své rány z nešťatsné náhody. Ale proto, abychom do jeho ran alespoň v mysli vložili ruku, jako apoštol Tomáš. Abychom věděli, že ty rány, které neseme, nás s ním spojují. Teď ještě není čas, aby se všichni se všemi objali – protože jsme ještě neskončili svůj boj a tak jeden druhého neznáme tak, jako Kristus zná každého z nás. Dokud žijeme, bojujeme. Víme však už, že vyhráváme a jistě vyhrajeme. Po skončeném boji nás čeká náruč Krista i všech, kteří dnes bojují jako my, které však zatím známe jen po lidsku, o kterých ještě to hlavní nevíme.

Milí Petře, milá Kateřino, i vy jste ti blahoslavení, kteří neviděli a přece uvěřili. Jako my v něj věříme, i vy v něj věříte, ač jste ho neviděli. My jsme ten lid, který se měl zrodit. A já vás teď, spolu s cíkrví na celé tváři země i s polu s tímto shromážděním zvu do vítězného boje Kristova. Pokoj vám! Amen

Modlitba po kázání: 
343,7–8
Ohlášení: (po kázání křest)
426
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Židům 5, 4–10
Požehnání: Cožpak nevíš? Cožpak jsi neslyšel? Hospodin, Bůh věčný, stvořitel končin země, není zemdlený, není znavený, jeho rozumnost vystihnout nelze. Od dává zemdlenému sílu a dostatek odvahy bezmocnému. Mladíci jsou zemdlení a unavení, jinoši se potácejí, klopýtají. Ale ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jak orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení. Požehnej vás Všemohoucí…
334